Severní Irsko podle vlastních not

Ivan Kytka

český novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj ČTK, ČT či BBC

Několikahodinová návštěva Joea Bidena patovou politickou situaci na severu Irského ostrova nevyřešila. V Británii si popravdě leckdo oddechl, že ji ani nezhoršila. Čtvrt století po Velkopáteční dohodě, která ukončila třicet let sektářského násilí, se sice v ulicích nestřílí a nebouchají bomby, ale samosprávné vládnutí a usmiřování se ocitlo v limbu a křehký mír dokonce v ohrožení.

Pětadvacet let po uzavření Velkopáteční dohody nahradili jako hlavní reprezentanti stoupenců spojení s Británií bývalé umírněné a smířlivé ulsterské unionisty konzervativnější a skeptičtější unionisté demokratičtí.



K usmíření s Dublinem i Iry na severu ostrova se stavěli vždy s podezřením a dohodu z dubna 1998 odmítli. Brexit vzali původně jako šanci k rehabilitaci těsných vztahů s Londýnem, dohodu mezi Londýnem a Bruselem, která ponechala Severní Irsko ve společném evropském trhu a celní unii, však vzali jako urážku na unionistické cti a také jako počátek cesty do pekel budoucího sjednoceného Irska.

Kdo chce pochopit Severní Irsko, musí nahlédnout pod povrch zkratkovitých novinových titulků či televizních šotů z prezidentských návštěv. Připravit se na historický exkurz, ve kterém se mísí jinde v Evropě pohřbená náboženské schizmata, stopy postkolonialismu v myšlenkových vzorcích potomků britských protestantů. Ale také na nečekanou otevřenost a toleranci vůči okolnímu světu, který není přímo spjat se sektářským konfliktem.

 

Tanečnice z Londonderry

Kdykoliv slyším o Severním Irsku, vzpomenu si na Michelle z Londonderry, asi osmdesát kilometru severozápadně od Belfastu. Ráno servírovala snídani a dopoledne uklízela v penzionu, kde jsme s kameramanem Jindrou Zelenkou našli na poslední chvíli střechu nad hlavou.

Když končila ve tři odpoledne škola, odložila smeták a kýbl a proměnila se v učitelku hudby. S notovými sešity v podpaží obcházela pak katolické i protestantské domácnosti po městě a učila děti hře na piano. Mozarta pro začátečníky, Chopina pro pokročilé.

Po penzionu se pohybovala lehce jako tanečnice, jako by se každým krokem měla v pianissimu dotknout kláves. V angličtině měla – stejně jako většina Francouzek – nepřeslechnutelně půvabný přízvuk. Do Londoderry přijela původně jako au pair, zůstala, protože si ve městě našla spoustu přátel a chtěla se zlepšit v angličtině. Byla sdílná. Na rozdíl od paní bytné, která z výtržností v ulicích vinila právě přítomné zahraniční televizní štáby. „Dělají to jen a jen kvůli vám,” pravila nakvašeně naším směrem.

Michelle byla poslední osůbkou, kterou bych v sektářsky rozděleném městě – s graficky vyvedeným závažím krvavé neděle z 30. ledna 1972 na každém nároží – čekal. Neplatily pro ni nepsané, ale zřetelné hranice dělící chudší katolíky na sídlištích se sociálními byty od rezidenčních čtvrtí movitějších protestantů. Přeskakovala je s lehkostí, ladně a bez zábran. Plynule, jako by na klávesnici přecházela bez jediného zaškobrtnutí z mollové stupnice do durové a zase zpátky.

Psal se rok 1997 a natáčeli jsme s Jindrou jedny z posledních nepokojů, jeho reportážní záběry dávali editoři ve střižnách za vzor místním kameramanům. Když se setmělo, vyrostly v ulicích improvizované barikády, vzplály hromady pneumatik, na kterých se pálily vlajky. Na asistující policejní vozy přilétla občas jen tak ze sportu zápalná láhev. Pravidelně se opakující rituál. Přes tragickou historii a bezmála 3500 obětí na životech jsem měl dojem, že místní to berou jako povyražení páteční noci. Folklorní oslavu kmenové příslušnosti a sounáležitosti. Experiment pro antropology.

Na povrchu se Severní Irsko měnilo v té době před očima. Po sérii příměří z poloviny 90. let minulého století sektářské násilí sláblo. Spíše než bojovou zónu začal připomínat sever Irského ostrova jakýsi historický skanzen.

Do každodenního života v ulicích se vizuálně projektovalo středověké náboženské rozdělení Evropy. Pojilo se tu se zbytky britské koloniální pozůstalosti v unikátní a zakonzervovanou směs náboženských, kulturních a etnických odlišností, které jinde v Evropě zaoraly a převálcovaly jiné války a konflikty.

 

Když psal Václav Havel v Belfastu historii

Vzpomínal jsem na francouzskou učitelku hudby z Londonderry, když jsem také v říjnu 1998 doprovázel s dvacítkou českých novinářů prezidenta Václava Havla při jeho návštěvě Belfastu. Kromě prezidentů Spojených států byl snad historicky jedinou hlavou státu, která se tam kdy – snad i kvůli bezpečnosti – vydala.

Návštěva měla patrně krom jiného „orazítkovat” sotva půl roku starý mír. Konec konců kořeny sektářského konfliktu tkvěly zčásti v nerovnováze či rovnou porušování lidských práv Irů žijících na severu ostrova. Od politické a společenské diskriminace přes právo na vzdělání či proporční zastoupení v severoirské exekutivě a tamějším policejním sboru.

Když po necelých 24 hodinách zBelfastu odlétal, zvažovala prezidentská kancelář pozvání pro 150 severoirských dětí do České republiky na prázdniny. Žáci z jinak segregovaných protestantských a katolických škol (často podél segregovaných městských čtvrtí, venkovských oblastí či regionů) se měli poznávat při návštěvách Českého Krumlova, Telče, Litomyšle, Poličky, Hradce Králové a Kutné Hory.

Byl to odvážný nápad. Děti ze sociálně slabších rodin měly jen pramálo příležitostí opustit hranice svého historickým osudem přiděleného náboženského ghetta nebo dokonce samotného Irského ostrova.

Plán to byl nejen dobrý a originální, ale nejspíš příliš ambiciózní. A tak z něj nakonec sešlo.

 

Severní Irsko jako oáza tolerance (pro české Romy)

O dvacet let později ho částečně kompenzovala Česká filharmonie a dětský romský pěvecký sbor Čhavorenge. Účastnily se v Belfastu konference britských orchestrů.

Krom společných vystoupení uspořádaly workshopy pro děti z katolické Malvern School, protestantské Wheatfield Primary School a katolické Good Shephard School. K nadšení tamějších učitelských sborů a za otevřené chvály ředitelů škol.

Sbormistryně Ida Kellarová po návratu do Prahy prohlásila, že prý by se děti do Belfastu nejraději vrátily.

„Uvědomily si, že se u nás vracejí do prostředí, kde tak vítané nejsou. Když se pohybujeme se 40 romskými dětmi tady, často sklízíme různé podezíravé pohledy. Lidé jsou ostražití, bojí se a nedůvěřují.”

Na rozdíl od Severního Irska.

publikováno: 17. 4. 2023

Datum publikace:
17. 4. 2023
Autor článku:
Ivan Kytka

NEJNOVĚJŠÍ články


Přiznat se k Benešovi

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu …

„Bílá Evropa“ – proč se starý kontinent vrací k etnickým a civilizačním válkám

Evropa prošla identitárním posunem od migrace po zahraniční politiku. Krajně pravicoví politici i proevropské hlasy rámují …

Židi jsou za zdí

Film Jonathana Glazera Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků …

Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …