Neschopnost rozumět a myslet je nejčernější díra v této zemi!

Ivana Svobodová

Reportérka časopisu Respekt

Prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky letos dostali dva zkušení reportéři, kteří v posledním roce pracovali na území válkou zasažené Ukrajiny – Ivana Svobodová a Martin Dorazín. Přítomnost přinese rozhovory s oběma oceněnými. Ten první, s Ivanou Svobodovou, reportérkou časopisu Respekt, je tu.

 

Proč jste se vrhla do mediální branže a začala psát reportáže?

Moc jsem ze začátku nevěděla, že to vlastně chci dělat jako profesi, ale nějak mě to přitahovalo. Šla jsem do práce hned po gymnáziu, nastoupila jsem jako asistentka v Mladé frontě v Brně, a zdálo se mi, že to, co kolegové dělají v terénu, je výborná práce. Proto jsem byla ráda, že jsem pak dostala nabídku dělat ji taky.

 

Co vás na té práci nejvíce přitahovalo?

Nová a nová prostředí, kdy se člověk dostává blíž věcem, díky čemuž věcem víc rozumí a dostává se dál. Když jedu do nějaké oblasti, vždycky zkoumám, jak se tam žije, sháním data, studuji úřední desky, abych se problémům místa více přiblížila. Nakonec vždycky je to dobrodružství, a to člověka také láká.

 

Na reportážní cestě se potkáváte, ale také potýkáte s cizími lidmi. Jak obtížné je překonávání komunikačních bariér?

Potýkání s lidmi a jejich vymezením vůči mně jako reportérce mi nikdy nevadilo, i když to není vždycky příjemné. Ale já jsem na lidi zvědavá, na všechny jejich vrstvy a polohy. Zkušenost mi ukázala, že ten odpor, který je při prvním kontaktu často dost silný, se dá prolomit. Někdy to ale opravdu nejde, někdo má už tak zkreslený a zatuhlý obraz o novinářích, že se s ním nedá hnout. Většinou to ale jde.

 

Zhoršuje se to v posledních letech, vztah lidí k novinářům?

Řekla bych, že ano. Tady se podařilo do části společnosti dostat představu, že novináři jsou součástí nějakého spiknutí. Že zkrátka nepracují ve prospěch čtenářů, ale ve prospěch někoho jiného, o kom ani nevíme, kdo to je. Případně ve prospěch nějakého podnikatele, vlády, politické strany. Důvěra v to, že člověk bere novinářskou práci vážně a dělá to, co má dělat novinář, je velmi nízká. Když to lidem vysvětluji, tak podivně si mě měří…

 

A v čem je tedy podstata novinářské práce? Rozumět věcem?

Ano, myslím, že ano – rozumět věcem, nebo k tomu rozumění co nejvíce pomáhat. Nejsem analytik nebo komentátor, podstata mé práce je nedívat se na svět od stolu, ale chodit se na něj dívat zblízka. Zjišťovat, co lidi trápí, čím žijí, z čeho mají radost. Přijíždím přímo za nimi, už v tom je poctivost té práce, proto často nerozumím tomu, proč mě obviňují z nepoctivosti.

 

Předsudky se těžko mění…

No ale jde to! Když jsem s lidmi, musí vidět, že to, co si o nás novinářích mysleli, není pravda. A pak doufám, že když si přečtou článek o sobě, a vidí, že jsem jim nepřišla ublížit a ani neublížila, pak pochopí i to, že mi jde o to, vidět a popsat problémy a život lidí.

 

Vy ale na reportáže také jezdíte se svými předsudky, s nimiž pak na místě bojujete, nebo ne?

Já doufám, že to nejsou předsudky, ale jen určité předporozumění nebo představa, které se na místě mění a korigují. S tím se, pravda, snažím bojovat, a musím pyšně říct, že se mi to docela daří – zbavit se představ, které máme, dívat se otevřeně a reagovat na lidi čistě.

 

Většinou jste dělala reportáže v České republice, v poslední době ale jezdíte na Ukrajinu, kde se válčí. V řadě ohledů je to jistě úplně jiné.

Ano, třeba, když to trochu odlehčím, musíte pamatovat na to, mít s sebou dost power bank, protože nikdy nevíte, kde budete moci dobíjet počítač či mobil. Samozřejmě musíte být dostatečně ostražití, protože v řadě míst jsou miny, takoví ti motýlci…

 

I vztah k novinářům asi bude jiný.

To je zajímavé, co říkáte. To bylo pro mě osvěžující. Lidé byli rádi, že vás vidí. Oni na Ukrajině samozřejmě vědí, jaká propaganda na ruské straně proti nim pracuje, a oni jsou rádi – a bylo nás tam hodně – že přijel někdo, komu můžou ukázat, jak je to doopravdy. Na Ukrajině existuje dost velká obava, že ruská propaganda je tak silná, že přesvědčí i lidi u nás. Často se ptali, ví tohle Evropa? Lidé i proto byli vstřícní, všude novináře pouštěli, vůbec z nich nemají obavy jako v Česku.

 

Váleční zpravodajci bývají až fyzicky závislí na tom, že jsou v krizové oblasti, často se mluví o jejich závislosti na adrenalinu, také to pociťujete?

Ano, stalo se mi, že jsem nemohla už doma vydržet a chtěla jsem jet tam. Nevím, jestli je za tím adrenalin, který samozřejmě také hraje svou roli, když vám letí každou chvíli něco nad hlavou nebo někde vybuchuje. Ale je pravda, že doma skutečně čekám, kdy už zase pojedu na Ukrajinu, a chci to. Nejen kvůli čtenářům, ale i kvůli sobě. Chci tam být.

 

Čím to tedy je?

Ještě o tom musím popřemýšlet, ale zatím si to vysvětluji tou atmosférou síly, důvěry, nápomoci, sounáležitosti, odvahy a hrdosti, která tam panuje v tak koncentrované míře. Je to paradoxní, protože je válka, ale musím říct, že je strašně příjemné to potkat. Pro mě to je úplně nový svět. A já to chci vidět znovu, chci se toho znovu dotknout, chci, aby mě to znovu obklíčilo a jsem v tom obklíčení ráda.

 

Život ve své intenzivní nahotě…?

Ano, i tak by se to dalo říct.

 

Při vyhlašování Ceny Ferdinanda Peroutky padala velká jména, mezi nimi i Milena Jesenská, která psala své reportážně laděné texty do Přítomnosti. Je to opravdu váš vzor?

Ano, to nebyly řeči. Samozřejmě že i já mám doma Křižovatky, ten velký výbor z jejího díla. Často se do té knihy nořím a čtu znovu a znovu tu samou věc. Její nejsilnější texty jsou podle mě reportáže z pohraničí v roce 1938. A ty čtu pořád dokola a vždy jsem znovu okouzlena její novinářskou osobností.

 

Mluvilo se i o polské reportážní škole, kterou máte ráda. Proč?

Asi pro tu odvahu, s níž tito reportéři uchopují sledované téma, a že se nebojí vidět svýma očima, subjektivně. Ne že by se tu pomíjely souvislosti, to vůbec ne, ale ti reportéři se nebojí říkat – „Já jsem tady autor!“ „Moje oči můžou být určující!“ To je odvaha polské reportážní školy, která mě velmi inspiruje. A ty knihy, co teď vycházejí, jsou strhující i literárně, ten proud je silný, skoro nekonečný…

 

Chtěla byste také někdy mít své texty v takové knize, aby byly nečasové a mluvily i v budoucnosti?

Takto jsem si to pro sebe neformulovala, ale občas si říkám, že až se na ty moje texty bude někdo po čase dívat, aby se seznámil s tím, co tu bylo, aby to z těch textů pochopil. Nejen to, co se kde na které vesnici či v politice řeklo a událo, ale aby se z toho dalo přečíst nějaké svědectví o naší době. O to se snažím.

 

Jste s českou společností dlouhodobě v těsném kontaktu, dotýkáte se jí zblízka, reportážně o tom svědčíte. Jaká tedy je česká společnost dnes?

Já tohle moc neumím, nejsem analytik, jsem reportérka. Ale když se ptáte na můj dojem – ano, společnost je rozdělená. S každou kampaní to posiluje, pak zase klesne. Česká společnost je ale obrovsky nedůvěřivá a je v ní neschopnost uvěřit v dobré úmysly.

 

Největší zločiny na světě byly dlážděny dobrými úmysly…

Ano, to je pravda, jenže je velmi frustrující, když nikdo nevěří tomu, že to ti druzí třeba myslí dobře. Chybí tu ochota vnímat jinou perspektivu, rozumět tomu, že to druhý myslí jinak, a také poznat proč, co to znamená. Lidé zůstávají uzavření v sobě, berou jen to, co jim zapadá do vlastních obrazů v hlavě. Co jim tam nezapadá, to se pootočí, aby zapadlo. A když nezapadne, nechají to venku. A mám pocit, a to říkám velmi nerada, že značná část společnosti má problémy s propojováním informací. Spojovaní dvou až tří informací do nějaké souvislosti.

 

Prezident Zeman tvrdí, že polovina českých občanů má problémy s inteligencí, ale tady by se spíše řeklo, že neumíme myslet, tedy, jak se kdysi říkalo – dávat si věci dohromady.

Ano, to je ono, a ten problém je opravdu vážný. Tolik lidí si neumí spojit důsledky řady věcí do souvislejšího obrazu, ta neschopnost kritického myšlení, jak tomu říkáme dnes, je zarážející, a tak obrovská. Je to něco, co jsme nechali ležet ladem, a teď se nám to vrací. Přitom se to dá nacvičit, podle mě to nesouvisí s inteligencí, protože v běžném životě si lidé věci dohromady spojit umí, s informacemi z médií už je to jiné. Já proto čekám na to, že jednou přijde vláda, která řekne, pojďme se na chvíli vykašlat na silnice, rychlodráhy a další sliby, a pojďme se věnovat tomu, jak rozumět světu. Dáme peníze do školství, protože se starými už nic nenaděláme a mladí se tohle potřebují naučit. Strašně to potřebujeme, rozumět sami sobě, tahle neschopnost rozumět a myslet je to podle mě nejčernější díra v této zemi!

publikováno: 20. 2. 2023

Datum publikace:
20. 2. 2023
Autor článku:
Ivana Svobodová

NEJNOVĚJŠÍ články


Večírky s Přítomností XIV.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 v pondělí 27. …

Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …

Irena Kalhousová přece jen něco zamlčuje

Velmi si jí vážím, to však neznamená, že bezezbytku. Snaží se být objektivní, avšak cosi …

Zlí duchové a trosky raket

V životě a díle českého antropologa Luďka Brože (*1975) hraje sibiřská Altaj velmi významnou roli. Toto odlehlé …

Jak odpovídat na studentský hněv

Hněv studentů kvůli izraelskému útoku na Gazu se zaměřil na jejich vlastní univerzity, jejichž odmítnutí …

Islamisté a populisté jsou blíženci

Možná to někomu přijde za vlasy přitažené. Soudím, že islamisté a populisté jsou blíženci. Přivedli …

Skryté pouště a propasti v duši vraha

Určitě jste si taky všimli, že nás obklíčily kriminální seriály a filmy. Třeba v týdnu na přelomu dubna …

ANO na vibu „populismu okamžiku“

Politika je skutečnou politikou jen tehdy, když vidí za horizont přítomnosti. Když se v dnešku stará …