Sociální spravedlnost není prázdný pojem

Ivan Štern

Redaktor

Přinášíme první díl původního 4dílného seriálu revue Přítomnost „Má sociální systém zaopatřovat, anebo stavět na nohy?“ o vývoji sociálního systému u nás. 

Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a publikujeme jej ve spolupráci se serverem HlídacíPes.org.


Úvodem

Zhruba v polovině 90. let se nechal slyšet jistý významný český komentátor, reaguje tak na opakované výzvy odborů a sociálních demokratů zachovat v co možná nejširším rozsahu sociální stát, že jimi proklamovaná sociální spravedlnost je pojem neuchopitelný, nesmyslný a nic neříkající. Měl jsem pro jeho tehdejší výrok pochopení. Považoval jsem jej za zavlečený z doby komunistické nesvobody. Komunisté přece, kudy chodili, zaklínali se sociální spravedlností. Považovali se za její přední nositele. Sociální systém, který zavedli, jim přitom sloužil jako nástroj, jímž určitou vrstvu společnosti upláceli, a jako nástroj, jímž zbývající společnost ovládali, případně ji jím vydírali. Proto to pochopení pro nechuť vyvolanou pojmem „sociální spravedlnost“.

Nedostatek politického vzdělání v době nesvobody způsobilo moje (a patrně i komentátorovo) zatemnění mysli. Uniklo mi, že komunisté nejsou rozhodně autory myšlenky sociálního státu a že se na něm pouze, pokud se to mocensky vyplatilo, přiživovali, aniž by do něho cokoli lidem prospěšného kdy v dějinách vnesli. Tudíž i můj pozdější postoj k sociální spravedlnosti byl po výtce nespravedlivý.

Sociální spravedlnost staří sociální demokraté začali zmiňovat v souvislosti s demokracií. Zjistili, že být sociálně spravedlivou umí jedině demokratická společnost. Rozžehnali se proto s dosavadní a současně scestnou představou, podle níž k sociálnímu pokroku vede zrušení soukromého vlastnictví, třídní boj a ve výsledku diktatura proletariátu. Přišli na to, že diktatura proletariátu je jako kterákoli jiná diktatura formou otroctví a že rozhodně nevede k cíli, jejž sledovali, totiž k osvobození člověka (k jeho sociální emancipaci). S celým tímto poznáním se dobový čtenář mohl v souhrnné a srozumitelné podobě seznámit v roce 1921, kdy německý sociální demokrat Karel Kautsky uveřejnil svoji polemiku s ruským bolševikem Trockým, a příznačně ji nazval „Od demokracie ke státnímu otroctví“ (Von der Demokratie zur Staatssklaverei).

Způsob demokratického vládnutí, jehož základním stavebním kamenem je rovnost mezi lidmi, a to jak politická, před zákonem, tak i v oblasti sociální, vede k tomu, pokud uvnitř společnosti dojde k vychýlení žádoucí rovnosti (příliš rozevřené sociální nůžky, většinově přijatý zákon diskriminující určitou skupinu apod.), že opakovaně nastoluje žádoucí rovnováhu. Demokratické vládnutí vychází z toho, že jen člověk, který se nachází v rovném postavení vůči ostatním, může být svobodným. A o to v demokracii jde. A o to šlo i starým sociálním demokratům.

Sociální spravedlnost má proto své opodstatnění a svůj konkrétní obsah. Samozřejmě za podmínky, že je uplatňována v rámci demokracie cestou sociálního státu. Sama o sobě není cílem, ale cestou ke svobodnému člověku. O tom byli staří sociální demokraté přesvědčeni. Vinu na tom, že demagogie komunistů toto jejich pojetí sociální spravedlnosti zatemnila, zneužila v mocenský prospěch vládnoucích soudruhů a ve výsledku zdiskreditovala bezmála vše, co se sociálním státem souvisí, rozhodně nenesou. Ostatně na zhoubné působení komunistů upozorňovali od samotného počátku, kdy se komunismus ruského ražení tlačil silou do Evropy.

 

Rovnost mezi lidmi tak, jak se objevila díky reformaci, přinesla i nový sociální rozměr

Rovný a hlavně neprostředkovaný přístup k Bohu, s nímž přišla reformace, přivedl lidi k poznání, že si jsou bez ohledu na konkrétní sociální postavení i mezi sebou rovni. Jednalo se o průlomové poznání, které přineslo i jiný pohled na otázku sociální. Sounáležitost s lidmi chudými a potřebnými není jen otázkou dobrovolně projevované útrpnosti, ale povinností lidí šťastnějších a movitějších s lidmi chudými a potřebnými jejich nouzi sdílet a dělit se s nimi o své vlastní statky, pokud chtěli obstát v křesťanském výkladu vlastnictví a pokud se chtěli vůči Bohu osvědčit jako opravdoví křesťané. Už nestačila zprostředkovaná solidarita církevních institucí. Osobní zodpovědností za míru sociální rovnováhy ve společnosti se začala měřit kvalita křesťanské společnosti. Odtud už jen krůček k sociálním zákonům. Začaly se rodit v druhé polovině 19. století a umožňovaly státu solidaritu si na těch šťastnějších s těmi méně šťastnými vynutit.

I když máme za to, že si mají být lidé rovni v přístupu k materiálním i k duchovním statkům (například v přístupu ke vzdělání), že je povinností společnosti soustavně se starat o to, aby byla nastolována sociální rovnováha i za cenu přerozdělování vytvořených statků, byli bychom pošetilí, kdybychom z toho měli vyvozovat, že si lidé jsou rovni fakticky. Je to právě nerovnost v dispozicích i v nestejném sociálním původu, které opakovaně vyvolávají sociální nerovnost a které soustavně hrozí rozevíráním sociálních nůžek a následným rozpadem soudržnosti tak potřebné pro svobodný a tvořivý vývoj každého lidského společenství.

 

Křesťanská uvědomělost jako cesta k sociálně ideální společnosti

Jan Kalvín v roce 1555 soudil, že bohatství lidi zámožné zavazuje dělit se o ně s lidmi chudými, pokud se chtějí osvědčit jako křesťané.

Jedno je ale jisté: Bůh statky světa rozděluje nerovnoměrně, aby vyzkoušel, jak nám lidé leží na srdci. Uskutečňuje tak svoji zkoušku. … Posílá nám chudé svým způsobem místo sama sebe. Jako své výběrčí. I když naše dary přicházejí k dobru smrtelnému stvoření, přesto to Bůh nahlíží, jako bychom to, co jsme dali chudému, dali do rukou jemu samotnému. Ve vztahu k Bohu naše konání není darem, který mu dáváme. Jde o dlužný dík za statky, kterými nás opatřil. … Proto platí, kdo křiku chudého uzavírá svůj sluch, nebude Bohem vyslyšen, až on sám se rozkřičí…

Ve své době, v 16. století, Kalvínova slova byla doslova průkopnická. Moderní jsou i pro naše dnešní uši. Nejen, že tu zmiňuje povinnost bohatých postarat se o své chudé, ale vymezuje tu také způsob, jakým se poctivý a upřímný křesťan opravdu vůči bohu osvědčí. Není podstatné, zda usiluje o pečlivé dodržování rituálních příkazů a zvyklostí. Pomoc bližnímu potřebnému nenahradí ani hojné snahy usmířit si Boha příspěvkem na postavení kostela či kaple nebo jiného modloslužebného stánku. Nejsou tou správnou obětí, jíž své křesťanství jedinec osvědčuje a již nakonec bůh přijme.

Podobný náhled o 400 let později na otázku sociálního postavení lidí a jejich vzájemně nerovného vztahu má i papež Lev XIII. V první katolické sociální encyklice Rerum novarum v roce 1891 píše obdobně jako Jan Kalvín:

Když se však tážeme, jak se má statků používat, církev bez jakýchkoli rozpaků odpovídá: „Pokud se toho týká (totiž užívání statků), nemá člověk vnější statky vlastnit tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi. Pročež apoštol píše: ‚Bohatým tohoto světa přikazuji, aby byli štědří, sdílní.‘“ Nikomu se zajisté nenařizuje, aby rozdával z toho, čeho nutně potřebuje pro sebe a pro svou rodinu; ani nemusí dávat jiným ty statky, které sám potřebuje, aby mohl být živ slušně a přiměřeně svému stavu: „ Neboť nikdo není povinen být živ nepřiměřeným způsobem.“ Když však takto již bylo postaráno o to, co je potřebné a stavu přiměřené, je povinností z přebytku přispívat nuzným. Co přebývá, dejte jako almužnu.

Všimněme si jednoho. Zatímco v Kalvínovi lze vysledovat, že sociální sounáležitost bohatých s jejich chudými je jejich křesťanská povinnost, bez níž jednoduše se jako křesťané neosvědčí, papež Lev XIII. soudí, že projev sociální spravedlnosti není povinností, ale výrazem křesťanské lásky, tedy výrazem, který z člověka vzchází jaksi samovolně, díky jeho křesťanskému podloží. V zásadě nelze s postojem Lva XIII. nesouhlasit. Sociální spravedlnost si opravdu „nelze vysoudit“. Její úroveň se odvíjí od křesťanské uvědomělosti každého jedince. Solidarita mezi lidmi se stává skutečnou solidaritou teprve, vychází-li z vnitřní potřeby jednotlivce sdílet s bližním jeho krušný životní úděl. Tento předpoklad se žel spoléhá na neexistující ideální stav. K němu se možná křesťanské hnutí krůček za krůčkem blíží, rozhodně jej zdaleka nedosáhlo a kdoví, zda někdy vůbec dosáhne.

 

Sociální pomoc nesmí vyvolat závislost na ní

Kalvín upozornil na to, že chudí tu budou vždycky. Nepřímo řekl, že chudoba je věcí osudovou. Narodí-li se někdo jako chudý, musí se se svou životní situací v tomto duchu vyrovnat. Může se ale spolehnout na solidární účast té šťastnější části společnosti. Jeho pojetí sociální pomoci se nijak nelišilo od pozdějších křesťanských představ.

Zcela zásadně se ale liší od pojetí sociální otázky, jak ji praktikovaly židovské obce. Chudobu Židé nepovažovali za něco osudového, ale za prokletí. Britský zemský rabín Jonathan Sacks v pojednání Trhy a mravnost (Střední Evropa, srpen/září 2000) píše, že „rabíni o (chudobě) říkali, že jde o jistý druh smrti a že je horší než padesát morových ran dohromady“. Proto židovské učence tolik nezajímalo, jak chudobu potlačit přerozdělováním daní, ale jak zatlačit na bohaté, aby vytvářeli pro chudé potřebná pracovní místa.

Ke každému, kdo v židovské obci nuzoval, měla obec povinnost mu pomoci. Pomocí ale vždy sledovala, aby se sociálně potřebný (šnorer) dříve nebo později postavil na vlastní nohy a mohl si pomoci svépomocí. Sociální pomoc v židovském pojetí snižovala možnost vzniku rizika, že by se kdokoli, kdo se ocitl v nouzi, dostal trvale do závislosti na vnější pomocné ruce, byť by to ta ruka myslela co nejušlechtileji. Byla proto mnohem svobodomyslnější než pomoc, k níž nabádal Kalvín, ale i papežská sociální encyklika. Blížila se řešení sociální otázky, jak s ním přišli staří sociální demokraté, odvrhnuvše nejprve myšlenku třídního boje a diktatury proletariátu.

 

V otázce sociální nelze spoléhat na lidskou uvědomělost

Křesťanské pojetí sociální pomoci by bylo žádoucím stavem, kdyby tomu tak mohlo být. Jeden každý by se dobrovolně chápal své odpovědnosti za společnost, v níž žije, zejména pak odpovědnosti za své bližní, nacházející se v nouzi. O takové společnosti bychom mohli mluvit jako o společnosti veskrze svobodné. Plně si uvědomuje nejen svou svobodu, ale i odpovědnost z ní pro ni plynoucí. Ač složena z jedinců sobě navzájem nerovných, přesto bychom v ní nacházeli autentickou sociální spravedlnost, upřímnou snahu dosahovat sociální rovnováhy ve prospěch svobodného rozvoje každého jednotlivě, a ne ve prospěch sebestředných individuálních či skupinových politicko-mocenských ambicí. Vyznačovala by se optimální sociální průchodností. Každému by v ní byla nabídnuta reálná šance bez ohledu na sociální původ propracovat se vlastními silami až do nejvyšších vrstev. Jedinou překážkou k postupu vzhůru by byl pouze on sám. Bezpodmínečný respekt k důstojnosti každého jedince, nezávisle na jeho sociálním postavení, by tu byl naprostou samozřejmostí. Pojmy „sociálně vyloučený“ či „sociální vyloučenost“ by se tu staly neznámými.

Jenže taková společnost neexistuje a obávám se, že v té podobě, jak je tu líčena, nikdy ani vzniknout nemůže.

 

Řešení sociální otázky zrušením soukromého vlastnictví a diktaturou proletariátu

Marx s Engelsem ještě jako prvotní komunisté, než postupem času dospěli k rozumu a k sociální umírněnosti, příznačné pro sociální demokraty, v roce 1848 problém sociální spatřovali, jak se o tom zmiňují v Komunistickém manifestu, toho roku uveřejněném, v třídním boji, kdy „ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoasii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát“. Tvrdí, že „proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní vlastní dosavadní způsob přivlastňování, … (a) jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo soukromé vlastnictví“.

Jeden z prvních a bezprostředních kritiků manifestu a myšlenek komunismu byl Karel Havlíček Borovský. Ve Slovanu roku 1850 nazval komunismus „bludným učením“. Jasnozřivě rozpoznal, ač se komunismus už tehdy tvářil jako pokrok sám, že jde o učení reakční, jehož výsledkem není než tyranie, zakládající svoji moc na korupci, klientelismu a řízené nerovnosti.

Každého člověka jmění se musí hájiti a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus! Když se … budeme této zásady držeti, shledáme brzy, že komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme: a zpozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizé za svaté drží. Považme ku př. absolutní neobmezenou vládu: ona jako první komunista béře sobě pod jménem daní, neb konfiskací, neb expropriací atd. jmění cizé podle uzdání svého a nikdo nesmí ani slovem se ozvati proti tomuto nesmírnému komunismu. Vláda absolutní béře celé statky některým a dává je jiným podle své libosti, uděluje některým miláčkům svým privilegie, to jest jiným slovem právo obírati své ostatní spoluobčany, není to nejrozsáhlejší a nejškodlivější komunismus?

Ačkoli muselo uplynout od roku 1850 ještě dalších sto let, abychom na vlastní kůži okusili, co je komunismus, Karel Havlíček Borovský měl s předstihem jasno. Komunismus je reakční režim, který se násilím zmocňuje cizího majetku i lidí, zavádí nespravedlivé poměry, opírající se o privilegia a výsady, poskytované vybraným jedincům, kteří režimu buď slouží, anebo jsou pro režim z nějakých důvodů užiteční. Perfidnost režimu umocňuje skutečnost, že ani k lidem obdařeným výsadami není loajální, naopak nechává je v nejistotě v duchu, dnes patříš mezi vyvolené, zítra tě bez udání důvodu na vždy zatratím. Ostatní drtivě většinovou společnost režim ujařmuje a drží v otroctví. O řešení otázky sociální ve smyslu sociální rovnosti tu nemůže být ani řeči.

Sociální otázka slouží jen jako jiný nástroj, jak udržovat poddané v poslušnosti. Ač deklaruje obecnou přístupnost k sociální péči, poskytuje ji selektivně, a jejím prostřednictvím vybranou část společnosti tak korumpuje.

 

Dělnický biskup z Mohuče, kritik Marxova pojetí

 

Wilhelm Emanuel Freiherr von Ketteler, Mohučský biskup (Wiki)

 

Wilhelm von Ketteler, mohučský biskup, současník Karla Marxe a jeho velký kritik, zvaný „dělnický biskup“, v jednom ze svých adventních kázání, věnovaných sociální otázce se zabýval pochybnostmi kolem vlastnictví, v té době vyvolaných požadavkem Karla Marxe je zrušit, má-li být odstraněna odcizená práce.

Zdůraznil, že skutečným vlastníkem, odkazuje se na Tomáše Akvinského, nemůže být nikdo jiný než bůh a že člověku je vlastnictví svěřeno jen do užívání. Vykolejení sociální rovnováhy a rozevírání sociálních nůžek v důsledku nástupu kapitalismu laisses faire a rozvoje hromadné průmyslové výroby spatřuje v porušení této zásady, ražené Tomášem Akvinským. Vlastnictví opouští boží řád, a vlastníci se tak vyviňují z odpovědnosti, již vlastnictví s sebou nese. Zrod neblahého stavu přičítá vítěznému nástupu liberalismu a především odklonu lidí od víry. Tak v mohučském kostele svatého Petra zněla v neděli 19. listopadu 1848 následující slova:

Zaprvé učení katolické církve o vlastnictví nemá nic společného s pojetím, s nímž se po světě obvykle setkáváme a podle něhož člověk sebe vidí jako neomezeného pána svého majetku. Nikdy nemůže církev člověku přiznat právo se statky světa nakládat a zacházet libovolně, a pokud mluví o člověkově vlastnictví a ochraňuje je, má neustále před očima tři, její pojetí vlastnictví podstatně konstitující momenty. Opravdové a plné vlastnictví přísluší pouze Bohu, pro člověka je vymezeno pouze právo užívací a člověk je povinen Bohem stanovený řád respektovat.

Absolutní právo člověka něco vlastnit, jak se prosadilo po zkušenostech s komunismem u nás po převratu v roce 1989, křesťanská nauka odnepaměti odmítala. Vlastnictví čehokoli je člověku jen propůjčené a je spojeno s řadou povinností vůči těm, kteří se na jeho správě a rozhojňování podílejí. Vlastník je povinen jim nejen obstarat možnost obživy, ale v případě nastalé nouze jim účinně pomoci.

Zmíněnou povinnost respektovali podnikatelé už v 19. století. Výplatou mzdy jim péče o zaměstnance nekončila. V jejich prospěch zřizovali podpůrné fondy (včetně fondu penzijního). Stavěli podnikové byty. V podnikových jídelnách se za levný peníz nestravovali jen zaměstnanci, ale i jejich rodinní příslušníci, případně zaměstnanci „na odpočinku“. Dokládá to například bytový fond v Hostinném. Jeho značnou část vystavěla rodina Eichmannů, vlastnící tamější papírenské výroby. Nemluvě už o Baťovi, Tomáši i Antonínovi. Jejich sociální zabezpečení zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků bylo tak komplexní, že se tu na rozdíl od jiných podniků odbory staly zcela zbytečnými.

Učení o právu vlastnit je možné jen tehdy, pokud žije víra v Boha, protože v Bohu, v jeho vůli a v jeho řádu koření a je jimi zdůvodněna. Teprve od té doby, co oni muži, kteří si říkají přátelé lidu, ačkoli pracují pouze na jeho zničení, a jejich duchovní předchůdci, kteří otřásli v lidech jejich vírou v Boha, mohli rozšiřovat bezbožné učení, jímž se člověk sám prohlašuje za boha svého vlastnictví, je všechno jinak. Odtrženi od Boha nazírali na sebe tito lidé jako na výlučné pány svého vlastnictví a samo se jim proměnilo jen na prostředek k utišení jejich neustále narůstající žádostivosti. Odtrženi od Boha začali si jen užívat života a jejich smyslná radost se stala cílem jejich bytí a statky prostředkem k tomu, aby takového cíle dosáhli. Tak musela nutně vzniknout a rozšiřovat se propast mezi bohatými a chudými v takové míře, již doposud křesťanský svět ještě nepoznal. (Ketteler – tamtéž)

Myšlenka, že zárukou sociální sounáležitosti bohatých s chudými je křesťanská víra, se zopakuje ještě jednou v již citované sociální encyklice Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891:

Ale vyšší než lidské zákony a soudy je zákon a soud Krista Boha, který mnoha způsoby doporučuje zvyk prokazovat dobrodiní: „Blaženější je dávat než dostávat,“ a dobročinnost prokázanou nebo odepřenou chudým bude soudit právě tak, jako kdyby byla bývala prokázána nebo odepřena jemu: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“

Jak ale dosáhnout toho, aby se lidé opět vrátili k víře a řídili se jejími pravidly, aby opět přijali skutečnost, že soukromé vlastnictví není absolutní hodnota, ale především povinnost k těm, kteří se na jeho zhodnocování vlastní prací podílejí a kteří čas od času se mohou dostat do svízele materiální nouze? Ze zkušenosti víme, že snahy člověka uvědomovat jsou jen zpola účinné, pokud vůbec nějaký účinek za sebou zanechaly, zato je lze velmi úspěšně užít k tyranizaci lidí a k jejich zotročování.

 

Zmoudření sociálních demokratů

V druhé polovině 19. století, jak se sociální demokraté začali usazovat v běžném politickém provozu, postupně přicházeli na to, že cesta k sociálním osvobození člověka rozhodně nevede skrze třídní boj a diktaturu proletariátu. Má-li si politika sociální demokracie podržet ráz zacílený na člověka svobodného a za sebe zodpovědného, pak těžko toho dosáhne, jestliže bude rozehrávat soupeření jedné sociální vrstvy proti druhé s cílem si ji podmanit. S překvapením zjistili, že třídní boj, sledující zrušení soukromého vlastnictví ve svém výsledku vede opět k nerovnováze. K podmanění si jedné vrstvy společnosti druhou. Za takových podmínek lze sotva dosáhnout opravdové sociální spravedlnosti. Předseda našich německých sociálních demokratů Josef Seliger, když uvažoval o sociální otázce, prohlásil, že její rozřešení nemůže být vlastním cílem. Politickým cílem strany je svobodný a emancipovaný člověk a cesta k němu vede přes rozřešenou sociální otázku. Cílem tedy nemůže být diktatura proletariátu, nýbrž parlamentní demokracie.

 

Demokratická proměna sociálních demokratů a 1. máj 1890

Té proměny si všiml i „buržoasní“ tisk nejpozději v roce 1890 v souvislosti s celoevropskou generální stávkou, vyhlášenou socialistickou internacionálou na čtvrtek 1. května. Lidé práce se ten den vydali v Milánu, v Paříži, v Berlíně, ve Vídni a v Praze do ulic, aby požadovali zavedení osmihodinové pracovní doby, zákaz dětské práce a všeobecné volební právo.

Jak se blížil onen osudný čtvrtek, stupňovaly se obavy z nepochybně neblahého veřejného vystoupení „sršatých socanů“.

Pražský starosta Jaroslav Šolc nařídil všem magistrátním úředníkům pohotovost. Měli ji držet až do pátku ráno. Vídeňané, mající předplacen liberální list Neue Freie Presse, se ten den hned v úvodu redakčního článku dočetli, že vojáci jsou v pohotovosti. Vrata domů jsou pevně uzamčena. Domácnosti si nanosily potřebný proviant a připravily se, jako by mělo začít obléhání. Obchody jsou pusté. Ženy a děti se neodvažují vyjít na ulici. Všichni jsou obtíženi velikou starostí. To je fyziognomie našeho města ve sváteční den dělníků…

Redakce vzdor obecně šířené náladě byla názoru, že by se občané za takový postoj měli stydět. Usoudila, že to není stát, ale odhodlanost občanstva, která se může stát potřebnou hrází před nastupujícím socialismem. Napsala v témže úvodníku, že socialismus se může vyšplhat jen po zádech občanstva, jestliže společenský řád už není ochraňován nezlomnou odhodlaností a odvahou národů, ale pouze za pomoci policie a vojska. Pak ale také není hoden toho, aby vůbec trval…

Císař František Josef si pro ten den odřekl svoji obvyklou projížďkukočáře po Prátru.

O to překvapivější byl tón reportáže téhož listu z prvního máje následující den. List nenacházel nic než slova uznání:

S úzkostným napětím očekávaný svátek dělníků je nyní za námi a jasně ukázal, jak si protiřečila škarohlídská proroctví pesimistů. V tomto okamžiku se nese jen jeden hlas: Dělnictvo se chovalo vzorově. … Kdo ve Vídni osobně prožil ten velký den dělníků, musí být naplněn ohromnou úctou před vážností, s níž masy pracujících svoji věc předložily, před disciplínou, s níž dokázaly zabránit střetům nejen s orgány veřejné bezpečnosti, ale uchránit se i před řídkými urážkami či haněními ze strany osob jiných společenských tříd. Táhnoucí se zástupy svátečně oblečených mužů a žen, kteří se neoznačili ničím jiným než zelenou ratolestí za kloboukem, kráčely dnes večer do Prátru přes Okružní třídu klidným krokem a nepůsobili dojmem, že jde o dělnické jednotky, které vyrazily útokem na stávající společenský řád, a ovšem ani dojmem vykořisťovaného proletariátu na těle i na duši. Tito mravní lidé, kteří bez písně, bez jásání, ale také bez jakýchkoli pohrůžek anebo hlasitých vyjádření šli svou cestou. Mezi nimi nebylo lze spatřit jediného podroušeného. Naopak vzbuzovali silné přesvědčení, že vytvářejí nový, zdravý střední stav ve státu a nemají v úmyslu bořit stávající řád…

 

Sociálně spravedlivá umí být výlučně demokracie

Proměna politiky sociální demokracie byla už onen rok 1890 patrná. Sice ještě nějaký rok trvalo, než se pro své členy a voliče vypořádala s dosud hlásanou tezí o třídním boji a o diktatuře proletariátu, postupně ale dospívala k poznání a přesvědčení, že sociální otázka opravdu nemůže být rozřešena jinak než plnohodnotnou demokracií. Demokratické uspořádání společnosti je s to, lidem práce, a nejen jim, zajistit opravdovou sociální spravedlnost. Demokracie jako jediná stojí a padá s rovností mezi lidmi. Bez rovnosti, ať už před zákonem, v politice (ve věcech veřejných), anebo v otázce sociální, o spravedlnosti pro všechny nelze mluvit.

Radikálové, z nichž se později vyklubali komunisté bolševického ražení tu proměnu s pohrdáním označovali za revizionismus a za zradu „ve věci proletariátu“. Nicméně od odhodlání řešit sociální problémy výlučně v rámci demokracie jako základní záruky svobodného rozvoje každého člověka sociální demokraté neustoupili. František Soukup, jeden z předních českých sociálních demokratů a advokát chudých, na demonstraci za všeobecné právo na Staroměstském náměstí 28. listopadu roku 1905 to řekl více než srozumitelně, když své vystoupení ukončil slovy: Naší zbraní budiž hlasovací lístek.

 

Demokracie a socialismus se vzájemně nepopírají

Když rakouští sociální demokraté, nejsilnější politické seskupení působící v nově zakládané rakouské republice, v roce 1918 přemýšleli o budoucnosti své země, naprosto samozřejmě ji viděli jako demokratickou. Demokracie jim byla cestou k socialismu (čti k sociálně spravedlivé společnosti). Ve vydání Arbeiter Zeitung, listu rakouských sociálních demokratů, z 27. listopadu 1918 v tomto smyslu reaguje jeho šéfredaktor Friedrich Austerlitz na právě probíhající bouře v Německu, vyvolávané ruskými bolševiky. Ne diktatura proletariátu, jak zní z Leninovy Moskvy, ale demokracie, neboť ta je „nezbytným předpokladem socialismu“.

To, že všechna moc ve státě musí být přenesena na zastupitelské sbory, jež mají být svobodně voleny veškerým lidem, byl prvním požadavkem sociálně demokratického programu. O co jsme po celé půlstoletí bojovali, abychom to naplnili, je nyní v našich silách: Knížata jsou odehnána, panovnické domy odstraněny, volební privilegia v troskách; nyní můžeme, pokud vůbec chceme, ony staré požadavky beze zbytku uskutečnit, veškerou moc přenést na zastupitelské sbory, volené vším lidem.

Pojednání o diktatuře a demokracii z prosince 1918 německý sociální demokrat Karel Kautsky Austerlitzovy myšlenky doplňuje výkladem toho, co v politice ve skutečnosti znamená pojem „diktatura proletariátu“. Podle něho jde o porážku demokracie a o znesvéprávnění politické opozice (Entrechtung der Opposition), tudíž ve skutečnosti se nejedná o situaci, kdy by rozhodující slovo měl proletariát, ale jednoduše o tyranii.

Proletáři soustředění ve vládnoucí straně utlačují, zotročují a zbavují rovných práv proletáře, hlásících se k jiným politickým stranám.

Velmi lakonicky se v roce 1918 k otázce vymezilo štědrodenní vydání německého sociálně demokratického deníku Vorwärts. Napsalo, že bolševismus (čti komunismus) je militarismem flákačů. Politika bolševiků (komunistů) neschopných jakékoli tvořivosti, mocných jen opakovaně vyvíjeného násilí vyvolává uvnitř společnosti záměrně zas a znova konflikty, aby odkazujíc se na ně, zdůvodňovala svoji násilnou povahu. Ne jako svoji přirozenost, ale údajně jako vynucenou reakci. Proto ten militarismus. Proto to flákačství. Těžko od takové politiky lze očekávat sociální spravedlnost, byť se jí holedbá všude, kam se vrtne.

Přesvědčení sociálních demokratů o demokracii jediného sociálně spravedlivého uspořádání potvrdil i T. G. Masaryk. V druhém číslem Peroutkovy Přítomnosti v roce 1924 v tomto duchu okomentoval vítězství britských labouristů ve volbách (Impromptu historique).

V Anglii sociální demokracie zvítězila bez revoluce krvavé, v Rusku zvítězila revolucí krvavou. … Anglický příklad dokazuje už dnes, že bolševism (jako taktika marxismu) není jedině marxistickým, (to) musí být každému jasno, kdo Marxe a Engelse zná. Pro revoluci, rozuměj: revoluci krvavou, Marx byl v revolučním žáru roku 1848. Avšak později přijímal pro socialism jakožto hlavní a rozhodující taktiku parlamentarism, revoluci hlasovacím lístkem. … V Anglii tedy … zvítězil Marx zralejší, Marx socialistický, marxistický…

 

Sociální otázka není ani levicová, ani pravicová

Když 17. listopadu 1881 německý císař Vilém pronášel trůnní řeč, jíž otevíral sezení parlamentu (Reichstag), upozornil poslance, že je mimo jiné čeká přijímání balíku vládních návrhů sociálních zákonů. Mezi nimi jako první figuroval návrh zákona o zdravotním pojištění (Krankenhausversicherung). Na téma sociální krom jiného řekl:

Už v únoru tohoto roku jsme vyjádřili Naše přesvědčení, že nápravu sociálních škod nemůžeme výlučně hledat v potlačování sociálně demokratických výstřelků, a že se naopak musíme zaměřit na pozitivní podporu blaha pracujících. … Nacházení těch správných prostředků a cest, vedoucích k žádoucímu zaopatření, je věcí nesmírně obtížnou, také ale věcí po výtce důležitou pro život společnosti, jež se opírá o mravní základy křesťanského života lidu.“

Takže sociální zákonodárství z dílny kancléře Otto von Bismarcka nevznikalo jen proto, aby německá vláda „vypálila rybník“ stále sílícím sociálním demokratům, o sociální zákonodárství rovněž usilujícím, ale také proto, že jeho tvůrci dospěli k poznání, pokud chtějí ve společnosti nastolit poměry sociální spravedlnosti, nelze se spoléhat jen na „křesťanskou uvědomělost“, ale je nezbytné, má-li sociální systém být funkční, musí se ho ujmout stát a veřejné instituce (zdravotní pokladny, penzijní pojišťovny apod.), samozřejmě „opírající se o mravní základy křesťanského života“.

 

Sociální stát sám sociální otázku neutáhne aneb schopnost ke svobodě

I když Otto von Bismarck prvoplánově sledoval zavedením systému sociálních zákonů sebrat politický vítr z plachet sociálním demokratům, v druhém plánu se stal opravdovým zakladatelem evropského sociálního státu a je dodnes považován za jeho otce.

Politický vítr z plachet sociálním demokratům přesto zcela nevzal. Ti si totiž uvědomovali, že účinnost sociálního státu slábne, pokud jej obyvatelé země nepřijmou za svůj a pokud jím vynucovanou solidaritu z moci zákona nepřijmou jako sice nepříjemný, ale zcela nezbytný úděl. Těžko ale takové chování lze očekávat od obyvatel usurpovaných autoritativním režimem, což byl do jisté míry i režim, vládnoucí v Bismarckově Německu.

Potřebnou a trvale udržitelnou solidaritu, byť částečně vynucovanou zákony, je schopen vyvinout pouze člověk svobodný, emancipovaný a vědomý si své zodpovědnosti za sebe i za bližní. Prvním krokem k takovému člověku, i když ne všespásným, bylo zavedení všeobecného volebního práva. Zcela srozumitelně to ve svém vystoupení před shromážděnými davy na pražském Střeleckém ostrově vyjádřil ve čtvrtek 1. května 1890 sociální demokrat a dělník, který se představil jako Steiner. Řekl:

Jakožto členové státu tohoto, občané, máme tatáž práva jako kterýkoli jiný občan státní. … Podnes, přátelé, míní ten, kdo kupuje naši práci, že má také právo na naši osobu, vytýká nám socialismus, hledí nám takřka pod podšívku, nemáme-li tam dělnické časopisy, a propouští nás popřípadě proto z práce. S prací naší kupuje zkrátka také naše politická práva, k čemuž není oprávněn, co jest násilím a zločinem páchaným na nás. Žádáme to, co veškeré vrstvy společnosti nad námi mají, žádáme všeobecné právo volební, neboť nechceme bojovat zbraní, ale lístkem volebním…

Teoretický koncept ještě neznamenal a neznamená, že se tak skutečně stane. Demokracie založená na politické rovnosti sice vytváří živnou půdu pro autentickou sociální spravedlnost, přesto nemusí být nutně vyhráno.

 

Bez schopnosti ke svobodě není ani sociální stát

Vrstvy, které jsou nejvíce náchylné upadnout do sociální nouze a vyloučenosti, vrstvy, s nimiž právě sociální demokraté měli a mají vůbec tu největší zkušenost, úděl zodpovědné svobody ne vždy ochotně přijímají. Pravicoví liberálové i konzervativci, majíce zkušenost s vrstvami poněkud zámožnějšími, naopak ve svých úvahách o demokracii a sociálním státu vycházejí z člověka, který je uvědoměle svobodný a zodpovědný. Očekávají, že se tak také zachová. Sociální demokraté naproti tomu ve vztahu k lidem a v očekáváních jsou mnohem skeptičtější.

Nerozporují přesvědčení pravicových liberálů a konzervativců, že je člověk nedotknutelný ve své důstojnosti, že je tedy z povahy svobodným jedincem, nicméně se mnohokrát stali svědky toho, že lidé svoji svobodnou podstatu raději zapřou, než aby se údělu zodpovědné svobody zhostili. Rozhodování o sobě ochotně přenechají někomu jinému, slíbí-li jim, že se o ně postará. Případný neúspěch mají pak na koho svést.

Důvodem pro takové chování nemusí být jen duševní pohodlnost, ale nejistota, již provází jejich „podřadné“ sociální postavení ve společnosti. Zde musíme hledat příčinu, proč sociální demokraté na rozdíl od své pravicové konkurence kladou na sociální otázku daleko větší důraz. Ne proto, aby si sociálními opatřeními lidi kupovali, už vůbec ne, aby v lidech pěstovali závislost na sociálním státu, ale jednoduše proto, že poznali, že se jako svobodní a zodpovědní lidé budou chovat jen tehdy, zaručí-li jim společnost určitou míru sociální bezpečnosti. Sociální demokraté mluví v této souvislosti o „schopností ke svobodě“. Bez ní myslitelná není ani solidarita, základní faktor soudržnosti, nezbytné to podmínky pro trvání demokratické společnosti.

 

Jaké z toho plyne poučení?

Pokud v nedávné historii čeští sociální demokraté rozdávali „sociální dárečky“, aniž předem promýšleli, zda povedou k sociální emancipaci člověka, nejen že se zpronevěřili poctivému učení starých sociálních demokratů, ale vyvolali v poučeném pozorovateli i otázku, zda jsou ještě sociálními demokraty, zda je lze ještě považovat za demokratickou levici, či naopak zda už zcela nepropadli komunistickému vábení.


Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY


Sirotčinec postavený v roce 1912 městem Praha, dnes ministerstvo kultury (pohled od Hradu) – Ivan Štern

Sirotčinec postavený v roce 1912 městem Praha, dnes ministerstvo kultury (ulice Milady Horákové) – Ivan Štern

 

Sirotčinec postavený v roce 1912 městem Praha, dnes ministerstvo kultury (Pohled z hradčanských šancí) – Ivan Štern

 

Hradčanské šance (ulice Milady Horákové) – Ivan Štern

Pražský chudobinec svatého Bartoloměje z roku 1885, dnes ministerstvo spravedlnosti (pohled od Emauz) – Ivan Štern

Pražský chudobinec svatého Bartoloměje z roku 1885 (bývalá márnice), dnes ministerstvo spravedlnosti (Na Slupi) – I. Štern

Pražský chudobinec svatého Bartoloměje z roku 1885 (bývalá márnice), dnes ministerstvo spravedlnosti (Na Slupi) – I. Štern

Budova prvorepublikového penzijního ústavu (Dittrichova ulice v Praze) – Ivan Štern


Tento článek vznikl díky dotaci poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky. Publikujeme jej ve spolupráci se serverem HlídacíPes.org.


Pokračování tohoto 4dílného seriálu vyjde brzy.

publikováno: 1. 5. 2023

Datum publikace:
1. 5. 2023
Autor článku:
Ivan Štern

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …