„To nedáte dohromady,” tvrdil Jan Kačer s pobaveným úsměvem, když jsme se loučili po rozhovoru pro časopis. No, něco na tom bylo, protože jsme se setkali na filmovém festivalu tuším ve Zlíně, kde byl tehdy ještě s manželkou Ninou Divíškovou. Všude kolem rušno, a jak jsem později zjistila, když nás někdo vyrušil, zůstaly v diktafonu některé věty nedořečeny, pár mých otázek zčásti zaniklo v šumu festivalové kavárny. Jenže jsem to dohromady dala. Většina myšlenek protagonisty rozhovoru totiž zůstala celá, i v tom hluku zněly zřetelně, smysluplně a publikovatelně. Protože je říkal promyšleně, z hloubi uměleckých i životně lidských zkušeností. Myslím, že promyšlené bylo i místo našeho příštího setkání: pozval mě do galerie Kodl, do výsostného prostředí plného obrazů a grafik, kde byl očividně častým návštěvníkem, snad i zákazníkem. Chtěl zřejmě hovořit uprostřed tvůrčí energie a kreativní atmosféry výstavních prostor.
Dodnes na to místo i rozhovor vzpomínám. S obrazy zvláštně kontrastovala Kačerova sebeironie a lehká skepse, která se projevovala hlavně k vlastním uměleckým počinům. Nejdřív šla řeč o knížkách, které nedávno vydal, o půvabně napsaných autobiografiích, jejichž tituly dohromady znějí jako jedna rozvitá věta: Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům. Trochu neobratně jsem je chválila a předpokládala úspěch u čtenářů. Nesouhlasil. No, úspěch… Vyprávěl mi, jak nedávno přijel do Ostravy, kde opakovaně působil v šedesátých letech a za normalizace. Dál už to stojí za citaci: „Dnes nikdo knížky nečte,“ tvrdil. „Tuhle mě pozvali do Ostravy, kde jsem šestnáct let pracoval, asi pětkrát mi volali, že určitě musím přijet na autogramiádu. A tak jsem v největším letošním horku jel. Přišli tam tři lidé, kteří si koupili knížku. A na následné besedě, kde jich bylo asi dvacet, zněla první otázka: Pane Kačere, byl jste někdy v Ostravě?”
A tak to bylo se vším. Pochyboval, zpětně vážil a měřil své tvůrčí počiny. S pochybnostmi mluvil zejména o porevoluční režisérské kariéře, která prý podle něj nebyla příliš úspěšná. „Co mi nejdřív šlo, najednou přestalo jít…” Připomněl názory některých kritiků; nestěžoval si na ně, jen konstatoval, co se jim nelíbilo. Jako režisér nebyl se sebou spokojen, proto začal psát knížky.
Myslím na ten rozhovor i jiná setkání, protože mi dokreslila, co jsem si o něm myslela i dřív. K nevšednosti Kačerovy osobnosti podle mě patřila i obdivuhodná schopnost dívat se na všechno, zejména pak na sebe, s nadhledem. Samozřejmě vedle velkého talentu, invence a pevného (nejen) uměleckého názoru. Ovládal umění kriticky hodnotit sebe i svět.
Když uvažoval o umění, či konkrétně o divadle, rád se vracel k šedesátým letům; tehdy znamenalo divadlo pro jeho generaci cosi zásadního. „My jsme dělali divadlo jako prostředek ke změně světa,” řekl o tom. Nemůžu posoudit, nakolik může divadlo (a umění vůbec) měnit svět, ale určitě dokáže proměňovat, nebo aspoň inspirovat lidi. A na tom se Jan Kačer významně podílel.
Představení, která režijně ztvárnil, stejně jako některé z filmů, v nichž hrál zásadní role, nabízet příležitost k proměně lidské mysli, názorů a postojů. Možná i způsobit, že se někdo vydal v životě či profesi jinými cestami. Nebo o tom aspoň přemýšlel. Jak inspirativní byla třeba postava mladého dělníka Jardy, hlavního hrdiny Schormova filmu Každý den odvahu! Znepokojoval deziluzí i usilováním o překonání těžké morální krize, do níž ho uvrhla doba planých lží a přetvářky. Film se pochopitelně nelíbil prezidentu Novotnému, stejně jako nebyl komunistickému režimu po chuti Kačerův režijní výklad Matky Kuráže v Národním divadle.
Není náhoda, že Jana Kačera jako herce si našli pro své divadelní či filmové projekty tvůrci dalších generací. Imponoval civilním, až minimalistickým, ale o to věrohodnějším herectvím i osobním charakterem. Byl to noblesní a slušný člověk, empatický a se sociálním cítěním.
Tohle všechno tu bude dál jako vzkaz, který nám nechal.
publikováno: 26. 5. 2024
