Šílená lživá kampaň. Šíření strachu z války a ekonomické krize. Přesto Andreji Babišovi v prezidentských volbách dalo hlas 2 400 046 lidí. Nechali se všichni oklamat? Jsou hloupí? Zešíleli? Podlehli emocím kampaně nebo jim je obecná etika už zcela cizí?
Ta otázka je pořád stejná: jak někdo může volit Andreje Babiše, když si tak evidentně vymýšlí, mlží, během chvíle otočí názor. Platí snad opravdu teze Miloše Zemana, kterou, cituje psychiatra Cyrila Höschla, vyslovil kdysi v Kuřimi?
„To, co nyní řeknu,“ řekl tehdy prezident Zeman, „není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, to je tedy polovina národa, uniká složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“ Taková „analýza“ může být univerzálním výkladem čehokoliv, a jistě se takových lidí, volících Andreje Babiše, může najít dost. Zkusme na chvíli přece jen nechat oligofrenii a alkoholismus národa diagnostikovaný od stolu stranou a zkusme najít i jiné odpovědi. Bylo by to přece smutné vysvědčení i pro Miloše Zemana, který by jistě slabomyslnými alkoholiky zvolen být nechtěl, přičemž se odborníci shodnou v tom, že Babiš přebíral i jeho elektorát.
Tak tedy vážně:
- Babiš se mohl opřít o volební stereotyp. Když už ho lidé několikrát volili, proč by měli měnit zvyk kvůli někomu, koho ani neznají. Navíc za Babiše opravdu bylo líp, statistiky mluví jasně, i když Babiš na tom nemusí mít zásluhu a mohou za to vnější faktory, bylo to za jeho vlády. Tak jako za vlády Zemana byla krize a pomalu končila. Lidé Babiše znají nejen z televize, ale také z osobních setkání. Babiš je známý, jako byl známý v minulosti Miloš Zeman. Je to dokonce estetická volba podle známosti, mere exposure, říká se této teorii. Lidé nakonec dávají přednost věcem, které znají, přestože jejich hodnota „o sobě“ není vůbec tak jistá. Van Goghovy Slunečnice budou vždy krásnější než obraz méně známého impresionisty Sisleyho nebo Renoira.
- V Česku existuje opravdu silná skupina lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že západní ideály liberální demokracie poškozují samostatnost či suverenitu České republiky. Od Klause přes Trikoloru po Okamuru. Je to postoj směřující proti dominantnímu vyprávění o vítězství demokracie a kapitalismu ze začátku 90. let, projev deziluze, známý ze všech evropských zemí i z Ameriky. Není to nutně proruský proud, i když Putin tato hnutí suverenity propagandisticky využíval a také přímo podporoval. Ne všichni voliči tohoto typu jsou proruští trollové, nýbrž nespokojení Češi! Chytřejší i hloupější, jako v jiných skupinách. Těm Babiš mluví více z duše, slovo Západ má u něj kritický nádech, je jim tedy paradoxně blíž, i když mezi ně chodí s odporem, jaký cítil i Václav Klaus, když se jako výsostný intelektuál chodil kvůli vítězstvím ve volbách sbližovat s prostým lidem.
- Nespokojenost s politikou vlády skutečně roste, i méně majetní lidé si zvykli na svůj drobný blahobyt, k němuž v minulých desetiletích došli. Média tyto lidi dnes on-line přesvědčují o tom, jak prudce klesá jejich životní úroveň, což sami pociťují pak dvojnásob. Babiš pouze lidově označil viníka – vláda a podpora Ukrajině – a sebral energii protestu, která se tu začínala vařit a možná bude vařit i dál. Politický rozum je tu možná výrazně omezený, funguje na první signální úrovni (nezaměstnaný volič AB chválí Babišovu vládu, neví však, že už rok nevládne), ale funguje. Idea komplexně informovaného voliče byla vždy iluze, i když před dvacet třiceti lety ještě působila jako užitečná fikce. Volba, zvláště vylučovací, je emotivnější a pudovější záležitost.
- Emoce a pud mohou také být za negativní volbou Babiše. Vůbec by stálo za to, zjistit, kolik lidí volilo Babiše jako menší zlo a kolik jako své dobro. To ostatně platí i o Petru Pavlovi. Mezi Babišovými voliči je ale obrovské množství tradičně levicových voličů, kteří upřímně nechtěli návrat ODS k moci. Trauma z 90. let, kdy se privatizovala republika, přetrvává, což ve vylučovací volbě Babišovi pomohlo vzdor jeho zneužívání strachu.
- S vykazováním etické či morální přesvědčivosti je to v době postfaktického rozmělnění světa komplikované. Nikdo nevěří ničemu, čemu věřit nechce, a věří zase jen tomu, čemu věřit chce. Kontrola správnosti faktů už nezabírá, protože etika se stala vírou či přesvědčením a dokazování tu nemá své místo. Tak i lidé, kteří Babiše volí, nemusí být nutně stejně nemorálně pružní, ostatně i Andrej Babiš jinak dodržuje tradiční zvyklosti.
Národ tedy nemusí být nutně polodebilní, jak s odvoláním na odbornou autoritu tvrdí prezident Zeman. Druhá část jeho kuřimského vyjádření je možná přesnější, totiž že „polovině národa opravdu uniká složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost (současného) světa“. Jistě, je to elitářské, u prezidenta dolních 10 milionů skoro chucpe. Přesto je právě zde zřejmě ukryto tajemství dnešních voleb. Rozhodovat máme v komplexitě, kterou nejen neprohlédneme, ale vlastně ani prohlédat nechceme.
V jednoduchosti je síla, to není nutně rezignace na rozum, nýbrž obranný návrat k jeho tradiční prosté verzi, pro kterou se v Česku vžilo spojení „selský rozum“. V globální vesnici, ve které už desítky let žijeme a dál budeme žít, je to však příliš zastaralý a omezený nástroj. „Polodebilně“ pak mohou vypadat i ti, kteří mají jinak rozumu dost.
publikováno: 6. 2. 2023
