Česko na mapě Evropy, nebo Česko v Evropě?

Petr Pithart

Politik, spisovatel a právník věnující se politologii a historii

Volby do Evropského parlamentu, volené instituce Evropské unie, jíž jsme od vstupu České republiky unijními občany, byly v přiznaném aktuálním pozadí projevu Petra Pitharta, předneseném na XXX. valném shromáždění Učené společnosti České republiky 20. května 2024. Medailemi za zásluhy o rozvoj vědy, udílenými při těchto příležitostech Učenou společností významným vědcům, intelektuálům, pedagogům i talentovaným středoškolským a vysokoškolským studentům, obdržel vedle psychiatra Cyrila Höschla a matematika Jaroslava Nešetřila také Petr Pithart. Záznam jeho projevu:

Ve volbách do Evropského parlamentu bývá volební účast v České republice nejnižší ze všech členských států Unie. Osmnáct procent v předminulých a šestadvacet v minulých volbách. V Belgii je volební účast přes osmdesát procent. Rozdíl mezi námi a Slovenskem, které ale přijalo euro a je třetím od konce, je jako zející propast. Do Senátu také volí málo voličů, ale to je až druhá komora, Evropský parlament je jediný přímo volený orgán Unie. Proč jsme, my v Česku, střídavě poslední a předposlední?

Odpovídá to zdejší převládající dikci: Brusel rozhodl…, to oni, tam, v Bruselu… My a oni. Zarytých odpůrců a příznivců je přitom skoro stejně. Vůči Unii převládá skepse a nalézání problémů i tam, kde nejsou. Nejednou jsme byli v tomto ohledu vnímáni jako programoví potížisté.

Jak tomu rozumět? Proč právě eurovolby naše voliče nezajímají? Pokládají je snad za nedůležité? Neztotožnili se dosud s myšlenkou institucionalizované evropské spolupráce? Nevěříme nikomu a ničemu za našimi hranicemi? Nejde snad o bytostnou nedůvěru ke světu kolem nás?

Zdá se, že to nějak souvisí s naší minulostí. A nejen tou nedávnou. Dovolím si tu předestřít obraz, kterým je širší plátno české historie. Přičemž přiznávám, že jsem inspirován myšlením filosofa Jana Patočky. A také, že je to pokus o pohled, jaký si akademičtí historikové zpravidla zapovídají.

Otázka nad takto „globálními“ českými dějinami zní: byli jsme, či jsme stále objektem, nebo subjektem svých dějin?

Mluvme v tomto smyslu o „velkých dějinách“, o „velkém češství“, podílejícím se na řešeních problémů evropských – jak o tom Patočka uvažuje v dichotomii k „dějinám malým“, k „češství malému“, provinčnímu, potýkajícímu se jen s vlastní sebezáchovou.

Přemysl Otakar II. již již sahal po císařské koruně. Karel IV. byl mimořádně aktivním, zdatným císařem Svaté říše římské národa německého, ale zároveň českým patriotem. Přinesli jsme do Evropy laické náboženství, husitství jako předzvěst reformace. Pak následovalo víc než století náboženské tolerance, jaká neměla v Evropě obdobu. Tehdy jsme se – jako třeba Komenský, ovšem už exulant – přímo zapojovali do řešení problémů nadnárodních, všelidských.

Tyto naše „velké dějiny“ se ocitají v krizi v době pobělohorské, která má svůj počátek v nešťastné, nezodpovědné vzpouře stavů, rebelii, která byla jen zprvu vedena ideály náboženské svobody. Končí zištnými válkami všech proti všem, a všeobecným vyčerpáním. Tečku za našimi velkými dějinami udělala jinak úctyhodná panovnice, císařovna Marie Terezie, když z pragmatických důvodů osekala zbytky české státnosti. Pak už jsme byli víceméně jen objektem dějů odehrávajících se na kontinentě bez nás.

Zaznamenáme v té době příliv šlechty z celé Evropy. V souvislosti s Bílou horou jsme si navykli nazývat ji nediferencovaně „kořistnickou“, přičemž o inkolát, vlastně o občanství, se u nás ucházely i významné evropské rody už před onou nešťastnou šarvátkou na Bílé hoře. Tato šlechta většinou nemluvila česky, byla orientována evropsky, světově.

Z Bílé hory jsme pro sebe učinili symbol sebelítosti, národního mučednictví. Důvod k nekonečnému odčiňování. Případně k pomstě. Vždyť pozemková reforma po první světové válce, ve svých intencích protiněmecká a protišlechtická, navodila situaci, ve které se agrární strana stala v průmyslové zemi na dvacet let rozhodující politickou silou. Tato reforma byla prováděna pod heslem „odčinit Bílou Horu“.

Za čtvrt století dokončil pozemkovou reformu komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš, a to pod stejným heslem: odčinit pobělohorskou potupu! Ve volbách v roce 1946 pak zvítězili komunisté překvapivě vysoko i proto, že je nečekaně volil půdou obdarovávaný venkov.

Proti Němcům a proti šlechtě – to jsou dva imperativy, spojující první a třetí republiku. Motiv Bílé hory, motiv poraženecký, hrál v tom podstatnou roli. Sebevědomí národa klesalo, až se zcela vytratilo. Ale stačilo to, abychom mimo národ postavili šlechtu, zbavili se Němců, a nakonec, aby mohl být, víceméně se souhlasem většiny obyvatel, nastolen komunistický režim.

Pobělohorská protireformace, jak ji prováděli mimořádně zdatní jezuité, kteří spíše než slovy působili krásou a vůní baroka, hudbou, sugescí obrazů, soch či náboženských poutí barokní českou krajinou, proběhla překvapivě rychle – v době kanonizačních snah, vrcholících v březnu 1729 svatořečením Jana Nepomuckého, jsme byli údajně nejbigotnějším katolickým národem v Evropě.

Devatenácté století je už ve znamení nacionalismu, který střídá příliš rychle, lehce, snadno nabytou víru katolickou předešlého věku. S vlnou romantismu přichází mohutné povzbuzení národního sebevědomí herderovskou apoteózou slovanství – panslovanství v čele s Ruskem. A hlavně s tezí, že nositelem národnosti je rodná řeč. S čímž pak souvisí logicky srozumitelný sociologický fakt, že se náš národ bude obrozovat zdola, z nižších sociálních vrstev, z inteligence venkovské, z učitelů a farářů. Dlouho bude v tomto procesu chybět bohatá obchodnická a průmyslová buržoazie.

Ale co hlavně chybí, to je entita politického národa, tvořeného zprvu šlechtou vázanou k evropským dějinám, s rozhledem po širším okolí, s živými styky přes hranice, zaměřenou k mezinárodní politice.

Tu se pak jako zázrak objeví mezi obrozenci dva, zprvu jakoby cizinci, dva šlechtici, nikoli však podle rodokmenu, nýbrž jako šlechtici ducha. František Palacký, který do Prahy přichází roku 1823 už jako hotový intelektuál, vzdělaný a zušlechtěný v aristokratickém prostředí Prešpurku a Peště… Podobně noblesní Masaryk. I on přichází jakoby zvnějšku, ze světa nejvyšší sféry konstituční monarchie. Dva protagonisté českého devatenáctého třičtvrtěstoletí.

Obroda národa, dojímavě idealistická a obětavá, i ve smyslu dotváření národa, jeho docelování, dála se bez širší kosmopolitně vzdělané vůdčí vrstvy, takřečeného politického národa, orientovaného ve světě a v mezinárodní politice. Odmítli jsme tuto roli pro domácí šlechtu, protože nemluvila česky. A to, i když se její významná část hlásila k zemi jako ke své vlasti, k odpovědnosti k ní – byla totiž zemsky patriotická. V pravém smyslu vlastenecká. Významně iniciovala a pak budovala téměř všechny národní instituce, ať již podpůrné, tak ty reprezentativní. Stále žijeme v iluzi, že jsme si na Národní divadlo našetřili sami. Lidové sbírky byly dojemné, ověnčené literárními ratolestmi, hlavní prostředky však přišly z Vídně a z darů zdejší šlechty. Vždyť i prvním čestným prezidentem nově založené Královské české společnosti nauk byl Karl Borromeus kníže Fürstenberg, nejvyšší purkrabí Českého království. Mlčky i výslovně byla v těchto předpojatých souvislostech odmítnuta českou společností výzva dodnes věhlasného matematika a logika, vzpurného teologa a dobroděje, pražského rodáka Bernarda Bolzana. Výzva k češství nikoli rodovému, nikoli podle krve, ale podle ochoty sdílet odpovědnost za zemi, ve které žijeme a působíme, ať již mluvíme jakýmkoliv jazykem. Výzva k národu, který by byl konstituován politickými úkoly, morálním závazkem přispívat k obecnému dobru.

Masaryk a Beneš, zakladatelské osobnosti samostatného státu, vedle katolictví, dominující víry na Moravě a na Slovensku, odmítali rovněž účast šlechty na společenském a politickém životě země, jakkoli byla bezkonkurenčně rozhleděna a orientována po celém evropském kontinentu.

Také proto byla u nás zahraniční politika od první chvíle naivní, nezkušená, důvěřivá a zprvu i megalomanská. Edvard Beneš při jednání o mírově smlouvě v Saint-Germain-en-Laye uváděl v tzv. memorandech opakovaně – pokud šlo o postavení národnostních menšin – jako náš vzor Švýcarsko s jeho kantonálním systémem. Patrně překvapí, že z oněch memorand, de facto nepřístupných ve francouzských archivech, byla jen dvě z nich teprve v roce 1992 přeložena do češtiny a uveřejněna v revui Střední Evropa. Více než sedmdesát let nebyl zájem zveřejnit, na jakých iluzích a faktických nepravdách byl vyjednán a založen československý stát. Tehdy byl zkonstruován do té doby neexistující národ československý, přičemž počet příslušníků národnostních menšin nebyl v memorandech spočítán právě akurátně. Důsledkem podle toho vyjednaných hranic a faktického postavení menšin je patová situace, do které jsme se postupně dostávali. Když už šlo opravdu do tuhého, po anšlusu Rakouska, měli jsme kolem sebe samé už jen nepřátelsky a expanzívně naladěné státy. S výjimkou nevýznamné hranice s Rumunskem. Kolem bývalá impéria, zvyklá se rozpínat. Uvnitř státu velké a málo loajální národnostní menšiny a jeden národ, slovenský, usilující přinejmenším o autonomii. Našimi nepřáteli byly sousední státy hlavně proto, že jejich menšiny u nás marně reklamovaly ona slíbená „švýcarská“ práva. Vykazovali jsme se před světem právy příslušníků menšin jakožto jednotlivců, ta byla vskutku nad evropským standardem, menšiny však požadovaly ještě také práva kolektivní. Která jsme na poslední chvíli v době před Mnichovem dát už nemohli, protože stát by se začal rozpadat. Neuměli jsme jim totiž už dříve nabídnout občanskou, nejazykovou čili patriotickou verzi občanství jako pozitivního vztahu k zemi. Můžete říct, že to prostě nešlo, a o tom by ovšem začala úplně jiná debata. O rozdělení habsburského soustátí.

Natvrdo to říká velký obdivovatel Československa filosof Karl Popper: „Masarykovo Československo bylo jedním z nejdemokratičtějších států, jaké kdy existovaly. Navzdory tomu, že bylo vybudováno na principu národního státu, který je v tomto světě nepoužitelný. Mnohonárodní federace v dunajské pánvi by byla mohla mnohému předejít.“

Výsledek zaslepené domácí i zahraniční politiky se dostavil na podzim 1938. Horší situaci vymyslet snad už nebylo možné. Všude kolem nepřátelé, doma všechny menšiny neloajální s úmysly odtrhnout se. Neuměli jsme to s nimi? Myslím, že bychom to bývali mohli umět. Nebýt ovšem zatvrzelých předsudků vůči Slovákům a směsi utkvělého, posedlého strachu, až občas nenávisti k Němcům: to byla základní směrnice politiky v Černínském paláci.

Uměli bychom to: připomenu téměř neznámý dokument: Národnostní statut Republiky československé. Vzorový text, velkorysý, konečně téměř po švýcarském vzoru. Vláda jej schválila na jaře 1938, ale parlament se jím nestačil zabývat. Tou dobou se už totiž nesvolával. Bylo to poslední jaro první československé republiky, pár týdnů před první, tzv. květnovou mobilizací.

Skončila ta jinak demokratická, kulturně vyspělá, svým stylem elegantní republika katastrofou – ani ne tak hmotnou, jako duchovní. S tímto koncem také s utkvělým výkladovým vzorcem, totiž s přesvědčením, že naši sousedé a s nimi i evropský Západ jsou věrolomní a že ze světa kolem nás můžeme očekávat jen nepřízeň či dokonce zradu. Ačkoli právě tehdy byla příležitost ke vzmachu, k převzetí dílu odpovědnosti nejen za zemi uprostřed věnce hor, ale k spoluodpovědnosti za celý kontinent.

Naposledy jsme obdobu tohoto postoje zažili v době, kdy se u nás jednalo o umístění tzv. amerického radaru. Prožíval jsem spontánně odmítavé reakce nikterak zvlášť rozeštvávaných lidí jako venkovský senátor. Bylo to varovné. Náš stát tehdy selhal: nedokázal veřejnost přesvědčit, že tento radar jako zařízení NATO není nástrojem okupace cizími vojsky, na způsob okupace vojsky sovětskými, že není nějakou variantou „mnichovské zrady“.

Toto je podle mého rozhodující nadále: že jsme totiž dodnes nedokázali porozumět oné zradě v osmatřicátém především jako zradě na nás samotných, na nás jako možných dějinných aktérů. Že jsme situaci nedokázali vyhodnotit jinak, než že svět kolem nás byl, je a bude nedůvěryhodný, ne-li přímo nepřátelský.

V implicitní i explicitní reflexi minulosti si nepřipouštíme, že k tomu všemu nemuselo dojít. „Kdyby“. Kdyby Edvard Beneš rozhodl jinak. Kdyby do události vstupoval ne jako do osudově nezměnitelné danosti, ale právě jako do situace, tudíž do čehosi otevřeného, v tomto smyslu problematického, nabízejícího se jako příležitost k jednání. Kdyby existoval fungující systém dělby a vzájemné kontroly moci, který by Benešovi nedovolil, aby rozhodoval sám a dokonce protiústavně. Aby nemohl čtrnáct dní před podepsáním mnichovského protokolu ve vší tajnosti, nepřímo, nabídnout Hitlerovi kus území, a ulevit tak špatnému svědomí Britů a Francouzů… Zatím se nám o tom přemýšlet nechce. Museli bychom se přece zarazit už nad první větou mnichovského protokolu: „… jak již bylo ujednáno…“ Jak „již“? Kdy, kde, jak a kdo s kým? Ví se o tom, jak to bylo, již dlouho, vše je doloženo, ale do širšího povědomí to nevstoupilo.

Kdyby generálové, uvažující v hodině dvanácté o puči, skutečně Beneše tak či onak odstavili. Kdyby ten nebo ti, kteří chtěli prý Beneše zastřelit, to skutečně udělali. Kdyby vojáci na hranicích, kteří chtěli bojovat, i když věděli, že patrně nepřežijí, neuposlechli rozkazu vyklidit opevnění, ale postavili se na odpor jako posádka ve Frýdku-Místku v „bitvě o Czajankova kasárna“. Kdyby občané všech politických příslušností protestující na náměstích, na nich setrvali.

Uznávám, že je dnes pošetilé vyzývat k odvaze, k sebeobětování ty před námi. K odvaze může zajisté vyzývat člověk jen sám sebe. Ale je nutné situaci, stojící tehdy před námi, pojmenovat.

Nechci tu zatratit tehdejší celé vedení státu. Masaryk sice Beneše až do své smrti protežoval a chránil, ale ve dnech Mnichova by podle všeho jednal jinak. (Když se v oněch kritických dnech zeptali jeho syna Jana, jak by na tehdejší situaci reagoval tata, prý že větou: „Tož budeme sedlat!“) A zmíněný Karl Popper, obdivovatel nejen Československa a jmenovitě Masaryka, řekl v Praze, v roce 1994, když přebíral čestný doktorát Univerzity Karlovy: „Kdyby byl Masaryk v té době ještě naživu, je nepravděpodobné, že by ústupkáři mohli Hitlerovi napomáhat ke zničení Československa. Hitler tehdy stále ještě blafoval a Masaryk by mu byl – podle mého názoru – jistě uštědřil náležitou odpověď.“

Zkrátka, kdybychom tehdy podnikli pokus opět vstoupit se vší odpovědností, ale jistě i s rizikem, do dějin, kterým Patočka říká „velké“. Ve kterých nejsme toliko objektem, dezorientovaným, předem odzbrojeným a bezmocným. Ale naopak sebevědomým subjektem dějin, jejich aktérem. Kdybychom ovšem také už se vznikem samostatného státu zapojili zejména do diplomatických služeb zahraničně politicky zkušené vrstvy národa. Bezprostřední následek by byl nejistý, stál by možná mnoho obětí. Dlouhodobý důsledek by ale znamenal posílení sebevědomí našeho národa – vycházím z toho, že by Hitler válku nemohl tehdy započatou válku vyhrát.

Přitom ony zkušené vrstvy nečítaly v té době víc než seznam těch, jejichž oslovování urozenými tituly bylo trestné. To oni však bez pocitu uraženosti nabídli kolektivně v kritickém období třikrát své služby Benešovi a pak i Háchovi. Zástupci české šlechty se dostavili na Hrad a odevzdali zde explicitní deklaraci věrnosti. Odezva nebyla žádná. Mnozí z nich se pak přesto účastnili odboje, někteří prošli koncentráky, kde zahynuli.

Dnešním prototypem takového aristokrata s nepřiznaným titulem, ale s připraveností, tj. se vzděláním a schopnostmi k službě státu, byl zvěčnělý Karel Schwarzenberg. Jeho v přímé linii praprapradědeček porazil Napoleona u Chlumce a následně u Lipska, otec byl za protektorátu odbojářem a prvním předsedou národního výboru v Čimelicích. Jeho syn, náš pan Karel, byl u nás po převratu mimo jiné ministrem zahraničí. O takové lidi jsme přišli v důsledku úporných předsudků našich prvních dvou prezidentů, Masaryka a Beneše. Kteréžto předsudky ovšem sdílela i naše veřejnost. Byl to předsudek jazykového jako jediného správného češství. Nikoli občanského, ale podle krve a jazyka určeného češství.

Ještě před Karlem Schwarzenbergem byl tu rodem rakouský aristokrat s československým státním občanstvím Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, nazývaný Otec Evropy, který v letech 1923–24 založil hnutí za sjednocenou Evropu, tzv. Panevropskou unii. Předešel tak to, s čím po válce přišli Robert Schuman, Jean Monnet a Konrád Adenauer, totiž sjednocení cel mezi zeměmi, které v Evropě obchodují s uhlím a ocelí. Projekt Coudenhoveův podporovali lidé jako Albert Einstein a ovšem přesvědčení Evropané bratři Mannové, Rainer Maria Rilke, Arnold Zweig, Sigmund Freud, Ortega y Gasset, ale i sám Adenauer, který z něj čerpal ve svém politickém programu. Coudenhove byl z našich Poběžovic na Domažlicku! Kdo o něm ví? Pokud vím, u nás se k němu před i po převratu veřejně hlásila jen malá skupinka disidentů. Vydávala s jeho inspirací revui Střední Evropa, ke které se také hlásím, která ovšem s úmrtím jejího hlavního editora Rudolfa Kučery skomírala, třebaže má dnes naštěstí své pokračovatele.

Komplementem naší věkovité malověrnosti, naposledy našeho „mnichovského komplexu“, jak jej nazýval historik Jan Tesař, je nedůvěra, stále nezanedbatelná, ke spojencům, dnes zejména ke Spojeným státům. Snad jen v poslední době zvyšující se důvěra v NATO, v euroamerický pakt, tu může fungovat jako protiváha. Je to ale možná jen momentální důsledek obav z Ruska jako agresora na Ukrajině… Evropské volby teď ukáží, zda se projeví i větší důvěra k Evropskému společenství. Zda se začneme vnímat nejen jako barevná skvrna na mapě Evropy, ale jako aktivní součást budování jejího společenství.

Bylo asi třeba říct si to polopatě, když to před několika lety musela být Bezpečnostní informační služba, která ve své stručné výroční správě upozornila na to, o čem se učí naše děti v dějepisu. Inu ovšem, učí se mnohdy to samé jako před sto a sto padesáti lety. Učí se o národním obrození, o Kollárovi a Štúrovi, jako o průkopnících obrození. O slavjanofilech, ba rusofilech, nabádajících přivinout se „tam, k tomu na východě mocnému dubisku“. Škrtnout to z dějepisu nelze, ale je tu třeba výkladu, interpretace. Školní výuka, formou i obsahem, patří k těm nevytrvalejším, nejpomaleji se měnícím zvyklostem. Vedle prý návyků stravovacích.

Je nám ovšem třeba generálně přehodnotit komplexy méněcennosti a obav ze všeho cizího, promýšlet nově uzlové momenty našich dějin, byť bychom tím zároveň pojmenovávali slepotu našich otců a dědů a pradědů a jejich otců, dědů a pradědů, dál se k nim hlásili, ale jako k chybujícím.

Vyžaduje to práci, myšlenkovou práci – neleží dnes zdaleka všechno v našich „malých“ dějinách jako housky na krámě. Teprve takové úsilí bude důkazem zralosti našeho národního společenství. Vy, ctihodné členky a ctihodní členové Učené společnosti, jste ostatně jeho výkvětem: s vaší společností a úctyhodnou tradicí, sahající Královskou českou společností nauk až k roku 1784, je spojena devíza kritického myšlení. V kritickém pohledu na naše dějiny nejde o masochismus, jak někteří tvrdí. I tak to ovšem bolí, „nechce se to“.

Naše současná zahraniční politika, politika vlády a prezidenta, je dnes, v návaznosti na éru Václava Havla, nebývale aktivní, iniciativní a také už úspěšná. Doufejme, že jí to vydrží, že je to snad konečně důkaz vůle vyjít z našich malých dějin, z našeho malého češství, vůle stát se rovnocenným partnerem států Unie a Severoatlantického společenství.

V Evropě nebývalá solidarita s ukrajinskými uprchlíky a konec konců i nedávné otevření památníku holokaustu českých Romů a Sintů, o které se muselo bojovat nekonečných třicet let, to už nejsou jen sebezáchovné aktivity českého národa; mohly by naopak po delší době znamenat kroky k většímu, sebevědomějšímu češství. K „velkým dějinám“, které by už nebyly dějinami té malé země bez moře, která v minulosti ztratila své sebevědomí a jako drobná kulička zapadla do důlku české kotliny.

Patočkou pojmenované velké české dějiny dnes už neutáhneme sami. Jsou myslitelné jen v koncertu evropských a euroatlantických společenství. V nich bychom neměli být kuličkou zapadlou v důlku naší kotlinky, ale jedním z protagonistů těchto společenství. Invenčním, odvážným, originálním.

Učené dámy, učení pánové, je to také na vás.


Text Petra Pitharta dala k dispozici čtenářům Přítomnosti Knihovna Petra Pitharta (ed DS).

publikováno: 17. 6. 2024

Datum publikace:
17. 6. 2024
Autor článku:
Petr Pithart

NEJNOVĚJŠÍ články


Zbožštění lídra

Atentát na Donalda Trumpa definitivně dokončil proces zbožštění republikánského kandidáta na amerického prezidenta. Bez religiózní …

Evropa nenaplněných symbolů

Mělo-li místo poslední schůzky Evropského politického společenství, sdružujícího přes 40 hlav států a šéfů vlád, symbolizovat …

Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. …

Evropa a její oběti. Za hranice mýtu národní suverenity

Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity …

Britský hlas pro fair play a spravedlnost

Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku …

Chyby systému – věčné „stíny v mlze“

Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. …

Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …

Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko …