Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit počtem hlasování, pozměňovacích návrhů, faktických připomínek, sérií nekonečných obstrukcí nebo snad dokonce počtem instancí, při kterých většina přehlasuje menšinu. Sluší se (a je to snad redakční povinností) připomenout na stránkách periodika, které dostalo před sto lety do vínku a „důvodu svého bytí” kultivaci (i) českého politického života a parlamentního prostředí, že tomu tak prizmatem zkušenosti parlamentní demokracie s tradicí delší a méně přerušovanou není. Stručný pohled do nic neodpouštějících stenografických záznamů naznačuje, že v pátek 10. května kolem poledne se v parlamentu hlasovalo hned šestkrát o tom, na jak dlouho přerušit schůzi. A na návrh poslance Jana Kuchaře i o tom, jak dlouhá má