V životě a díle českého antropologa Luďka Brože (*1975) hraje sibiřská Altaj velmi významnou roli. Toto odlehlé a poněkud nehostinné místo navštěvuje s nevelkými přestávkami již od roku 1998 a vazby s místními obyvateli nebyly zpřetrhány ani po invazi Ruska na Ukrajinu. Je však velmi nepravděpodobné, že by se vědec mohl na ruskou Sibiř někdy vrátit, vzhledem k jeho otevřeným názorům na ruskou společnost a realitu by mu mohlo hrozit až vězení. V letošním roce Brožovi v prestižním nakladatelství Berghahn (New York/Oxford) vyšla první samostatná monografie, kniha v angličtině o „hledání ztracených duší na Sibiři“ s názvem Evil Spirits and Rocket Debris, která se vyznačuje neotřelým pohledem na vědecké limity antropologie a organickým propojením dvou na první pohled nesouměřitelných světů ruského kosmického programu a pohřbívání mrtvých na Altaji. Pokud se chcete při čtení dozvědět něco ze současné vědy, dostane se vám útěchy z vědy. Pokud se chcete při čtení dozvědět něco o plejádě altajských duchů a o základech altajské duchovnosti, dostane se vám též vrchovaté útěchy z věd duchovních. Jako by se autor v nejlepším slova smyslu rozdvojil mezi vědce a hledače duchovní pravdy.
Počáteční zájem o domorodé obyvatele Altaje, jejich kulturu, prostředí a zvyky v novém tisíciletí přerostl v téměř životní téma, neboť se pro Brože překvapivě začalo jednat o velmi významnou oblast z mnoha důvodů. V roce 2003 Altaj zasáhlo velké zemětřesení, které bylo podle místních obyvatel způsobeno výkopem a odvozem zachovalé mumie místní šlechtičny „Altajské princezny/Princezny Ukok“ do centrálního Ruska. Altaj je známá jako místo, odkud pochází slovo šaman, a také šamanskou kulturou, která zahrnuje nepřeberně zlých a hodných duchů, viditelných i neviditelných – což se naštěstí komunistické ateistické totalitě sovětského Ruska nepodařilo zcela vymýtit. Navíc od devadesátých let dvacátého století se Altajci potýkají s čím dál častějším dopadajícím odpadem z kosmických raket, které zajišťují pohon – zdraví nebezpečnou substanci geptil (dimetylhydrazin) – ruskému kosmickému programu z kazachstánského Bajkonuru. Bohužel, ruský kosmický program nemá „výhodu“ toho amerického, kdy kosmický odpad končí v Atlantském oceánu. Jestliže se „Princezna Ukok“ vrátila zpět na Altaj do hlavního města Gorno-Altajsk v roce 2011 a k žádnému dalšímu zemětřesení nedošlo, trosky raket na altajské území dopadají dále. Ruští představitelé samozřejmě kategoricky odmítají jakýkoliv vliv zlých duchů na Altaji. Ruský kosmický program je nejen tajný a cenzurovaný, mlčí se zejména o místní II. zóně dopadu kosmického odpadu, přestože jakési minimální kompenzace – byť spíše pouze verbální – byly Altajcům přiznány. Místní lidé se tak mohou jen dohadovat, jaký vliv přesně na zdraví a život místních obyvatel má tento fenomén. Má se obecně za to, že vedl ke zvýšenému výskytu rakoviny plošně mezi obyvatelstvem. K pravému poznání nepřispívá nic, ani občasné kontroly ze strany ruských zdravotních organizací, které žádný vliv neprokázaly, ani cenzura, ani vytrvalé negování neblahých vlivů kosmických trosek od ruských úřadů.
Zkoumaná kniha ale nepůsobí jako detektivka nebo beletrie, je to v pravém slova smyslu vědecké dílo, představuje přehledný a systematický pohled to historie, kultury, zeměpisu, duchovní kultury a etnografie Altaje, který neopomíjí nic z klíčových informací o této oblasti. Altaj jako pozapomenutý ruský region prošel zejména za sovětské nadvlády několika nevýraznými obdobími jisté prosperity a stability, nicméně v současné době zakotvil v prostředí bezvládí a drobného kšeftaření lokálního divokého „kapitalismu“ 21. století, ale stále na pokraji bídy. Hněv místních lidí nedopadá jen na oficiální ruské představitele a na ruský kosmický program, obrací se také proti ruským a cizím archeologům, kteří na Altaj jezdí zkoumat nejen skytskou kulturu, její artefakty (dnes hojně v petrohradském muzeu Ermitáž), ale zejména velmi dobře zachovalé mumie, které díky nepřetržitému permafrostu nepodléhají zkáze. Zatímco trosky raket a nebezpečné kosmické palivo geptil jsou viditelnými negativními externalitami, které jsou znaky „toho jiného, odlišného světa (the other, the otherness)“, hněv mrtvých, a tedy duchů nad aktivitami archeologů je jakýmsi neviditelným a existenčně sporným protějškem těchto externalit „kosmických“.
Dostáváme se k jádru vědecké argumentace v Brožově knize: nakolik je možné ontologicky sladit viditelnou existenci trosek kosmických raket a negativní externality duchů, kteří brání svoje území, hroby a své mrtvé? Kteří v rámci pomsty útočí na živé, berou jim část duchovní podstaty a někdy i život? V knize jsou uvedena četná svědectví Brožových informantů na toto téma. V autorově pojednání se jedná o „ontologickou symetrii“ o „ontologický obrat v antropologii“, který by navodil stav ekvivalence těchto dvou negativních externalit, fyzické a duchovní. Nejedná se o vůbec jasnou a předem danou a akceptovanou věc, fenomén, se kterým bychom mohli ve vědě bez výhrad počítat. Z mnoha knih New Age a vyššího duchovna můžeme vyčíst, že duchové a jejich působení existují a mají svoje opodstatnění v realitě. Jak tento fenomén ale uvést do vědy, do antropologie? Západní věda, ateistická a racionalistická společnost na tento fenomén nemají jednoznačnou odpověď. Už vůbec jí nemá současná ruská společnost, která se o Altaj zajímá zcela okrajově, pokud ji přímo neignoruje.
Na knize je zásadní, že autor nestraní ani jednomu z názorů a že se s duchy a kosmickými troskami vypořádává nejen zevrubným popisem obojího pomocí všech dostupných informací, ale také v rámci vědy analytickou a poctivou argumentací, která si nezadá s významným argumentačně propracovaným filosofickým dílem. Není totiž vůbec jednoduché na základě vědecké argumentace do vědy uvést prvek, který tam doposud chyběl a který by mohl danou vědu radikálně proměnit. Kniha je plná nesmírně cenného materiálu o poznatcích a o duchovních praktikách Altajců. Najdeme tedy zde podrobné popisy celých soustav duchů, zlých neme, duchů místa eezi, osobních dvojitých duchů, duchů podsvětí körmös, duchů nutných pro život člověka süne, duchů, co loupí polovici duchů živých aldachy, a mnohých dalších; popisy citlivých a duchy vidících lidí biler kizhi, způsobů a míst pohřbívání blízkých, obětování jídla duchům a způsobů zdobení stromů pruhy látky a zvířecími lebkami. Máme tedy možnost se na jednu stranu seznámit s místními duchovními pověrami a legendami a s tím, čím Altajci skutečně žijí v duchovním a v posmrtném životě. Na druhou stranu je autor vědec: jeho argumentace ze strany vědy je precizní, detailní, rozvětvená, přitom přehledná a každopádně velmi transparentní. Dozvídáme se tedy také, v jaké fázi je současná postkoloniální a možná i postgenderová, ultramoderní věda. Jakými tématy se zabývá, čím žije na oplátku ona, jaké tendence a názorové proudy jí hýbou a zejména, kde jsou její limity. Autor se jednoznačně vyslovuje pro demokratizaci a zrovnoprávnění pohledu na duchy a jejich působení na Altaji. V této věci autor možná přestává stranit vědě a běžné racionalitě vědce, ateismu a v jistém ohledu začíná stranit Altajcům, jejich šamanům, duchům a entitám, které sice nejsou vidět, ale život na Altaji ovlivňují možná o mnoho více než dopadající trosky raket ruského kosmického programu.
Ludek Broz: Evil Spirits And Rocket Debris, Berghan New York/Oxford, 2024, 256 p.
publikováno: 13. 5. 2024
