Máme státu pouštět žilou?

Ivan Štern

Redaktor

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na zalátání obrovité díry ve státním rozpočtu, musím se začít zabývat rozcapenou státní správou. Zde mám hledat potřebné úspory. Jde o masu lidí, placených ze státního rozpočtu, v síle vskutku úctyhodné (450 tisíc zaměstnanců). Rozmáchlost Skopečkovy argumentace krotili jeho spolubesedníci. Zahrnul sem i hasiče, policisty, vojáky a učitele. Jim pouštět žilou by nebylo dvakrát prozíravé. Klasických státních úředníků, které měl na mysli, stát živí zhruba 75 tisíc.

I tak jde o nezanedbatelné množství. Nejde jen o vyplácené platy, ale i o náklady, jež svou činností tato malá úřednická armáda dennodenně vyvolává. V součtu bychom se nepochybně dopracovali sumy, v níž by nejeden rozpočtový šetřílek našel zajímavou úsporu.

Expert Skopeček připomněl, že živobytí těchto lidí by bylo zcela nemyslitelné, kdyby neexistoval soukromý sektor platící daně. Z nich pak stát financuje jím poskytované služby, a jak zní mantra liberálů, stát sám nedokáže vydělat ani korunu. Námitku, že i státní zaměstnanci platí daně a zdravotní a sociální pojištění, jsem raději polknul, obávaje se, že bych byl umlčen obdobně formulovaným argumentem: Úředníci mohou státu přece odvádět daně a pojistné jen proto, že jim na ně nejprve vydělal soukromý sektor. Kovaní myslitelé pravice tak přesvědčují veřejnost, že stát a jeho úředníci je institucí na soukromé iniciativě se přiživující. Tudíž je zcela na místě žádat, aby stát trvale štíhlel.

Silně mi to připomíná argumentaci, s níž kdysi pracovala bolševická politická ekonomie. Lidské činnosti dělila na produktivní a neproduktivní. Užitečné a neužitečné. Produktivními byly ty činnosti, které za sebou zanechávaly něco hmotného (výrobek). Neproduktivními byly naopak činnosti vynucené (služby), tudíž svým způsobem neužitečné. Žádnou nově vytvořenou hodnotu za sebou nezanechávaly. Autosprávkárna nové automobily nevytváří. Pouze těm, co už jsou v oběhu, vrací některé užitné vlastnosti, dosavadním používáním zaniklé. Nechat si uklidit byt je sice prospěšné, ale před i po jde stále o ten samý byt.

Podle bolševické politické ekonomie vypadalo i pojetí ekonomiky. Výrobním oborům (včetně dopravy) se dostávalo všemožné podpory a vážnosti. Infrastruktura poskytující služby (včetně zdravotních, sociálních a vzdělávacích institucí) byla považována za nutné, někdy až podezřelé zlo, udržované při životě jen se skřípějícími zuby. Marx-leninská teorie dělila svět na dvě části, na základnu, na produktivní ekonomiku, a na nadstavbu, na ekonomiku neproduktivní. Ta druhá se od prvé odvozovala, tudíž neměla právo na vlastní, samostatný život. Někdy se stávala až zbytnou. Úvahy o soukromém sektoru (základně), který vydělává na veřejnou správu (nadstavbu), mi silně toto pošetilé a zavádějící členění připomínají. Teprve osvícená politická ekonomie odmítla, že by bylo možné lidské činnosti dělit na produktivní a neproduktivní, užitečné a neužitečné. Objevila, že každá lidská činnost, ať už je jakákoli, je pro celek vždy prospěšná a nabývá rázu nezpochybnitelné svébytnosti.

Se státem se to má podobně. Bez něho by si tržní ekonomika ani „nevrzla“. Stát je institucí, která dbá o její udržení a stará se o rozvoj jejího konkurenčního prostředí. Brání zneužívání konkurenčních výhod, jež by jinak vedlo k zániku trhu jeho oligopolizací a oligarchizací. Nejsou to totiž jen služby, které považujeme za samozřejmé (poskytování vnitřní a vnější bezpečnosti a obecná vzdělanost), ale jsou to i služby, jichž se můžeme nadít právě od klasických úředníků. Bez nich by bylo poctivé podnikání nemyslitelné. Pro ně vytvářejí potřebné legislativní rámce. V jeho prospěch zamezují, aby se ekonomika zacyklila a stala se snadnou kořistí oligarchů, a ujímají se řady inspekcí a dozorů, jimiž čelí jednání, porušující přijatá pravidla hry.

Jako malý kluk jsem na plácku s klukama hrával fotbal. Nejtěžší na našem fotbale bylo, když jsme byli nuceni si hru sami pískat. Dohady o skutečném faulu, považovaném protivnou stranou zpravidla jen za domnělý, skončily obecnou rvačkou. Utkání jsme nedohráli. Nestačilo ani shodnout se na Frantovi, že nám to odpíská. První jeho sporné písknutí končilo tím, že obě strany nejprve zmastily Frantu, pak se pustily do sebe navzájem. Postupně jsme začali chápat, že nestačí mít dobrou vůli, že se nějak dohodneme, že nestačí zvolit někoho, kdo nám to odpíská, ale musíme mít někoho, kdo jako rozhodčí bude pro obě strany nespornou autoritou.

Tak se to má i se státem. Musí, má-li soudcovat tržní ekonomiku, budit respekt. Musí si umět respekt vynutit. Přitom jeho rozhodování musí být vnímáno jako nanejvýš spravedlivé. Těžko budeme něco podobného očekávat od státu, reprezentovaného klasickými úředníky, kteří jsou apriori peskováni pro údajnou neužitečnost a nadbytečnost a podezříváni z příživnictví na soukromých iniciativách a kterým, sotva je řeč o rozpočtových úsporách, je vždy třeba pustit žilou.

Stát je ve skutečnosti institucionálním projevem pokročilé civilizace. Sám o sobě je nespornou civilizační hodnotou. Jestliže ekonomický expert ODS Jan Skopeček zpochybňuje existenci státu v jeho nejvlastnější podstatě a požaduje, aby stát byl maximálně minimalizován, aniž bere v potaz jeho žádoucí funkčnost, pak bezděky poskytuje službu Leninovi a jeho pojetí státu zahnívajícího a fatálně poškozuje jeho novodobou roli záruky svobodné tržní ekonomiky a demokracie.

Stát je, řečeno jazykem klasické politické ekonomie, významným výrobním faktorem. Sám sice neumí vydělat jedinou korunu, ani nemusí umět. Zato, pokud se především politika přičiní, poslance Skopečka v tom nevyjímaje, aby působení státu bylo účinné a dbalo stanovených pravidel hry, pak stát druhým dokáže zařídit, aby na trhu nečelili chaosu, zbytečně nemarnili spoustu peněz, a naopak je vynakládali s co nejvyšší účinností. Pak se za „výdělek“, který lze takto připsat k dobru státu, ač se reálně na žádném účtu neobjeví, státní úředník rozhodně stydět nemusí.

publikováno: 27. 5. 2024

Datum publikace:
27. 5. 2024
Autor článku:
Ivan Štern

NEJNOVĚJŠÍ články


D-day 2024

80. výročí vylodění spojenců na plážích v Normandii si Evropa připomíná ve zvláštní době. Zatímco poslední …

Umíme ještě vyhrát válku?

Za posledních 50 let se Spojené státy zdokonalily v prohrávání válek. Co udělat, aby se to …

Bez levice má demokracie na mále

Nástup populismu se jeví jako nová a současně hrozivá skutečnost. Jeho sílu umocňuje fakt, že se …

Svět vzhůru nohama

Smí být představitel demokraticky zvolené vlády stíhán za zločiny proti lidskosti? Může být stát, který …

Amerika v problémech

Je to už rok, co jsem navštívil Ameriku, a jako rodilý Newyorčan jsem byl při své …

Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …