Svět vzhůru nohama

Zora Hesová

Vysokoškolská pedagožka na Ústavu politologie FF UK v Praze

Smí být představitel demokraticky zvolené vlády stíhán za zločiny proti lidskosti? Může být stát, který se brání, souzen za dopouštění se masivních válečných zločinů? Může vojsko používat pro dosažení legitimních cílů útoky na civilisty a na základní prostředky k jejich přežití? Mají i lidé, jejichž představitelům připisujeme vinu za rozpoutání války, právo na bezpečí a život?

Je více než zvláštní, že tyto otázky vůbec musíme klást. Z faktických i principiálních důvodů. Šokující a tragický fakt, že Izrael bude souzen za genocidu – přesněji zřejmě za selhání v zabránění genocidy – je symbolickým koncem liberálního 20. století. Konsensus kolem zásady „nikdy více“ se rozpadá. Tento konsensus neuměl zabránit genocidám ve Rwandě, v Bosně ani masovému zabíjení v Barmě a v Gaze, ale ve dvou prvních případech pomohl zločiny zdokumentovat, soudně projednat, pojmenovat a zásadním způsobem přispěl k cestě ke spravedlnosti a k procesu smíření. Dnes tyto nezávislé instituce a právo, které uplatňují, potřebujeme víc než jindy, pokud má probíhající násilí v Izraeli a Palestině někdy skončit skrze obnovený mírový proces, mezinárodní záruky bezpečnosti pro Izraelce i Palestince a právní rámec celého řešení.

O to více šokující je tendence zpochybňovat jeden z hlavních, i když nedokonalých výdobytků liberálního univerzalismu. Nástroji mezinárodního práva, založené na sdílených právních principech a smluvních institucích, jsou i oba mezinárodní soudy, které teď zkoumají údajné zločiny páchané v Izraeli a Gaze. Přispívají k tomu, aby místo chaotického a nepředvídatelného světa, kde vládne právo silnějšího na úkor ostatních, se státy chovaly podle dojednávaných pravidel a bezpečnostních záruk. Jejich síla je postavená na univerzálnosti pravidel a na našich investicích do institucí, které je třeba nejen financovat, ale i neustále rozvíjet a chránit.

Reakce české vlády na rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu (ICC) je také šokující. Není překvapivá: ve vztahu k Izraeli se česká vláda rozhodla postavit své úzké pojetí spojenectví s Izraelem nad lidskoprávní a humanitární ohledy. Šokující je její prohlubující se krátkozrakost a nekonzistence, která už ohrožuje nás samotné. I Německo „respektuje nezávislost a procedury“ Mezinárodního trestního dvora, který považuje za „základní výdobytek mezinárodního společenství“, zatímco premiér Petr Fiala označuje žádost o zatykač na izraelské představitele za „nepřijatelnou“.

Zpochybňovat mezinárodní instituce přece jde přímo proti základním zájmům Česka. Ukazuje se, že povaha mezinárodních institucí a práva nejsou pro velkou část naší reprezentace zásadní. Přes všechny hrdé české deklarace je lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky jen jakousi značkou, se kterou nespojujeme žádné závazky. V parlamentu zřejmě také převažuje neprincipiální debata, ve které Izrael a Palestinci jsou daleko a vnímáme je skrze zjednodušený moralizující vzorec, chybně přenášený z války na Ukrajině. Mnohem více se nás dotýká to, co se děje na Ukrajině a jaké zbraně bude Izrael u nás vyrábět. Právě v tomto ale tkví do nebe bijící rozpor. Principy a právo jsou přece tím, čím zaštiťujeme naši pomoc ukrajinské obraně. Budoucí bezpečnostní záruky poválečné Ukrajiny se budou opírat o mezinárodní právo. To ale platí pouze tehdy, pokud platí pro všechny a pokud je prosazují instituce, které podporujeme a rozvíjíme.

Principy a právo nejsou jen odtažité normy, ale také jazyk, který dává našemu světu smysl. V Evropě už dva roky žijeme ve světě očividně rozdvojeném na tábory, které nesdílejí ani jazyk, natož hodnoty nebo společné cíle. Nám geograficky nebezpečně blízká imperialistická nukleární mocnost šíří zcela zvrácený světonázor: Putin tvrdí, že „speciální operaci“, ve skutečnosti největší konvenční válku v Evropě po roce 1945, vede proti „fašismu“. Ve snaze obnovit vítězství z roku 1945 jako základ svého impéria ničí zemi, která má méně fašistů než Rusko a kde jsou volby i média nepoměrně více svobodné než v Rusku. Naopak samotné Rusko se po autoritářském a tradicionalistickém obratu v roce 2013 stalo novodobou obdobou imperiálního fašismu.

Jenže koho o tom přesvědčíme mimo omezenou západní bublinu? Jen velmi málo prozápadních či sebekritických Rusů a jen asi polovinu valného shromáždění OSN. Většina planety vidí ve válce na Ukrajině jen regionální mocenský boj o vliv a území uvnitř Západu, založený na historických křivdách, který je nemusí zajímat. Ani celá řada našich evropských spoluobčanů, kteří budou v červnu volit krajní pravici, nepovažují agresi proti Ukrajině za válku, ve které jde také o princip a o právo. Je přece náročné setkávat se s českými hlasy, které popírají ruskou agresi a ruské zločiny, a tvrdí, že v Kyjevě se neválčí, že tam vládnou fašisté nebo že všechno začalo NATO, že Rusko má právo na svou sféru vlivu a že dodávkami zbraní prodlužujeme nesmyslnou válku. Na podzim možná vyhraje tato krajní pravice i v USA, i ta s mnohým z toho souhlasí. Náš svět, se kterým sdílíme nejen často omílané slovo hodnoty, ale hlavně jazyk a základní porozumění, se zásadním způsobem smrskne pouze na EU.

Už půl roku se i v Gaze hroutí jednotný svět. I když uznáme, že neexistuje jednoduchá vojenská ani politická odpověď na nové a bezprecedentně násilné kolo eskalace v Izraeli a Gaze, donedávna bylo možné předpokládat, že se všechny odpovědi budou odvíjet v daném rámci mezinárodního práva. Že válka vedená demokratickým státem nemůže být samoúčelná destruktivní kolektivní pomsta. Že musí být vedena právě jako opravdová speciální operace, ve které je zabezpečena ochrana civilistů, což je jednoznačná povinnost okupující mocnosti, jak se nedávno vyjádřil žalobce ICC Karim Khan, a která má politický cíl. Že všichni mají stejné právo na důstojnost a bezpečí, a když není zajištěno, alespoň na pozdější spravedlnost. Že kolektivní vina je věcí minulosti a že mezinárodní právo má univerzální platnost.

Způsob, jakým se odvíjí naše debata o Gaze, tento jednotný svět oslabuje: Humanitární ohledy a mezinárodní principy uplatňované na Ukrajinu u nás neplatí v případě Gazy; Mezinárodní trestný soud (ICC) podporujeme v žalobě proti Putinovi, ale odmítáme v uplatňování toho samého práva v Izraeli. I když nemáme možnost sami násilí ukončit a zabránit zhroucení řádu na Středním východě, nemusíme přece ještě výroky, tolerovanými v českém veřejném prostoru, bořit svět symbolických významů a popírat platnost mezinárodních norem. Nemusíme přece hned ukončovat spojenectví s Izraelem jako zemí, když odsoudíme vyhladovění Gazanů a odmítání humanitární pomoci a vyjádříme účast a smutek nad civilními obětmi v Gaze stejně, jako jsme jej vyjádřili nad obětmi útoku Hamásu. Česká vláda to učinila ve vztahu ke slovenské vládě kolem jejího postoje k Rusku: nezrušila spojenectví, ale dala najevo odstup od konkrétní politiky.

Je pravděpodobné, že kdyby došlo na věc, tak vláda na výroky českého premiéra zapomene a bude brát hypotetické zatykače na izraelské představitele vážně a minimálně je nepozve do Česka. O to zbytečnější jsou vyjádření ve vztahu k ICC. Závažným způsobem ale připomínají tweetované výkřiky Donalda Trumpa. Ukazují buď pouze nekoherenci, tedy nekompetenci a neschopnost chápat náš eminentní národní zájem, kterým je bezpečí Ukrajiny i naše před ruským útokem, v kontextu mezinárodní řádu založeného na právu a spolupráci. V horším případě ukazují na to, že části české vlády už mentálně svět práva a principů opustily a žijí v světě teritoriálního geopolitického soupeření, ve kterém hovoří jen hrubá moc a zbraně, a práva a instituce jsou pouhou zástěrkou, kterou lze odhodit.

Tento svět boje všech proti všem je ale mnohem křehčí, nestabilnější a nebezpečnější a osud slabších je v něm pověstně osamělý, chudý, brutální a krátký. Takto jej zažívají Gazané. Dnes je už představitelné, že když vyhraje volby v USA Donald Trump a Evropu začnou řídit přátelé ODS z evropských krajně pravicových frakcí, zhroutí se nejprve onen společný svět významů a práv tak jako mezi Ruskem a námi. Ve víru souběhu více krizí je už jen pár kroků k oslabení naší dlouho budované prosperity, právnosti a bezpečnosti. Jak píše Karim Khan ve svém vyjádření: „Vyjasněme si jednu zcela zásadní skutečnost. Pokud nebudeme schopní a ochotní uplatňovat právo nestranně, pokud se bude zdát, že je uplatňujeme selektivně, způsobíme tím jeho zhroucení. Dopustíme-li se toho, přetrhneme zbývající pouta, jež nás všechny drží pohromadě a která propojují lidská společenství i jednotlivce. Zničíme bezpečnostní síť, k níž se ve svém utrpení uchylují všechny oběti. Taková je povaha rizika, jemuž nyní čelíme… Nyní, naléhavěji než kdy jindy, musíme dát najevo, že mezinárodní humanitární právo, tvořící základ pro pravidla počínání všech aktérů válek a konfliktů, se vztahuje na každého a na všechny situace, které tento soud posuzuje.“


Zora Hesová působí na Ústavu politologie Filosofické fakulty v Praze.

publikováno: 3. 6. 2024

Datum publikace:
3. 6. 2024
Autor článku:
Zora Hesová

NEJNOVĚJŠÍ články


D-day 2024

80. výročí vylodění spojenců na plážích v Normandii si Evropa připomíná ve zvláštní době. Zatímco poslední …

Umíme ještě vyhrát válku?

Za posledních 50 let se Spojené státy zdokonalily v prohrávání válek. Co udělat, aby se to …

Bez levice má demokracie na mále

Nástup populismu se jeví jako nová a současně hrozivá skutečnost. Jeho sílu umocňuje fakt, že se …

Svět vzhůru nohama

Smí být představitel demokraticky zvolené vlády stíhán za zločiny proti lidskosti? Může být stát, který …

Amerika v problémech

Je to už rok, co jsem navštívil Ameriku, a jako rodilý Newyorčan jsem byl při své …

Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …