O Alexandru Dubčekovi objektivně a polemicky

Je to svým způsobem bolestné téma, podobně jako bolestně vnímáme mnohé kapitoly našich moderních dějin: Jaký byl Alexander Dubček? „Pro mě je za prvé symbol, za druhé vábivá, ale klamná iluze, za třetí člověk, který fakticky selhal,“ říká o něm Fedor Gál ve filmu Všichni lidé budou bratři slovenského dokumentaristy Roberta Kirchhoffa.

V úvodu vidíme sochařovu ruku se špachtlí, která na bílé bystě Alexandra Dubčeka provádí poslední úpravy. Záběry s bystou lze však vnímat spíš jako zdařilý kontrapunkt k celkovému pojetí snímku – dokument je totiž vším jiným, jen ne „mramorizací“ politika.

Titul snímku zní jako naivně romantická ozvěna klasického verše; a opravdu, autor si slova vypůjčil z textu Schillerovy básně o sbratření, zhudebněné Beethovenem jako Óda na radost. Patrně tím chtěl lehce naznačit jistý charakterový rys protagonisty snímku: idealistický přístup k životu, víru v dobro. Nicméně Kirchhoff se ve filmu jinak zdržuje vlastních úsudků, a dělá dobře. Neboť za něj přesvědčivě hovoří jednak vylíčená dějinná fakta, jednak – a hlavně – osobnosti, jež pozval před kameru.

Dokumentární portrét Alexandra Dubčeka je postaven na tiché, leč naléhavé řeči historických skutečností a na debatách, které o něm vedou historici, pamětníci, někdejší čeští a slovenští politici, umělci i „lidé odvedle“. Tvůrcům se dokonce podařilo najít v dalekém Kyrgyzstánu potomky pamětníků jeho rodičů – československých přistěhovalců, kteří tam téměř před sto lety přesídlili. Dále sledujeme běh času od kyrgyzských let až k tragické dopravní nehodě v listopadu 1992. Začátky jsou ovšem podstatné, proto se u nich trochu zdržme. V polovině dvacátých let minulého století přijela do kyrgyzského Biškeku velká skupina československých občanů, více než tisíc osob, získaných sovětskou propagandou, aby v daleké Asii pomáhala budovat komunismus. Mezi nimi i Dubčekovi rodiče se dvěma malými syny. „Byla to rodina utopistů,“ míní historik. Založili dělnické družstvo Interhelpo a v pustině rozjeli průmyslovou výrobu, tvrdě pracovali, postavili si domky. Projekt skončil tragicky, jak jinak, Dubčekovi ale měli štěstí, mohli se vrátit domů, za stalinských represí je nepopravili ani neposlali do gulagu jako jiné Čechy a Slováky.

Naivně důvěřivé komunistické přesvědčení získané v dětství si Dubček podržel celý život, i když Interhelpo skončilo, jak skončilo, a pro vnímavějšího člověka se mohlo stát tvrdým poučením. Ani další životní turbulence ho neproměnily. Někdejší slovenský politik Peter Zajac o jeho komunistickém přesvědčení výstižně říká: „Jeho horizont končil někde u Gorbačova.“

Kirchhoff dál chronologicky prochází Dubčekovým životem; od Slovenského národního povstání, v němž byl raněn a v němž jeho bratr zahynul, přes studia a první příčky partajního kariérního žebříčku, spory s Antonínem Novotným až k hvězdnému (pro něj) roku 1968. Zachycuje další léta, jejichž peripetie víceméně známe. Film připomíná jen ty nejdůležitější, akcentuje Dubčekovu roli v klíčových okamžicích, jeho postoje a jednání, veřejné projevy i momenty osobního selhání. Hodnotí ti, kdo je zažili či jsou kompetentní, aby politikovy činy vážili a měřili. V jednotlivých sekvencích se v debatních hloučcích scházejí osobnosti s podnětnými myšlenkami.

Kirchhoffovi se podařilo získat pozoruhodnou skladbu lidi a posadit je k diskusním stolkům. Defiluji tu politici, historici, spisovatelé a další příslušníci slovenského a českého veřejného života. Objevil také řadu méně známých, ale přinejmenším stejně zajímavých svědků a pamětníků důležitých momentů Dubčekova života, např. kameramana, který natáčel setkání Dubčeka s Brežněvem v Čierné, manželku zaměstnance ambasády v Turecku z doby jeho velvyslaneckého působení a další. Obratně navodil i nečekané dramatické situace. Třeba když se žena někdejšího tlumočníka dovídá, že manžel byl estébák nasazený na Dubčeka. Nebo když v přátelském kroužku u sklenky vína je odhalen jeden z účastníků jako donašeč. Filmařské štěstí přálo autorům i v okamžiku, kdy natáčeli nedávné odhalení Dubčekova památníku v Martině organizované Maticí slovenskou. Okázalou slavnost tehdy narušil incident, při němž organizátoři brutálně vyhnali muže s velkou cedulí se jmény zemřelých při demonstracích v roce 1969. Připomněl pendrekový zákon… „Ústup má svou mez, kdy už se mění v porážku,“ komentuje podpis Pavel Kohout.

Za ocenění stojí unikátní archivní objevy a další silná místa dokumentu, například záběry z pracovního dne chorvatského režiséra Lordana Zafrannviče, když jako studijní materiál ke svému filmu pouští hercům archivní záběry ze setkání v Čierné, a herci autentický dialog kopírují.

Dokument nenásilně, ale s důrazem akcentuje několik dominant Dubčekova života a kariéry, vedle zásadního vlivu rodiny a pobytu v Biškeku to je zejména schůzka s Brežněvem v Čierné, podpis pod osudné „zákonné opatření“ – pendrekový zákon v roce 1969, nebo momenty, kdy těžce prožíval, že se nestal prezidentem republiky.

Za zásadní, řekněme historickou, politickou a společenskou hodnotu Kirchhoffova dokumentu však osobně považuji pozoruhodné myšlenky, názory a reflexe, které o Dubčekovi pronášejí komentátoři jeho osoby a činů. Ať už jde o známé lidi, nebo o Kirchhoffovy objevy v terénu. Možná by stálo by za to, tyto citáty z filmu posbírat a publikovat zvlášť. Vím, je to „nefilmový“ přístup, a rozhodně tím nezpochybňuji kvalitu snímku jako dokumentárního díla. Jen si myslím, že by to obohatilo „dubčekovské“ téma.

Film, který vznikl v slovensko-české koprodukci, právě přichází do našich kin. Má úctyhodnou délku – trvá téměř dvě hodiny. Mohl být snad i kratší, ale kdo ví, o kolik cenného materiálu bychom tím přišli.