„Všichni padáme, ale nesmíme zůstat ležet“

Agáta Pilátová

Kulturní publicistka

V těchto dnech téměř současně přistály v kinech tři dokumentární filmy o „covidové“ době: Velké nic, Stop Time, Piano na křižovatce. Je to snad trochu náhoda, ale spíš za to může téma, které oktrojovalo tvůrcům obdobné termíny tvorby a výroby. Ale už vůbec nelze považovat za náhodné, že všechny patří na vyšší příčky hodnotového žebříčku. Máme zkrátka v Česku kvalitní dokumentaristy. Svědčí o tom i fakt, že každý pojal čas pandemie jinak, po svém, a vysílá do světa poněkud jiný vzkaz. I když samozřejmě nejsou v rozporu. Ani nemůžou být; mají možná každý jinou krevní skupinu, ale oběh míří stejným směrem. Události, o nichž autoři natáčeli, se staly nedávno, všichni je ještě máme v živé paměti, nicméně jejich filmy objevují v oněch tíživých měsících a letech novou dimenzi.

Vít Klusák a Marika Pecháčková označili dobu pandemie i svůj film titulkem Velké nic. Všechno bylo náhle jinak, včetně naší existence – a trvalo to bezmála dva roky. Nic nefungovalo pořádně, plány na příští dny, týdny, měsíce vniveč, ve všech koutech číhalo nebezpečí. Autoři po celou dobu zachycovali – působivě, až to mrazí – tísnivé prázdno ulic, ticho jindy rušných koutů metropole, pustý Karlův most i Staroměstské náměstí s křížky na dlažebních kamenech, opuštěné kavárenské stolky, zavřené obchody, osamělé chodce s rouškou na tváři. Prostě pandemickou realitu. Film je černobílý, což ještě zvyšuje jeho působivost. Vyzařuje z toho všeho jakási děsivá krása, o kterou ale přitom nikdo nestál.

V útrobách města žijí lidé. Ti, které zasáhl záludný virus, i ti, kdo o nemocné pečují. Odolávající nákaze i nemocní a umírající, uzdravení i hlučně demonstrující, protože přece ve skutečnosti tu žádný virus nemáme, to jen ti „nahoře“ nás chtějí omezovat a utlačovat, ale my se nedáme, že. Autoři vstupují mezi antivaxery a jejich čím dál hlučnější a násilnější pouliční výtržnosti. V konfrontaci s nimi líčí zdravotníky v neprodyšných ochranných oblecích, kteří bojují o každý ohrožený život. Vidíme je plné energie i unavené, smutné i schopné humoru.

Dokumentaristé zblízka sledují lidi i prostředí, v nichž momentálně musí fungovat, zachycují střípky příběhů i nesmlouvavě definitivní konec života. Aktivní ženy, jež ve velkém šijí roušky. Operní pěvkyni, která usedla v pokladně supermarketu. Vrcholového sportovce donuceného trénovat doma. Filmového režiséra a filosofa Karla Vachka, jenž zůstává v karanténě, sám se svými originálními úvahami, humorem a hudbou, kterou má rád. Nechybí ani připomenutí bezradně chaotického počínání politických lídrů, kteří z titulu svých funkcí nesou zodpovědnost za zdravotnická opatření, jenže si s nimi nevědí rady. Ale Velké nic není o politice, je o lidech.

Zdaleka však nejde jen o pouhý popis doby, v níž se kvůli bezprecedentní globální pohromě zastavil čas. Délka pandemie (i natáčení) umožnila tvůrcům proniknout do existenciálních hloubek času, jednotlivců a vlastně i společnosti jako celku. Nabídnout příležitost k reflexi dlouhodobých, ne-li trvalých dopadů pandemie na komunitu. Už v průběhu koronavirové krize – a to film rovněž naznačuje – došlo k určité proměně. Od prvotní solidarity, porozumění a soudržnosti k hádkám, (často nesmyslnému) vzdoru, k vzájemnému napadání. Pandemie a série lockdownu znamenaly další podnět neblaze podněcující rozdělení společnosti a posílení hlasů permanentních kverulantů, protestujících proti všemu a všem. Což mimochodem kontinuálně pokračuje v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Velké nic nabízí otázku, zda jsme podobnou zkoušku vlastně tak trochu nepotřebovali, abychom se dozvěděli něco víc o sobě. Neboť díváme-li se na covidovou dobu s jistým odstupem, což právě film umožňuje, chtě nechtě si uvědomujeme, že to byla taky doba zkoušky, jakkoliv fatální a nepřijatelně draze zaplacené. Nelze nevnímat filosofický rozměr dokumentu. Nejen proto, že v něm dostal velký prostor pan režisér Vachek se svými pozoruhodnými myšlenkami a originální filosofií. (Během pandemie umřel, filmový rozhovor je důstojným a osudovým holdem významnému umělci.) Také proto, že skrze pandemii podává osobitou zprávu o společnosti, o jejích světlých stránkách i rozporech a protikladech.

Jistě, není to zpráva úplná či vyčerpávající (však taky diváka nevyčerpává, spíš zaujme), zato je empatická, naléhavá i humorná. Upřímně se snaží o autenticitu, o věrohodnost výpovědi, přitom nezapírá vlastní osobitý pohled autorů na skutečnost. A navíc přináší zmíněnou filosofickou dimenzi, nazvala bych to s Karlem Čapkem filosofií praktického života.

Také režiséru Davidu Čálkovi poskytla pandemie téma pro dokument. Jeho Stop Time je sice z poněkud jiného těsta, nabízí však neméně zajímavé svědectví o těžké době. A leccos navíc. Nemá ambice obsáhnout velké celky, zachytit atmosféru doby v širokém záběru. Autor se zaměřuje na individuální „koronavirové“ příběhy osobností, které patří k okruhu jeho přátel a o nichž tušil, že se dokážou s problémy srovnat. Nebo přinejmenším – že bude o čem vyprávět. Nemýlil se.

Film, úspěšně uvedený v premiéře před několika dny na festivalu Jeden svět, vypráví pět příběhů odehrávajících se během pandemie: herečky Vandy Hybnerové, písničkářky Radůzy, majitele vleku Davida Chmelaře, kněze Tomáše Halíka, kavárníka Havla Parkána. Sleduje jejich „normální“ koronavirový život. Dlouhé dva roky vyzkoušely jejich trpělivost a hlavně životaschopnost. Nikdo nečekal totální útlum, opakované lockdowny, ztrátu dosavadních jistot a existenční ohrožení. Navíc permanentní nebezpečí, že se nakazí covidem.

Vandě Hybnerové zavřeli divadlo, zrušily se i ostatní umělecké aktivity. Pandemie ji odsunula na samotu farmy k péči o koně. „Teď se nehejbe vůbec nic,“ konstatuje s rezignovanou věcností. Radůza přestala koncertovat, zůstala doma u rozepsané písničky, „Ale stejně budu zpívat!“ prohlašuje odhodlaně, i když v prvních dnech lockdownu ještě pochybuje, zda uživí rodinu. Pak ale promění někdejší hobby v novou profesi: vyrábí kožené oděvní doplňky a ozdoby, a navíc online učí. Vlekař David zastaví stroje, je ale stále připraven kdykoliv všechno otevřít, vyrábí umělý sníh a čeká na lyžaře. Páter Halík káže v prázdném kostele a posílá věřícím online vzkaz: „Všichni padáme, ale nesmíme zůstat ležet.“ Majitel kavárny s manželkou začíná vydávat jídlo a pití z okýnka (zatím to stačí, aby si udrželi kuchaře), a starají se o malou dcerku včetně vyučování u počítače. Kostel zeje prázdnotou, u vleku nikdo, kavárna zavřená…, ale každý musí fungovat, udržovat provoz. Jsou zodpovědní za své lidi a firmy. Jsou pokorní a trpěliví, nemohou si dovolit rezignovat. Brzy se adaptují, lockdown nelockdown, i když některé taky osobně dostihne covid.

Snímek byl natočen časosběrnou metodou, osudy protagonistů se odvíjejí chronologicky a spějí k pozitivnímu postcovidovému finále: Vanda hraje, Radůza zorganizuje koncert svých studentů, na horských hřebenech se zas prohánějí lyžaři, kavárna Jericho se plní hosty atd., atd.

Patrně bychom se chtěli (a mohli) dovědět o dalším životě či názorech protagonistů víc – jsou to totiž pozoruhodné osobnosti, které by bylo zajímavé lépe poznat a dovyprávět jejich příběhy. Některé sekvence působí trochu útržkovitě, ale zato má snímek jiné přednosti. Nenaléhá a nic nevnucuje; o to přesvědčivěji líčí každodenní provoz jednotlivců i rodin, a zároveň odkrývá nenápadný půvab normálně běžných lidských vlastností, v mimořádné situaci zvlášť nezbytných k přežití. V jakémsi druhém až třetím plánu pak Stop Time (nejen tento film, ale vůbec podobné tvrdé „rány egyptské“, kvůli nimž se zastavil čas) nastoluje další otázky. Možná naznačí i možnost alternativních přístupů k životu. Nabízí třeba úvahu na téma, jak náhlé dopady nepříznivých události mohou zpochybnit zdánlivě skálopevné pravdy; nebo jak vratká může být naše současná pozice; proč je žádoucí umět myslet i jednat flexibilně…

Další film z pandemické doby, Piano na křižovatce, který natočil Jan Senius, přidává ke koronavirovým reflexím špetku poezie. Křehký, zároveň vtipný snímek inspiroval a produkoval Jakub Zahradník a také v něm vystupuje. Je plný dobré hudby a potemnělých lyrických záběrů Prahy; nelze jej přesně žánrově definovat, což ale nenarušuje příjemný dojem, který si z něj odnášíme. I přes  nesnadnou dobu, jejíž atmosféru zachycuje. Začíná skoro depresivně, když nechává protagonistu putovat pustými nočními ulicemi metropole, procházet místnostmi svého podniku plného mlčenlivých klavírů. Jako by se všechno zastavilo a spělo k likvidaci. Vchod do Pianotéky Zahradník se zamyká, cedule na dveřích sděluje, že se ruší i zdejší koncerty. Hotovo, konec, lockdown.

Pak ale všechno zvolna ožívá. Nejprve nesměle, muzikanti cvičí sami doma. Posléze vcházejí do Pražské křižovatky, kde vzhůru k vysokému stropu krásného, ale prázdného sálu stoupá klasická hudba. Pianisté hrají pro sebe a jednoho čí dva náhodné přítomné. Snad také na počest krásných prostor odsvěceného kostela svaté Anny, jehož proměnu v kulturní centrum kdysi inicioval Václav Havel. Sál je prázdný, publikum zatím nikde. Střih, přesouváme se k Vltavě do jazzového klubu, kde je správné hlučno. Asi chvilka pauzy mezi lockdowny. Pak už je zas hudby plno, trochu tajemný hudební příběh vrcholí Ježkovou temperamentní skladbou Bugatti step. Zaslouženě optimistické finále.

Piano na křižovatce vystihuje potemnělou atmosféru koronavirového bezčasí, přitom v ní citlivě a empaticky nalézá podmanivé poetické odstíny. Navíc říká i cosi důležitého o niterné potřebě umění, které poskytuje oporu duši a pomáhá zvláště v obtížných časech. Nepotřebuje k tomu ani větu dialogu, po celou dobu tu zní jen hudba. A neopomeňme, že film je rovněž nápaditou oslavou klavíru a klavíristů. Špičkoví pianisté české hudební scény (Igor Ardašev, Jitka Čechová, Martin Kasík, Karel Košárek, Tomáš Víšek a jazzman Frank Bonnici) hrají hudbu českých klasiků. Poslouchá se to náramně dobře.





 

publikováno: 3. 4. 2023

Datum publikace:
3. 4. 2023
Autor článku:
Agáta Pilátová

NEJNOVĚJŠÍ články


Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …

Po atentátu je každý generál

Pokus o zavraždění slovenského premiéra Roberta Fica vyvolal zvláštní efekt: místo ztišení a sebereflexivního stažení do sebe, …

Lenka Bradáčová: Dodnes se mě lidé vážně ptají, zda se u Ratha nestal zázrak a nepřeměnilo se víno na peníze

Poslední dubnovou středu byla hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. …

Zdravotnické MeeToo

Šikana na pracovišti. Kdo má to štěstí, že se s ní během svého života nikdy nesetkal? …

Večírky s Přítomností XIV.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 v pondělí 27. …

Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …