V prezidentské kampani padlo už mnoho velkých slov – zlo, obrana demokracie a západních hodnot. Dominujícím pojmem by přitom měla být ZMĚNA. Petr Pavel může přinést na Hrad změnu, Andrej Babiš by udržoval nakažlivé rozkladné, a jak se dnes říká, toxické politické prostředí posledních deseti patnácti let.
Je to vlastně velmi jednoduché, stačí se dívat: posledních dvacet let ovládali Pražský hrad politici, kteří často podléhali ludvíkovské iluzi, že „já jsem stát“. Jejich narcistní sebestřednost vytvořila z Hradu místo, kterého se ostatní bojí. Vždyť co zase může přijít, co, po kolikáté už, bude brzdit, nebude chtít, co odmítne, kam navzdory všem pojede, co ve sporu s každým řekne?! Miloš Zeman tento „strach z prezidenta“ dotáhl k dokonalosti, protože přímo ovlivňoval jednání a myšlení politiků, kteří si při výkonu vlastních postupů a strategií museli vždy ptát, co na to Zeman. Nebude to brzdit, nepomstí se za to, že jednáme proti jeho rozumu, proti jeho osobním zájmům, proti jeho lidem?
Tento strach z aktivní politiky musí z českého prostředí zmizet. Prezident už nesmí být žába na prameni, jejímž rozmarům se přizpůsobuje vše. Prezident není ani v Ústavě centrem politického dění, je reprezentantem země navenek, ale té má sloužit, ne si ji přizpůsobovat svým zájmům či pomýlené představě o vlastní politické a dějinné velikosti.
Andrej Babiš říká, že nedělá politiku, ale pomáhá lidem. I on ale v politice, kterou nedělá, přizpůsoboval rozhodování čistě svým zájmům. Jeho egocentrismus popularity a peněz příliš nevybočuje z klausovské a zemanovské koleje. Babiš byl navíc jednou ze součástí politicky-strategického mocenského spojení se Zemanem, které deset let ovládalo Česko. Nejprve jako ministr financí v Sobotkově vládě, který podřezával větev premiérovi, poté jako premiér, který se podřizoval Zemanovým zájmům, respektive nechával je být a nebránil z obav z provozních problémů a ztráty přízně jejich dalšímu bujení.
Nemusíme při rozhodování o prezidentské volbě ve druhém kole mluvit o vznešených hodnotách a vézt se na vlně laciného politického kýče vzpomínek na Václava Havla a na tu báječnou náladu listopadových dní 1989, k níž leckdo přirovnává atmosféru na plných náměstích v Ústí, Brně, Ostravě, když do města přijel kandidát na prezidenta Petr Pavel. Nakonec je to spíše vyjádření touhy prožít zase velký zlom, který společnosti chybí. Slovo ZMĚNA je méně náchylné k emocionálnímu zneužití, a přitom vyjadřuje podobnou naději.
Nikdo nechce otřásat základy demokracie, nýbrž je v novém stylu, novým způsobem oživovat a obnovovat. Sejmout z nich zemanovsko-babišovskou plíseň a nechat je znovu se napít, nadechnout a posílit. O nic jiného, o nic většího v těchto volbách nejde. Žádné ničení Zla velkým Světlem Dobra, Zla, které navěky zmizí, neprobíhá. Jde o obyčejný politický boj o kultivaci, kterou společnost unavená dvacetiletým vedením hegemonů polistopadové moci už nutně potřebuje. Ale nemylme se: to není vůbec málo! Neustálá kultivace a oživování, otevírání se novému, je pohonem i smyslem demokracie.
Petr Pavel změnu nabízí. Nevíme, jaká bude a co přesně se skrývá za slovy klid a pořádek. Pavel ale není součástí končícího babišovsko-zemanovského kartelu moci, přináší jiný roub, který by měl dostat šanci pět let růst, vykvést a snad i přinést nějaké plody. Dát šanci této změně znamená volit Petra Pavla. Ne proto, že by byl ideálním kandidátem, někým mezi Karlem IV. a Václavem Havlem, tedy mezi postavami, jež si Češi ve své národní mytologii zbožštili, nýbrž proto, že volba druhá, volba Babiše, by znamenala dál se dusit v zatuchlém prostředí nahromaděných nenávistí posledních dvaceti let.
Petr Pavel není než naděje, více či méně reálný příslib nového začátku. Není tedy jiná šance než v tomto politickém protikladu sáhnout po lístku s jeho jménem.
Šťastnou a nadějnou volbu!
publikováno: 23. 1. 2023
