Žijeme sami v dojmech a dojmy si děláme o situaci kolem a jiných lidech a jejich jiných dojmech. Pozor, neplést dojmy s názory. Parafráze teze filozofa Václava Bělohradského žije naplno v současné realitě Česka. Dosud bohužel bez empatie a snahy porozumět protistraně, a přiblížit se tak více podstatě dění.
Tisíce lidí demonstrují univerzální nespokojenost se svým životem na akcích na Václavském náměstí proti drahotě, proti vládě, proti angažování v konfliktu na Ukrajině, dále doplňte sami…, důvody jsou v podstatě zástupná šidítka. Tyto akce a i ony zástupné i reálné důvody pro ně vyvolávají nulovou empatii u intelektuální elity v Praze. A platí to i opačně, lidé starší, nemocnější, zklamanější nejsou otevření přemýšlet o progresu „velkého“ světa. A to ať se jich onen progres týká, o to méně, pokud se jich netýká.
Je přitom pochopitelné, že pokud žijete v provinčním městě v okrajovém regionu, nemáte stejné možnosti a stejný ekosystém kolem sebe jako lépe situovaní, movitější, otevřenější, liberálnější spoluobčané. A asi vás to štve.
A když jste ve společenském žebříčku výše, nebo i kdyby jen chovající se povýšeně, tak je zřejmé, že vás kdokoliv, kdo vaše kvality, schopnosti, zásluhy, status, možná dokonce identitu podrývá, oprávněně štve také.
Pro lepší představu si uveďme dvě modelové situace. Obě se pokusme pochopit a nesoudit.
Jak se má cítit žena seniorka s dlouhodobě neléčitelnou chorobou v nemocnici na maloměstě, kde byla po akutním selhání organismu hospitalizována, když s ní zdravotní sestry nedostatečně komunikují, když kompetentních ošetřujících lékařek či lékařů není v místě dost a nemají na ni čas, protože zatím ještě neumírá (možná umře „až“ za týden, měsíc, rok)? Asi je zklamaná ze světa a asi si spíš myslí, že jí systém v ničem nepomáhá a nic z něj nemá a de facto už jen tímto není plně jeho součástí.
Jak se má cítit mladý muž, který má biologicky mužské pohlaví, ale genderově, tedy emočně se vnímá být ženou? A dostává se mu hejtu a na první dobrou negativní energie od konzervativních, zapouzdřených osob, které ovšem kvůli stylu a rytmu svého života nejspíš nad tím, že může existovat něco jako gender, nikdy neměly čas, energii, přístupnost pomyslet? Nejspíš si takový dotčený člověk řekne, že ten, kdo jej nepřijímá takového, jaký vnitřně je, je buran.
Co s tím? Mohou si dnes onálepkovaní „dezoláti“ a „lepšolidi“ alespoň trochu porozumět?
Cvrkot sociálních sítí a masturbace pokusů o trefnost a vtipnost či amplitudy negativní energie na straně druhé rozhřešení nepřinesou. Algoritmy sociálních sítí tomu zdárně brání.
Uvědomělá kurátorovaná média z mojí osobní zkušenosti se zmíněnou premisou rozdílného vnímání světa pracují, jenže se dosud nikomu (opravte mě, pokud o někom, komu to jde, nevím) nepodařilo univerzální jazyk promluvy s opačnými břehy společenské nálady najít. Prošel jsem několika redakcemi, kde toto bylo na paškále: jak o našem vnímání světa umět hovořit s těmi, kterým jsme cizí. Ambice trvá již několik let. Výsledek ale dosud nula. Důvodem nezdaru by mohl být pragocentrismus členů redakce i myšlenek a nedostatek finanční i jiné kapacity na pokrytí témat regionů.
Naopak téměř s touto premisou nepracují politici. Nikdo nemá ambici spojovat, hledají se zpravidla dílčí témata pro dané bubliny. Jednou tuto, podruhé tamtu. Přitom kdo jiný v demokratické společnosti by to měl být, když tuto roli pozbyly z různých důvodů církev, hospody a jiné průsečíky a autority? Politické strany se svým vlivem a kapacitou pro tuto práci selhávají a agendu empatie nenastavují. A samozřejmě to není jen chyba politiků a politiky v Česku, ale kdekoliv.
Jako u téměř všech témat zřejmě i zde skončíme u vzdělání. Škola by měla být spolu s výchovou v rodině studnicí poznání i komunikační empatie. Zatím ale zřejmě není a dosud nás na takovéto tmelení ve velkém nedokázala připravit.
Přitom jsem přesvědčen o tom, že v malém kolektivu například fotbalového týmu nebo taneční skupiny s ohledem na vyšší společný cíl – dobře odehraný zápas, hezky secvičenou sestavu – k obrušování hran, tolerování kdečeho a hledání konsenzu dochází. S vědomím toho, že parťák je „debil“, ale je náš.
Na druhou stranu – vše dosud popsané je do jisté míry jen realita veřejného – toho hlasitého – komunikačního prostoru. Který dost možná ne zcela odráží realitu a situaci opravdového života tam dole – a dole není myšleno v Chánově nebo ve Vizovicích, ale dole klidně i v Praze nebo v Brně.
Zkusme si proto tvořit dojmy/názory co možná nejvíc tam dole. A o tom dalším druhotném politickém a mediálním alespoň hlouběji přemýšlejme se snahou pochopit i ty, kteří nám třeba emočně nevoní. Protože jak my, tak oni, máme, respektive mají pro své dojmy nebo názory a také chování a činy nějaký pádný podnět. Chtějme ho objevit. Všichni jsme přece jedno velké my.
Autor je redaktorem a dramaturgem České televize.
publikováno: 18. 4. 2023
