Přijde období měkčího cara, snad se Rusové proberou

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Už rok sleduje zblízka krutou ruskou válku na Ukrajině. Martin Dorazín (54), čerstvý držitel prestižní novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky, je v terénu prakticky třicet let. Byl ve více válkách a konfliktech, od Balkánu po Karabach. Nejraději má ale chvíle, kdy může jen tak žít s lidmi v cizí zemi, která se pomalu stává i jeho milovaným kusem světa.

 

Jsi válečný reportér, nebo novinář? Vždycky jsem v tom cítil jakýsi rozdíl, nebo to tak není?

Já to tak necítím. Dělám prostě jen trochu jiný druh novinářské práce, ale stále to patří do množiny novinařiny. Já už jsem generace, která byla zasažena teorií množin, a ta je dobrá v tom, že dokáže věci pěkně a přehledně rozdělit. Ne, není to nic mimo novinařinu.

 

Novináři v redakci pracují v týmu, i televizní zpravodajská práce je týmová, tady jsi ale neustále sám…

Já jsem rád sám (smích)… Když člověk stříhá, potřebuje ty zvuky pořádně slyšet. Nemám rád sluchátka na uších, zvuky z terénu si pouštím do prostoru a třeba u toho i něco dělám. Jdu si mezitím zakouřit, vařím a poslouchám hodiny a hodiny materiálu, aby člověk z toho vybral něco, co mu dává smysl. Nakonec se všechno musí koncentrovat do pěti minut, protože rádio dnes větší formát už nesnese. Naštěstí máme internetové stránky, kde jsou plné verze, i to, co se nevejde do vysílání.

 

Jsi tedy samotářský typ?

To ne, ale práci o samotě vyhledávám. Nechci, aby mi do toho někdo mluvil. Když do toho pořád někdo mluví, práce se vleče, člověk dělá chyby, je brzy unavený. Samota k této práci patří, ale nejsem pořád sám, když se člověku nechce a zrovna nemusí něco odevzdat, netlačí termín, může jít ven, za kamarády, nakoupit si, jen tak žít. To se mi na této práci taky hrozně líbí. Cítím v tomto povolání dost velkou míru svobody.

 

Televizní reportér nakonec konzultuje i s kameramanem, když stříhá, tvoje práce je zcela autorská.

Ano, je to hodně autorské, rozhlasová práce je taková, narozdíl od práce televizní, kde s dělá ve štábu. Dělal jsem šest let v televizi, jak si dobře pamatuješ. Byl jsem zpravodaj, moderátor i dělník v newsroomu. Tam je to hodně kolektivní, což nemusí někomu vyhovovat, zvlášť když jste někde dlouho s kameramanem a se zvukařem a neustále si lezete na nervy. V televizi to je opravdu kolektivní dílo, obrazově, zvukově i novinářsky. Já mám ale raději rozhlasovou autorskou samotu.

 

Není ti někdy líto, že tvoje práce rychle vyprchá? Je tady a teď, a pak nic. Nemyslel jsi na větší koncepty, knihy, filmy, velké rozhlasové reportáže?

Ne, knihy určitě ne. Nejsem grafoman, já obecně nerad píšu, pro mě je něco napsat utrpení. Mluvené slovo je pro mě důležitější než psaní. Proto jsem také nikdy nechtěl pracovat v novinách, i když jsem do nich v minulosti psal. Nechtěl bych být klasickým píšícím redaktorem v novinách, tam je ten kontakt takový nepřímý. My máme kontakt s moderátorem ve studiu a ten je živý, cítíme člověka na druhé straně.

Když je to on-line, živě, nemůžu to, co jsem řekl, už vzít zpátky, nemůžu to opravit, a to je na tom kouzelné. Takové to napětí, co všechno může člověk plácnout, často se do věcí zamotá a neví, jak z toho vybruslit, pak mu pomáhá moderátor. Pokaždé je to dobrodružství, živé vysílání mě i po těch letech baví, protože nikdy nevíš, jak to dopadne.

Já si vstupy nepíšu, dělám si podklady v podobě čísel a různých bodů, abych se nezamotával. Nepíšu si přesně, co budu říkat. Ono je to poznat, pak to šustí papírem. Ale je to rychlejší, editoři to mají radši, protože pak člověk takzvaně nepřeteče v čase…

 

Váleční reportéři si většinou nemohou pomoct, jakmile vypukne konflikt, jedou. Je v tom touha po dobrodružství, potřeba být přímo v dění? Co žene tebe, že znovu jedeš, ať už na Balkán, na Kavkaz, nebo na Ukrajinu, do míst, která jsou velmi nebezpečná?

Ne, že bych se tam hnal s nějakou zvrácenou radostí či potěšením. Když jsem byl naposledy v Karabachu, kde to bylo také velmi tvrdé, už jsem si říkal, že nikam nechci. Že sice pořád mám chuť pracovat v zahraničí, dělat zpravodaje ČRo, ale že chci konečně dělat nějaké příjemnější věci. Příspěvky do Zápisníku zahraničních zpravodajů. To jsou takové ty turisticko-gastronomické věci, fejetony ve stylu Karla Kyncla a Pavly Jazairiové, od nichž jsme se to všichni potom učili. Tomu jsem se chtěl věnovat, lidi baví mluvení o jídle. Strašně moc ale přitom člověk pozná o dané zemi, když to natáčí. Mám rád klidnější práci a neženu se do všech válek. Není to ta adrenalinová potřeba, jak se o ní mluví. Nechtěl jsem být ani v Afghánistánu, i když jsem tam na konec na chvilku byl.

 

Co tě tedy táhne?

Rád jsem v zemích, které znám, kde mám přátele, spolužáky, kterou dlouho znám a je mi blízká. Ukrajina například byla taková nakousnutá věc už delší dobu. Od Oranžové revoluce přes Majdan, anexi Krymu a válku na Donbase. Netáhne mě ta válka samotná, ale ten vývoj, který dlouho sleduji. Aby to nakonec všechno mělo nějaký větší smysl. V té práci se ta zkušenost projeví. Větší znalost prostředí, větší zaangažovanost. Ta sice nepatří do zpravodajství, ale v reportážích se bez ní neobejdeš.

 

Je asi těžké udržet si odstup. Ale od vás reportérů se dnes žádá autenticky osobnější postoj a styl z místa, nebo ne?

Není na to žádné nařízení nebo pokyn, žádný befel, že se to má dělat takto. To jsem si tak sám vyvinul, což asi nakonec udělá každý reportér. Obzvlášť ve vypjatých situacích se musím přes emoce přenést. Emoce ale zase nesmí být umělé a hrané, to je také poznat, takové to dramatizování situace. Člověk v tom musí být přirozeně, ono to jde. Musíš to nechat přes sebe projít, včetně špatných stavů a depresí. U mě nebyly nijak hluboké, ale ani já se neubráním dojetí, někdy slzám, a neustálému přemýšlení o tom, co se děje. Jsme v tom tady od rána do večera, nedá se z toho vystoupit. A v té reportáži je to potom určitě slyšet, není to neosobní, a to je dobře.

 

Studoval jsi v Rusku, také tam žil, máš přátele na Ukrajině, pro tebe to musí být zvláštní válka. Jsi v kontaktu s oběma stranami, vidíš obě strany války. Pomáhá ti to v chápání konfliktu?

Pomáhá, samozřejmě, protože musíme sledovat i druhou stranu. Já si čtu a vidím a slyším, co se vysílá v Rusku a co si myslí moji kamarádi. Spoustu z nich jsem ztratil, protože mám dojem, že se zbláznili, možná to ani nebyli kamarádi. Asi jsem je špatně odhadoval. Většina těch nejbližších kamarádů v Rusku – což nemusí být etničtí Rusové, tam jsou Židi, Pobalti, Ukrajinci, kteří dávno žijí v Rusku nebo se tam už narodili, Bělorusové, lidi z Kavkazu – mi naštěstí zůstala, za to jsem strašně rád. Nezměnili se, ale jsou v těžké situaci, většina z nich v mnohem horších depresích než my tady na Ukrajině.

Oni jsou v bezvýchodné situaci, nevědí, co mají dělat. Ti chytří, humánní lidi, ke kterým řadím většinu svých přátel, nemohou jít někam jen tak protestovat, protože by je okamžitě zavřeli a skončili by na několik let v nějakém lágru. Mohou emigrovat, ale spousta z nich má rodinu, s níž je to mnohem těžší. Většina mých spolužáků je humanitně vzdělaná, pro ně není jednoduché si najít práci, zvláště když je ti padesát let a k tomu máš rodinu. To nikam neodjedeš a nezačneš v jiné zemi zametat ulice. Snažíš se tu situaci nějak přečkat doma. Mám pro jejich situaci pochopení a nezávidím jim to. Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle.

 

Dokážeš si ještě představit, že se s nimi sejdeš jen tak znovu v Moskvě? Co by se muselo stát, kromě konce války?

Chápu, to je naprosto jasné. Já si nepřeju zánik Ruska, ani jeho rozpad. Přeju si, aby tam nebyl režim, který tam vládne. Vím ale, že ta společnost je nemocná, že většina lidí podporuje Vladimira Putina. Není to jenom tím, že jsou zblblí propagandou. Něco špatného ve společnosti, v lidech zanechala sovětská moc. Strach, shrbenost před jakýmkoliv úředníkem, obdiv autoritářské moci, jakýsi fatalismus, osudová odevzdanost, která se přenáší z generace na generaci. Za Putinem stojí i mladí lidé!

Nejdříve musí skončit tento režim, a potom ruská společnost musí dostat nějaký elektrošok, aby se probrala a normálně se na sebe podívala v zrcadle. Ne ve křivém. Musí si uvědomit, že natropili spoustu neštěstí, a to i svou pasivitou, nejen aktivní podporou režimu. Musí si přiznat svou vinu, svou odpovědnost.

S kamarády jsme se už sešli na neutrální půdě, na Kavkaze. Oni nemohou teď jako my dva tady spolu na internetu mluvit, protože by je mohli odposlouchávat, ale oni si také potřebují normálně s někým normálním promluvit, uzavření v Rusku je dusí.

 

Ten elektrošok, o němž jsi mluvil, bude muset přinést nějaká jiná autorita, v Rusku to jen tak samo nepůjde, takovou postavu k tomu potřebují.

Potřebují, ale v ruských dějinách to bylo vždy tak, že po zlém a špatném carovi přichází o něco měkčí vládce a zase je chvilku dobře. Je třeba nepromarnit tu šanci k sebereflexi společnosti, jako se to stalo v 90. letech minulého století. Mnoho organizací se snažilo, Memorial, Gulag, Sacharovovské centrum v Moskvě a mnoho dalších se snažilo společnost probudit. Ale Rusům se to nelíbilo, ten špatný obraz a přiznání zločinů, které spáchala celá společnost sama na sobě. Bez toho to ale ani teď dál nepůjde. Období měkčího cara nebude nějaká zářivá demokracie skandinávského střihu, ale přijít musí, jako kdysi přišla perestrojka nebo Jelcin. Věřím v tuhle zákonitost historického vývoje, hlavní je ale nepromarnit novou šanci.

publikováno: 27. 2. 2023

Datum publikace:
27. 2. 2023
Autor článku:
Petr Fischer

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …