Pablo Picasso, ikona „Umělec 20. století“, zemřel před padesáti lety. Ve vídeňské Albertině od pátku 17. 3. začíná velká výstava k připomenutí jeho díla. Přinášíme osobní picassovskou reflexi známého českého vizuálního umělce Jiřího Davida.
Píše se 8. dubna 1973. Brzy, už v letě, mi bude sedmnáct. Za rok maturita na strojní průmyslovce v Ostravě-Vítkovicích a k tomu ta strašná touha stát se umělcem. Jo, umělcem, tím, o němž jsem se dočítal se zatajeným dechem v knihách, které kdysi vázal můj děda na konci světa, v malé vesnici Dolní Poustevna u německých hranic. Mé dětství…
Vincent van Gogh, Paul Gauguin, Paul Cézanne, magie jejich životů, síla jejich obrazů, byť jen v nedokonalých reprodukcích. A pak rána do vazu – Pablo Ruiz Picasso. Nešlo ho obejít, sršela z něj neskutečná energie, v každém jeho období, ať už v existenciálním melancholickém modrém, či v harlekýnském růžovém. A pak africké a dál a dál a dál. Ale nemá smysl se cpát do kunsthistorické role, nemá smysl opakovat, co bylo navždy tisíckrát interpretované. Ano, analytický, syntetický kubismus, inspirativní kámoš Georges Braque, Bateau-Lavoir – Paříž.
Jo, bylo mi 17 let, když 8. dubna 1973 zemřel tehdy už dvaadevadesátiletý Pablo Picasso. Ne, nebyl to můj idol, asi jsem mu tehdy spíše záviděl ten úžasně svobodný, nezávazný život, všechny ty jeho krásné ženy, to slunce jeho pozdních domů, atelierů. A přece přicházejí sugestivní záblesky, pravděpodobně i z dokumentárních filmů z jeho života, kdy mne jeho obrazy pohlcují a stále překvapují, i když jsou to notoricky a často i značně zprofanované prožitky. Neboť přece každý člověk z ulice na celém světě dávno ví, že jakákoliv nesrozumitelná malba, kterou nelze iluzivně snadno uchopit, je mazanice à la PICASSO. Hele, Picasso (!)… a výsměch je zaručen. Jméno tak už navždy předběhlo znalost jeho umění a stalo se emblémem vytetovaným do paměti všeobecného lidstva. Právem i neprávem. Právem pro jeho neskutečnou uměleckou vitalitu, kreativitu, která do té doby byla doslova neviděná, nevídaná. Nebýt jeho zlomových uměleckých proměn, trčeli bychom možná dodnes v mnohých stereotypech. Nespravedlivý posměch upjatých maloměštáků (modelové schéma) i v podobách nejen tisíců zneuznaných umělců, kteří v oparu žárlivosti denunciovali Picassovou tvorbu celá desetiletí, vlastně až dodnes. Stejně tak jako nedávné totalitní režimy, kdy se Picassova práce stala synonymem pro takzvané „entartete Kunst“ neboli zvrhlé umění.
Nutně se tak musím vrátit i v mém životním čase, abych se pokusil najít neuralgické body, které mne (ne)svazují s jeho prací. Neboť trvalo mnoho desetiletí od puberty, než jsem mohl spatřit i jiné jeho slavné obrazy než ty, co naštěstí díky neobvyklé prozřetelnosti Vincence Kramáře vlastní Národní galerie v Praze. Stál jsem v devadesátých letech v tiché pokoře například před jeho proslavenou Guernicou v Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía v Madridu a naposledy před čtyřmi roky v The Museum of Modern Art v New Yorku u jeho neméně světově průlomového obrazu Les Demoiselles d’Avignon (Avignonské slečny) z roku 1907, který se dnes zdánlivě jeví už jen jako jakási konvenční, neškodná, příjemně estetická malba, skoro až takový líbivý souvenir. A tak je v této souvislosti vlastně opravdu nepochopitelné (možná však víceméně příznačné), že tento průlomový obraz dvacátého století vešel v obecnou známost až po dalších desítkách let od svého vzniku. Konkrétně po více jak třiceti letech. Mimochodem, kde jsou dnes skryta podobně průlomově stigmatická díla na těle současného umění? Existují ve vřavě desítek instantních kvaziděl, kdy se ráno zrodí, ale večer je už nikdo nezná? Existují v desítkách ideologických konstrukcí či v zneuctění síly jedinečnosti individua umělce jakousi kolektivní schůzí, toxickým bahnem netalentovaných či samozvaných úředníků kultury? Kdy se v umění ztrácí osobní rozměr a stává se součástí administrativní mašinérie? Kdy se umění transformuje v bezhlučnou anonymní pěnu připravenou pro trendy politicko-sociální konstrukce?
Ani v umění naštěstí nekonvenčnost není většinou přímo úměrná jakékoliv nezávislosti a nezávislost není většinou podmínkou pro nekonvenční autentičnost. Jinými slovy: jak se sám na sobě postupně s věkem a snad i zkušenostmi dozvídám, což nelze nikdy eklekticky získat, či si teoreticky a priory naordinovat, mne Picasso podvědomě zasvětil do marnosti umění. Umění jako schopností formy, která láme jazyk, jenž se už stává vlastním obsahem, aniž by se však ztratil význam. Umění jako souhrn intuicí v momentě udržitelné srozumitelnosti. Umění jako objev, ne konstrukce, neboť je-li něco nepochopitelné, vůbec to neznamená, že je to méně skutečné. Jinými slovy: smysl není konstrukce, ale objev. Forma, jež zohledňuje, navazuje, proměňuje, převrací a zdůrazňuje. Může být jak figurativní s plnou odpovědností, již si vyžaduje, může být ale i nefigurativní se stejnou intenzitou, tak jako nemateriální, když je relevantní důvod. Umělecké dílo se definuje uměleckým světem a umělecký svět uměleckými díly. Nelze nic vymyslet. Co si nevykoukáš, to ti nepatří. Zrak nenahradí žádná úvaha a žádná teorie. Vědomosti mohou jen rozmnožovat sílu objevitelského zraku, ale nenahradí aktivní prožívání. Naše poznání je smyslové. Což je stále v umění jediným „lékem“, na polymorbidních polích nezbytných vnitřních nejistot, marností a pochybností.
Už je to půl století let po smrti génia, kdy už je samotné slovo génius chápáno jako něco nepatřičného, podezřelého a zpochybňování historie potvrzuje triumf zábavního průmyslu nejen na sociálních sítích, ale i uvnitř samotné kultury a umění, v galeriích, institucích, muzeích. Picassův odkaz tak vlastně nese v námi prožívaném čase i vzdor vůči této administrativní moci, vůči tuposti a zlovůli. Něco jako: „neříkej mi, co umíš, řekni, co neumíš“. „Neukazuj mi, co umíš, ukaž mi, co neumíš.“ „Nezajímá mne, co už umíš, zajímá mne, co neumíš.“
Umění neumět je umění nejvyšší, neumět umět je nemohoucnost, kdy se smysl umění rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce. Kdy je autentičnost v umění rovna svědomí jednotlivých umělců a není jen hrou na svědectví. Kdy síla umělce nespočívá v identifikaci s námětem, ale ve svobodě, s níž s námětem zachází.
publikováno: 13. 3. 2023
