Významný liberální týdeník New Yorker uspořádal na svých stránkách volnou debatu o tom, jak válečná agrese proměnila vztah Ukrajinců k Rusům. Otevřela krom jiného otázku, jak nakládat s literárním odkazem ruského imperialismu v dílech respektovaných ruských klasiků z 18. a 19. století.
Rámec pro debatu vytvořil loňský 29. ročník knižního fóra, který se (v partnerství s literárním festivalem v anglickém Hay) uskutečnil v improvizovaných podmínkách ve Lvově.
Magazín připomněl, že od počátku války byly v Ukrajině odstraněny desítky památníků a soch význačných kulturních osobností oslavovaných během sovětské éry. Z veřejných prostranství prakticky zmizel básník Alexander Puškin – v básni Poltava kdysi zesměšňoval nárok Ukrajinců na jejich totožnost a státnost. Z ukrajinských ulic zmizela jména Gogola, Čechova nebo Lermontova.
„Původní přejmenovávání ulic bylo pouze jedním z prostředků, jak imperiální mocnost vymezovala a kontrolovala svůj koloniální prostor. Jména prominentních Rusů dávala zapomenout na jména ukrajinská a vymazávala místní paměť,” soudí ukrajinský filozof a editor v angličtině vycházejícího magazínu Ukrajinský svět Volodymyr Jermolenko.
Zrádnost „kolektivních” pocitů
Aktivistka Diana Bergová, kterou ruská invaze donutila opustit rodný Doněck a pak i Mariupol, k tomu poznamenala, že Rusko je stále kulturně silné. „Svět potřebuje mnohem více rusofobie, chceme-li jako svobodný svět přežít. A v téhle válce proti lidství zvítězit.”
Ne každému účastníku konference a následné debaty výzvy k růstu rusofobie konvenovaly. Anglická novinářka Emma Graham-Harrisonová varovala před principem „kolektivního odporu vůči kterékoliv skupině obyvatel”.
„Naprosto chápu zlobu Ukrajinců nad tím, že se neozývá více nesouhlasných hlasů a protestů proti invazi z Ruska samotného,” konstatovala Graham-Harrisonová. „Neměli bychom však zapomínat, že samotná agrese je do jisté míry produktem kolektivní nenávisti vůči Ukrajincům.”
Rusko mimo lidské pospolitosti
Sami Ukrajinci začali Rusům říkat jednoduše „nelidé”. Esejista a překladatel Ostap Slyvynsky by prý takové slovo neužil, ale chápe Ukrajince, kteří po něm – po zvěrstvech v okupované Buči, desítkách znásilnění, mučených a zastřelených civilistů – sahají. Svými akcemi se podle Slyvynskeho Rusové „vyčlenili z lidské pospolitosti. Proto Ukrajina odmítá jakékoliv rozhovory. Se zástupci jejich elit a jejich režimu není o čem komunikovat. O čem bychom se s nimi měli bavit?”
Volání po rusofobii se snažil na stránkách New Yorkeru vysvětlit Peter Pomerantsev, expert na ruskou propagandu z Univerzity Johna Hopkinse ve Washingtonu. „Debata ve Lvově byla také o tom, jak je ruská kultura využívána ke kamufláži ruského imperialismu. A to je složitá otázka.”
Podle Pomerentseva je správné a důležité vidět spojení mezi érou německého romantismu a nacismem. Nebo mezi Kiplingem a hladomorem v Bengálsku. „To neznamená, že člověk teď nemůže číst Puškina. Kořeny této války však nelze odhalit, aniž bychom si uvědomili, jak imperialismus prostupuje veškerou ruskou kulturu.”
„Tohle není jenom ,Putinova válka’. Odráží se v ní staletí ruské kultury a společenských postojů. Ruská kultura a společnost je touto válkou naprosto pohlcená. Takže ano, do jisté míry za tou válkou stojí vše, co je ruské,” tvrdí Pomerantsev.
Nenávidím, tedy jsem
Do debaty na stránkách New Yorkeru přispěl také literární kritik a psychoanalytik Jurko Prochasko. Podle něj je pocit hluboké (ukrajinské) nenávisti vůči Rusům oprávněný a „existenčně důležitý”. „Nenávist slouží jako návod, jak rozlišit mezi dobrem a zlem. Jako opora ve změti zážitků a jako prostředek, jak se ztotožnit s tím, komu je ubližováno,” soudí Prochasko.
Ukrajinci si podle něj uvědomují, že nekonečná či bezmezná nenávist může ničit i její nositele. Nemá však odpověď na to, jak zabránit tomu, aby otravovala vlastní život Ukrajinců a jejich budoucnost. „Lze změnit nenávist v opovržení?” ptá se řečnicky.
Autor eseje dává prostor také mladé spisovatelce Victorii Amelinové, která svou spisovatelskou tvorbu vyměnila za práci na dokumentaci ruských válečných zločinů na území Ukrajiny. „Samozřejmě, měli bychom hovořit i o usmíření a odpuštění. Ale než s tím začneme, měli bychom dát Rusům na vědomí, že si nejdříve musí zamést před vlastním prahem a že je přitom čeká hodně práce,” říká spisovatelka.
„Není to tak, že bych já sama (obyčejné) Rusy nenáviděla. Jsem tak vyčerpaná válkou, kterou proti nám vedou, že necítím vůbec, ale vůbec nic. Jsem zcela otupělá,” přiznává Amelinová a cituje pak text písně ukrajinské skupiny Kozka System. Válečný song plný vulgarismů, nikoliv však nenávisti. Začíná takhle: „Naše národní idea – běžte se s ní vy.rat.”
publikováno: 6. 3. 2023
