Život mezi razítky

Ivan Kytka

český novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj ČTK, ČT či BBC

V Česku člověk bez úředního razítka skoro neexistuje, v Británii se bez něj obejdete prakticky celý život. Je to jeden z těch „drobných rozdílů“, které dávají odlišnou identitu společnostem a vytvářejí tak trochu jiné civilizace.

Drobná úřednice za okénkem vyplnila svižnými pohyby a bez jediného zaváhání všechny kolonky a chystala se k závěrečnému aktu. Odkudsi ze zásuvky vylovila kulaté razítko se státním znakem. Navlhčila ho na polštářku a povstala ze židle. Do levé ruky uchopila rukojeť, přiložila na předepsanou kolonku formuláře a stále ve stoje se vší silou o razítko opřela.



Pro jistotu přidala k levé ruce ještě pravou. Aby dodala úřednímu aktu patřičnou váhu. Zdálo se mi dokonce, že se na pár sekund odrazila nohama od země a na razítku se na moment jakoby vznesla. S jistotou dokonaného otisku se pak její nohy dotkly znovu země. Usedla vzpřímeně ke stolu a hbitě a bez okolků mi přes přepážku podala ověřený podpis.

Pro české správce sociálního zabezpečení tak celou vahou svého úřadu, a jak se mi zdálo, i celou svou vahou či hmotností tak potvrdila mou existenci a totožnost. Že jsem podle jakéhosi paragrafu stále právoplatně naživu a příslušná pokladna mi po dvanáctiměsíčním čekání může vyplatit první důchod. Když tedy počkám ještě další měsíc či dva, než další úředník v pražské centrále úřední razítko obdrží, zkontroluje a přidá dost možná další potvrzení na platební příkaz.

 

Křížová ulice č.p. 25

Bude-li mi sloužit zdraví, při průměrném věku v Británii 81 a tři čtvrtě roku mě čeká tenhle úřední rituál ještě zhruba dvěstěkrát. Než do Křížové ulice 25 v Praze dorazí jednou můj poslední ověřený podpis s kulatým razítkem jako důkaz, že, ano, ještě stále jsem naživu, a tedy i oprávněn pobírat dávky z českého důchodového systému.

Snad abych poprosil nejbližší a budoucí pozůstalé, aby pak nezapomněli poslat do Křižové ulice č.p. 25 z Anglie můj úmrtní list. Kdo však ví, zda ho příslušný úřad vezme na vědomí či vůbec přijme, dorazí-li z Albionu zpráva o mém odchodu z tohoto světa jen tak – bez razítka.

Cestou posmutnělým deštivým londýnským březnovým ránem na metro jsem pak přemýšlel o existenční nezbytnosti kulatých i jiných razítek. Aniž bychom to brali na vědomí, provázejí nás ve středoevropském prostoru na každém kroku. Od kolébky jako doklad úředně potvrzeného narození a samotné existence. Až po úředně potvrzené nebytí na listu úmrtním. A stokrát, spíš tisíckrát mezitím.

 

Symboly vyryté do pryže

Razítko jako symbol a důkaz povýšené nadřízenosti či rovnou nadřazenosti moci státní nad naší skromnou a soukromou existencí.

„Holenku, myslel by sis, že existuješ jako živoucí bytost se svým vědomím a snad i svědomím. Ale kdepak, nejsi ničím, dokud nemáš svůj život, trvalé bydliště, vysvědčení či diplom, povolávací rozkaz, potvrzený razítkem,” vzkazuje potměšile na první pohled dobrácky a starostlivě se tvářící státní moc.

Razítka jako symboly elementární nedůvěry a podezřívavosti ve vztahu mezi státem a občanem. Stvrzení vlastních nejistot, věčné skepse, pochybovačnosti a zpochybňované existence. Jistota daná razítkem obchodovatelná za umletou či instantní kávu, patrovou bonboniéru švýcarské čokolády či láhev sektu.

Párkrát do měsíce pozvou mě do svého vysílání Česká televize či Český rozhlas. Patrně s přesvědčením, že jsem pro ně hodnověrným zdrojem informací. Aby mě pak na konci kalendářního měsíce vyzvaly jejich účtárny a daňoví poradci, abych dokládal či alespoň doložil svou rezidenční příslušnost daňovým úřadům Spojeného království, nejlépe na celý kalendářní rok. S razítkem, snad i kulatým, kdyby to prý šlo.

Občas mě přepadne touha se nad tím paradoxem pozastavit a snad i zamyslet. Pro kancelář na jednom konci veřejnoprávní chodby jsem snad důvěryhodným zahraničním spolupracovníkem. Pro kancelář na opačném konci stejné chodby (či opačného křídla budovy) jsem potenciální daňový podvodník. Jak se mé jméno vtěsná pod jednu střechu téhle instituce?

 

Důvěra v duše bez razítka

Nevím, jak je možné, že Velká Británie, ta bývalá imperiální mocnost s úředníky rozsetými po celé planetě, existuje téměř bez razítek. A že mé návštěvy na úřadech by se za třicet let daly spočítat na prstech jedné ruky.

Ta první byla na cizinecké policii pro trvalou adresu. Když jsem se na stejném úřadě chystal nahlásit po prvním stěhování změnu, dozvěděl jsem se, že institut trvalé adresy pro cizince i úřad samotný byl zrušen.

Při třetí žádosti o prodloužení pobytových víz a po pěti letech mi úředník vlepil do českého pasu nálepku s trvalým pobytem. Abych tam prý už znovu nemusel.

S úřady, je-li to vůbec třeba, se komunikuje online, poštou, v krajních případech telefonem.

Snad za tu pohodu bez razítek vděčí Britové přehledným konturám svých hranic, omývaných ze všech stran mořem. A pocitu bezpečné izolace území, z něhož se nestačila vytratit elementární důvěra. A kde k potvrzení totožnosti či existence člověka stačí podpis jiné spřízněné, nadřízeným úřadem neorazítkované lidské duše.

publikováno: 20. 3. 2023

Datum publikace:
20. 3. 2023
Autor článku:
Ivan Kytka

NEJNOVĚJŠÍ články


Přiznat se k Benešovi

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu …

„Bílá Evropa“ – proč se starý kontinent vrací k etnickým a civilizačním válkám

Evropa prošla identitárním posunem od migrace po zahraniční politiku. Krajně pravicoví politici i proevropské hlasy rámují …

Židi jsou za zdí

Film Jonathana Glazera Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků …

Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …