Bez levice má demokracie na mále

Ivan Štern

Redaktor

Nástup populismu se jeví jako nová a současně hrozivá skutečnost. Jeho sílu umocňuje fakt, že se z evropské politiky postupně vytrácí (až na některé výjimky – Španělsko) nepominutelný vliv demokratické levice. Ne dost dobře poučení pozorovatelé dokonce populismu přisuzují pro podobnost některých vnějších znaků stejnou roli, jakou zastávala levice. Populisté ji důrazem na otázky sociální údajně plnohodnotně nahrazují.

Řecký internetový deník IN o tom pochybuje. V komentáři píše, že „ztotožnění voličů a politiků za pomoci věcnosti a poctivosti, považované za nenahraditelné, dávno neplatí“ a že „nyní záleží jen na tom, zda politik vládne tou správnou populistickou rétorikou, s jejíž pomocí úspěšně proměňuje protivníky v démony, a může tak nabídnout i odpovídající nepřátele“.

 

Zdánlivá podobnost

Podobnost mezi oběma je nahodilá. O nic méně však zaznamenáníhodná. Jak levici, tak populisty i toho nejhrubšího zrna spojuje tvorba nadějeplných vizí. V případě levice jde spíš o vize, hledající opodstatnění v běžném lidském životě a snažící se o své opravdové naplnění. Případ druhý lze stručně označit úslovím: slibem nezarmoutíš. Oba – tu méně, tu více halasně – přitahují pozornost veřejnosti tím, že v ní, která žije svůj těžký a mnohdy nelítostný život, vzbuzují naděje, díky nimž to i ten nejupozaděnější jedinec nevzdává hned zkraje, ale čeká, co se z toho pro něho vyvrbí.

Nápodoba politické praxe levice populisty, ať už komunistického, nebo fašistického ražení, je na první pohled snadná, hlavně však účinná. Proto je všemi, kdo veřejnosti nadbíhají a zamýšlejí ji sliby vodit za nos, tak vítaná. Jde o nápodobu rádoby sociálně citlivou a vnímavou. Avšak lákání populistovo lze spíš přirovnat k rozsvícené lampě na domovní zdi uprostřed hluboké noci. Září přitahuje k sobě veškerý okolní hmyz, který má za to, že jde v ústrety novému úsvitu. Zatím mu žárovka rozpálená wolframovými vlákny sežehává křídla, někdy i celé tělo, původně tak natěšené.

 

Svoboda jedince jako prokletí

V pojednání „Proč Němci? Proč Židé?“, v němž se německý historik Götz Aly pokouší vysvětlit, proč německý antisemitismus vyústil až v holokaust, píše, že lidé, kteří se vyznačovali příchylností k nacismu, „(si) v krizových dobách … se svobodou spojovali pocit nepohodlí, nejistoty a bezmoci, zatímco rovnost pro ně znamenala útulné bezpečí životního zabezpečení a minimalizované individuální riziko“. Obdobně si dnes lidé projevující se příchylností k politickému populismu něco podobného spojují se svobodou na straně jedné a s rovností na straně druhé. Svoboda jednotlivce, vyžadující po nich zodpovědnost, jim v tom lepším případě připadá jako nesplnitelný až nepřátelský úděl člověka. Raději upřednostňují svobodu kolektivu (národa). V té se teprve pohodlně rozprostírají, přenechávajíce odpovědnost lidem vydávající se za zodpovědné i za ně samotné. Rovnost si vykládají jen jako nárok na to, být hmotně zajištěni zhruba jako jejich soused.

Zásadní rozdíl demokratické levice od populistů všeho druhu spočívá v tom, že majíc na paměti důležitost sociální otázky, neztrácí ze zřetele svobodu člověka jako jednotlivce. Josef Seliger, předposlední předseda našich německých sociálních demokratů, to vyjádřil před první světovou válkou sice lapidárně, ale přesně. Prohlásil, že cílem sociálních demokratů není vyřešení sociální otázky, ale že řešení sociální otázky je pro ně cestou, jak se dobrat ke svobodnému a emancipovanému člověku. Jeho český ideový souputník František Soukup myšlenku doplnil na listopadové demonstraci za všeobecné volební právo v roce 1905. Řekl, že jedině demokracie je s to přinést sociální spravedlnost. K ní nevede jiná cesta než „všeobecné právo hlasovací“.

 

Zemanovi polepšení komunisté

Na spolku, který si pod vedením Miloše Zemana říkal sociální demokracie a který se ve skutečnosti skládal z polepšených komunistů, majících za to, že sociálními demokraty se stávají už tím, že se zdržují jakýchkoli násilností, nepřísahají na ideologická dogmata a necení zuby, lze velmi názorně předvést, proč tento spolek nebylo možné považovat za demokratickou levici a proč příznačně odešel do končin politické smrti ve stejnou chvíli, kdy tímže směrem vyrazili o něco méně napravení komunisté, trvající na původním pojmenování.

V čase, kdy českým sociálním demokratům předsedal Miloš Zeman, pozorovatel mohl v jejich dokumentech nalézt i obvyklou floskuli kterékoli strany libovolného politického směřování, obsahující základní hodnoty demokratické politiky: svobodu, rovnost a solidaritu. Byla by ale mýlka domnívat se, že Miloš Zeman byl přesvědčeným demokratem, neobávaje se občas vedle rovnosti a solidarity (tak libě znějícím polepšeným komunistům) zmínit i svobodu. Dokládal pouze jistou míru poučenosti, jež jeho kolegům ve straně, jak se později ukázalo, osudově chyběla, a svoji schopnost veřejností manipulovat, nestaraje se valně nejen o význam svobody, jíž tak ochotně mával. O jeho politickém přesvědčení spíš svědčil výrok o Sládkových republikánech (první úspěšná protofašistická strana na české scéně po roce 1989) jako o „zdivočelých sociálních demokratech“. Doložil jím, že je zručným a rozeným populistou. Po odchodu Zemana z vedení strany se pojem svoboda z výroků jeho méně politicky zdatných následovníků zcela vytratil.

 

Levice má nápady, pravice rozum

Byla to demokratická levice, která politickou muziku posouvala vpřed. Veřejnosti nabízela vize, někdy možná fantasmagorické. Přesto měly společný podtón. Šlo o cesty ke svobodnému, zodpovědnému, sebe si vědomému člověku. Nabízely ve chvílích i sebetrýznivějších naději. V tom se populisté, ať komunistického, anebo reakčně konzervativního ražení, levici podobají. Podstatný rozdíl tkví v nabídce složené ze vzdušných zámků. Sehrává roli mýtického krysaře, který důvěřivé naivy nakonec vyláká do propasti.

Demokratická pravice, ať už liberálního, nebo konzervativního ražení, si vzala za úkol svojí politikou demokracii tvrdit. Činit ji co nejméně napadnutelnou. Samu demokracii ale neposouvá. Jen se postupně smiřuje s nápady levice, pokud se ukáží jako životaschopné. Německý kancléř Bismarck se pustil do tvorby sociálních zákonů ne proto, že by byl přehnaně sociálně vnímavý, ale proto, že se jimi snažil vypálit rybník politicky se vzmáhajícím sociálním demokratům. Bez levice demokratická pravice, byť si o sobě myslí, že je seberozumnější, nemá své kroky čím korigovat, a je proto náchylná svoji politiku kontaminovat populismem. Doufajíc marně, že podobně jako kdysi Bismarck sociálním demokratům ona vypálí rybník populistům.

 

Bez schopnosti ke svobodě to nepůjde

Levice si je vědoma, že u mnoha lidí musí rozvinout jejich schopnost ke svobodě. Cestami k ní jsou hlavně sociální stát, opírající se o sociální prevenci a odmítající se chápat jako stát zaopatřovací, velkoryse pojatý vzdělávací systém, který dosáhne i do oblastí sociální vyloučenosti a který zvládne rozvolnit zatuhlou sociální průchodnost společností. Nejsou to však ani Špidlovy sociální dárečky, ani Babišovy sliby. Obojí jen vzbuzují pochybnou naději falešnou levicovostí. Nápomocné tu může být výlučně Seligerovo směřování ke svobodnému jedinci.

Bez obnovy demokratické levice se z demokracie stane jednonohé nedochůdče a demokracie bude k radosti populistů pouze předstírat, že je demokracií.

publikováno: 10. 6. 2024

Datum publikace:
10. 6. 2024
Autor článku:
Ivan Štern

NEJNOVĚJŠÍ články


D-day 2024

80. výročí vylodění spojenců na plážích v Normandii si Evropa připomíná ve zvláštní době. Zatímco poslední …

Umíme ještě vyhrát válku?

Za posledních 50 let se Spojené státy zdokonalily v prohrávání válek. Co udělat, aby se to …

Bez levice má demokracie na mále

Nástup populismu se jeví jako nová a současně hrozivá skutečnost. Jeho sílu umocňuje fakt, že se …

Svět vzhůru nohama

Smí být představitel demokraticky zvolené vlády stíhán za zločiny proti lidskosti? Může být stát, který …

Amerika v problémech

Je to už rok, co jsem navštívil Ameriku, a jako rodilý Newyorčan jsem byl při své …

Ztráty Západu v informační válce s Ruskem

Západ prohrává informační válku s Ruskem i Čínou, kterým se daří přesvědčit ostatní svět, že historická pravda …

Máme státu pouštět žilou?

Před časem mě místopředseda parlamentu a ekonomický expert ODS Jan Skopeček poučil, chci-li se soustředit na …

O cestě k dorozumění, o naději a kráse obyčejného dne

Terapie od starých pánů nezklame Není se co divit, když v současném světě neklidu, napětí a špatných …