Za dvorním fotografem Přítomnosti

Michal JANATA, Jaromír TYPLT, Jaromír ČEJKA. Stopy. Kant 2023.

Na fotografii jsou těsně vedle sebe: prostý železný křížek v polích, zplanělý, ale dychtivě kvetoucí strom a ježatý sloup elektrického vedení. A za nimi už jen širé nebe. Prohlížíte si ji a zatrne vám u srdce, co všechno tím snímkem jeho autor dokázal vyjádřit!

Letos 15. dubna, v den svých 76. narozenin, zemřel Jaromír Čejka, dlouholetý dvorní fotograf Přítomnosti. Pro jeho práci byla typická mimořádná svědomitost, opravdovost a názorová pevnost. Zní to frázovitě? To bych nechtěla, tak jinak: byl dobrým parťákem pro novináře při rozhovorech a reportážích, vždycky dopředu připravený, vnímavý, trpělivý. Třeba když mě doprovázel na rozhovor s filmovým režisérem Vojtěchem Jasným, který trval mnoho hodin, Jaromír Čejka tam pobyl celou dobu a výsledkem se stala série portrétů dokonale vyjadřujících osobnost i probíraná témata. Stala se z toho i skvělá obálka. Těch měl ostatně v Přítomnosti na kontě celou řadu.

Dlouhé roky ilustroval svou tvorbou často celé číslo časopisu. Byly to stovky a stovky fotografií pořízených na místě nebo z jeho přebohatého archivu. Všechny texty si předem poctivě pročetl. Empaticky obsluhoval rubriku jazykových fejetonů Jana Horálka Nejde jen o slova. A jako u Horálka nešlo jen o slova, ale o pohled, nebo ještě lépe vhled za jejich oponu, také u Jaromíra Čejky šlo o víc než o dokumentární či reportážní záznam reality. Dokázal zachytit stopy, které aktuální chvíle zanechávají budoucnosti. Stopy špatného zacházení s přírodou, nevkusu, hlouposti, netečnosti i stopy radosti, nápaditosti, odvahy, lásky.

Stopy se také právem jmenuje jeho monografie, jež vyšla letos na jaře. Stihl si ji ještě prohlédnout? Velký zájem už předtím vyvolala Čejkova kniha Jižní Město, recenze ji označily za jeden z vrcholů tuzemské dokumentární fotografie. Život na staveništi paneláků coby doklad časů tzv. normalizace v Československu. Lidé si ji prý dávali k Vánocům pod stromeček, sentimentálně vzpomínali na svoje mládí v sedmdesátých letech. S tím ale Jaromír Čejka spokojený nebyl, takový idylický výklad přešlapování v normalizačním blátě mu věru nevyhovoval. Měl svoje zásady a zkušenosti, po maturitě na průmyslovce prošel různými prostředími, pracoval jako řidič, uklízeč, osvětlovač, asistent kamery. Při tom dálkově vystudoval fotografii na pražské FAMU. Po roce 1990 fotografoval pro Lidové noviny, Respekt, Literární noviny, časopis Architekt. A od samého začátku také pro obnovenou Přítomnost.

Těch deset let, kdy jsem měla možnost v Přítomnosti s Jaromírem Čejkou spolupracovat, bylo cenných. Velké díky za ně.