Zaručený rozpad Ruska ugrofinskýma očima

Titulky článků typu „Rusko se do roku 2033 rozpadne, tvrdí experti. Minulost jasně naznačuje, co přesně se stane“ možná někoho naplňují nadějí, mě však značnou nejistotou, když si pak text přečtu do konce.

Jde především jednak o velmi problematický determinismus v tom smyslu, že minulost má naznačovat, co se stane v budoucnosti – a dokonce že tak má činit „jasně“ a že má navíc naznačovat, co se stane „přesně“. Českoslovenští demokratičtí politici v roce 1945 předpokládali stejné opadnutí revolučního nadšení národních výborů a následné uklidnění situace tak jako v roce 1918 – jenže vývoj šel na mnohá desetiletí úplně jiným směrem (blíže viz například zde). Historické paralely tak mohou být při prognózách dost zcestným východiskem.

Jednak jde o můj značný skepticismus vůči tomu, co je v několika posledních letech všemožně v médiích předkládáno jako prognózy špičkových think tanků, renomovaných analytiků, elitních expertů a prestižních vědců. Předpovědi – týkaly se především vývoje epidemie nemoci Covid-19, války na Ukrajině, vývoje inflace, cen energií a jejich dostupnosti – to byly velice často protimluvné. To znamená, že určitá část z nich se naprosto minula výsledkem – až na to, že jsem si nevšiml, že by kvůli tomu někdy někomu kleslo ono renomé a prestiž.

Názorným příkladem je prognóza citovaná výše. Ze 167 oslovených odborníků 46 % předpokládá, že se Rusko do deseti let buď rozpadne, nebo přestane fungovat jako stát. Což ale v mé interpretaci znamená zároveň i to, že 54 % odborníků (tj. vlastně jejich většina) v tento vývoj nevěří: buď se Rusko nerozpadne ani nepřestane fungovat nikdy, nebo až někdy poté, co uplyne deset let, tj. po roce 2033. Vnitřně protimluvná je tedy vlastně i tato jedna jediná předpověď: v podstatě ji lze shrnout tak, že jsou dvě téměř úplně stejně velké skupiny expertů, z nichž jedna ve scénář rozpadu či nefunkčnosti Ruska do deseti let věří a druhá nikoliv – s tím, že druhá skupina je o něco málo větší. Titulek článku by pak klidně mohl mít i naprosto opačné vyznění, než má (tj. „Rusko se podle většiny expertů do deseti let nerozpadne“), a bylo by to dokonce i přesnější než u zavádějícího titulku stávajícího, u něhož si výraz „experti“ lze na první přečtení oprávněně vyložit jako „všichni experti“, aby se čtenář později dozvěděl, že se jedná o jejich menšinu.

 

Dvě úvahy

První: Napadlo už někdy některého mediálního analytika, že i tyto šumy „zaručených prognóz“, v nichž se průměrně vzdělaný čtenář nemůže příliš orientovat, jsou tím, co lidi odvádí do mnohem komfortněji strukturovaného světa konspiračních webů a alternativních výkladů reality, kde stačí jen věřit či nevěřit?

Druhá: Pokouším se představit si, že by se i na mě v roli specialisty v oboru (kterým je finská literatura) obrátil některý průzkum s paralelními otázkami typu „Jaká literatura se bude ve Finsku psát za deset let?“; „Vznikne ve finské literatuře nějaký nový žánr?“; „Který román obdrží roku 2030 nejznámější finskou literární cenu?“. Kdybych na ně neodmítl odpovědět, zcela jistě bych k onomu prognostickému šumu přispěl také, neboť není vůbec vyloučeno, že bych se v odpovědích naprosto zmýlil. Tyto otázky jsou totiž z odborného hlediska naprosto podružné (pokud ne úplně irelevantní); nikdy jsem neslyšel například o tom, že by nějaký jasnozřivý slovutný finský literární vědec roku 1990 na základě jakýchsi paralel z minulosti „jasně a přesně“ předpověděl situaci na tamní literární scéně v roce 2000. Finská literární věda totiž zkoumá autory a díla, kteří byli či jsou, ne ty, kteří teprve budou. V bádání se zohledňují maximálně prognózy vývoje knižního trhu či toho, zda se knihy budou číst spíše v papírové, či spíše v elektronické podobě – to ale pouze a jen orientačně.

A odvažuji se ptát: neplatí toto i pro mainstream té části dnešní politologie, která se zabývá současným Ruskem?

 

Co na to finská esejistika…

Autor/ka článku hledající historické paralely budoucího rozpadu Ruské federace zmiňuje také vyhlášení tzv. Idel-Uralského státu s centrem v Kazani z roku 1917. Ten měl sjednocovat Tatary, Baškirce, Čuvaše a povolžské Němce. I tato zmínka u mě asociovala jistý titul finské literatury, respektive esejistiky. Ville Ropponen (nar. 1977) v esejistickém textu Uralské okno (orig. 2012, česky 2018, viz zde) událost popisuje také (viz s. 153), mezi dotyčnými národnostmi ale korektně zmiňuje také ugrofinské Mordvince, Marijce, Udmurty a Komijce, kteří na území Ruska dodnes žijí. Ugrofinové (mezi které patří také mj. Maďaři, Finové, Estonci a Sámové) pak společně s jazykově příbuznými Samojedy vytvářejí nadřazenou skupinu uralskou, od jejíhož názvu je odvozen i titul pisatelova díla.

Ropponen patří k těm, kdo ještě nevzdal pozapomenutou myšlenku ugrofinské, respektive uralské vzájemnosti. Pro pojednání jeho námětu, který kombinuje odbornou i osobní rovinu, je právě beletrizující žánr eseje ideální. Pisatel čtenáře mj. naučí větu Živá ryba plave pod vodou finsky (Elävä kala ui veden alla.), estonsky (Elav kala ujub vee all.) i maďarsky (Eleven hal úszkál a víz allatt.), a jazyková příbuznost mu bude hned zjevná (více také v „Úvodu určeném indoevropskému čtenáři“ Petry Hebedové a Michala Kováře i jejich četných poznámkách pod čarou). Okno je Ropponenem odkrýváno mj. pojednáním kultury, a především literární tvorby v původních uralských jazycích, a je uváděn i specifický vztah uralských národů k přírodě.

Jeho kniha je ale určena také těm, kteří chtějí „zevnitř“, z pohledu jeho národnostních menšin, poznat dnešní Rusko; jak uvádí text na obálce, „Rusové je znát nechtějí, nicméně se zdá, že právě uralské národy jsou jakýmsi jejich podvědomím a že bez skutečného přiznání uralské kulturní a jazykové autonomie nebude Rusko svobodné“. Uralské menšiny se na vytváření Ruska podílely od počátků, pocházelo z nich několik výrazných kulturních osobností, které dnes běžně označujeme prostě jako Rusy (Gorkij či Jesenin). Bolševická národnostní politika 20. let dovolila kulturám minoritních národů rozkvést, po roce 1928 se ale stalinský teror a čistky týkaly i Uralců. Krátké znovunadechnutí znamenala éra Jelcinova, s Putinovým nástupem k moci na počátku 21. století však byla v oblastech uralských národů opozice i svoboda slova potlačena stejně tak jako kdekoliv jinde v Rusku: „ugrofinský nacionalismus“ v dnešním státě údajně zasahuje do práv Rusů, neboť jim vnucuje cizí etnicitu a narušuje jednotu státu. Jelikož za ním stojí snaha Finska, Estonska a Maďarska dostat se k nerostnému bohatství země, podporovaná Spojenými státy a Británií, je „oprávněně“ pod drobnohledem FSB. I když – částečně ugrofinského původu je údajně i Putin sám, čímž je pro krajní ruské nacionalisty podezřelý.

 

Přitažlivější než konspirace i prognózy

Na jednu stranu by rozpad Ruska mohl přivodit kýžené výrazné snížení potenciálu jeho nástupnických států vojensky napadat státy sousední – na stranu druhou předpoklad, že i třeba neřízený rozpad nejrozlehlejší země světa je pro jeho sousedy i další státy jednoznačně pouze pozitivní záležitostí, není úplně racionální. V dnešní Ruské federaci tvoří neruská část obyvatelstva dvacet procent, zatímco v Rusku carském a v Sovětském svazu to byla polovina i víc. Rusifikace, kterou Ropponen přirovnává k celosvětové globalizaci, na níž se spolupodílí i další tzv. „zabijácké jazyky“, pak má mnohem výraznější potenciál. Lze v této situaci očekávat nějaký výrazný národnostně podmíněný separatismus, který by vyústil do rozpadu země? Bude neruským menšinám inspirací masové přecházení z ruštiny na ukrajinštinu, kterého jsme svědky u dosavadních ruskojazyčných Ukrajinců?

Ropponen zve do světa, který čtenáři roku 2023 tyto otázky bezděky vsugerovává. Jedná se sice o ohraničený svět, který nezahrnuje jiné menšiny z Ruska než uralské. Je to však svět jinakosti mnohem přitažlivější než konspirační teorie, ale i než šumy senzačních „zaručených prognóz“ – i když také on je vizionářem, vztahujícím se k budoucnosti. Jeho tón je nicméně klidný a přemýšlivý. Ruskem se Ropponen začal zabývat mnohem dřív, než se o něm začalo horečnatě psát v českých médiích. I proto si v jeho světě čtenář snadno utvoří plastický a nezávislý obraz o poměrech v současné Ruské federaci – a orientačně i o tom, co by mohlo přispět k jejímu rozpadu.

publikováno: 3. 4. 2023

Datum publikace:
3. 4. 2023
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Americká show: premiér Fiala našel téma voleb

Z návštěvy premiéra u amerického prezidenta je opět česká mediální událost roku, a to přestože její mezinárodní …

Spiknutí, ale z které strany?

V každé zemi se občas dějí věci, které odhalují stav společnosti anebo alespoň její části. Takovou událostí …

Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …