V těchto dnech si (nejen) pamětníci připomněli, že počátkem srpna roku 1968, tedy před 55 lety, byl sovětskému vůdci Brežněvovi předán tzv. „zvací dopis“ – písemná výzva, aby Sovětský svaz všemi prostředky zasáhl proti hrozící kontrarevoluci v Československu. Autorů dopisu bylo – alespoň podle podpisů – pět (Indra, Kolder, Švestka, Kapek, Biľak), lidové názvosloví je označovalo za největší „konzervy“ v tehdejší komunistické straně. O necelé tři týdny později obsadila naši zemi sovětská armáda společně s dalšími vojsky států Varšavské smlouvy. Signatáři později popírali, že taková písemnost vůbec existovala, natož že by oni byli jejími iniciátory. Po roce 1990 však byla objevena v sovětských archivech a podle věrohodných analýz označena za pravou, včetně podpisů.
Tehdejší rušné srpnové dny se sugestivní silou a téměř dokumentární přesností líčí film Petra Nikolaeva Muž, který stál v cestě uvedený do kin letos v květnu. Můžeme si je připomenou i ve stejnojmenné knize scenáristy filmu Ivana Fíly. Mimochodem, je škoda, že na Nikolaevův snímek nepřišlo do kina víc diváků; mohlo by to napravit uvedení v televizi.
Nad výročím dopisu stojí za to se zamyslet, i když je jen půlkulaté. Kam až za uplynulé půlstoletí dospěl svět? A konkrétně ruské impérium? K tomu, aby přepadlo další suverénní stát, už žádný alibistický dopis nepotřebovalo. Nebo aspoň není známo, že by některý ukrajinský politik či skupina domácích vlastizrádců nějaký napsali, podobně jako u nás v roce 1968. Dnes se to dělá jinak, záminky se vyrábějí méně subtilními a samozřejmě efektivnějšími prostředky. Jedna písemnost… pchá! Kampak s dopisy v digitálním století! V čase, kdy odevšad profukuje smršť dezinformací, lží, falešných zpráv, klamavé propagandistické masáže. Je doba rafinované destabilizace vnitřních poměrů v zemi, kterou se impérium chystá napadnout, čas hybridních válek, instalací umělých samozvaných republik, jako Luhanská či Doněcká na Ukrajině. A to vše pak vrcholí ozbrojenou agresí, jejíchž náznaků jsme si možná včas nevšimli.
Novodobé svérázné „dopisy“ (nejen) o Ukrajině proudí světem se zvýšenou intenzitou. Přistávají i u nás na sociálních sítích a v mailových schránkách statisíců adresátů. Často nelze dohledat zdroje, nicméně pronikavě čpí smradem z východních smetišť a zarývají se do masa veřejného prostoru. Občas z toho mrazí v zádech, protože navozují neodbytný pocit, že plní funkci „zvacích dopisů“, výzev k popírání zjevných skutečností a dějinných i aktuálních pravd. K útoku na ně. K útoku vůbec. Jak taková výzva může dopadnout, to si lze zopakovat při sledování procesu s exprezidentem USA za jeho počínání po volbách, které prohrál. Za jeho pokřiky vedoucí k obléhání Kapitolu.
Pomyslných Kapitolů máme dost i tady; někdy jsou to dveře soudní síně vyvrácené zhysterizovanou lůzou, jindy Národní muzeum, z jehož průčelí chtěla skupina násilníků strhnout ukrajinskou vlajku.
Za dopis komunistických vlastizrádců Brežněvovi nebyl nikdo potrestán; ale zdá se, že dnes už je to přeci jen lepší. Pár dezinformátorů už stálo před českými soudy. Věřme, že za své jednání, kvalifikovatelné jako trestný čin, budou stíháni i další.
Letos v srpnu si připomínáme půlkulaté výročí nejen „zvacího dopisu“ někdejších komunistických přisluhovačů Moskvy, ale hlavně následné okupace Československa. Historické zkušenosti i současná hanebná agrese Ruska na Ukrajině velí, abychom si dali pozor.
publikováno: 21. 8. 2023