Česká Evropa pod přísahou spalovacím motorům

Ivan Kytka

český novinář, dlouholetý zahraniční zpravodaj ČTK, ČT či BBC

Postěžoval si bývalý (1990–1992) český premiér a později několikanásobný předseda Senátu Petr Pithart v posledním vydání Přítomnosti, že čeští voliči ohrnují nos nad Evropským parlamentem. Neobtěžují se jaksi k volbám. „Rozdíl mezi námi a Slovenskem, které … je třetí od konce, je jako zející propast,“ posteskl si nad výsledky voleb před pěti let. Snad to byl i jeho povzdech a hořekování, které před dvěma týdny „vytáhly“ české voliče k evropským volebním urnám.



Při pohledu do letošní statistiky skončila Česká republika tentokrát uprostřed evropské tabulky s účastí více než 36 procent voličů. Mimochodem hned o devět příček výše než Slovensko. Je samozřejmě legitimní debatovat, zda vyšší volební účast přispěla přímo úměrně také ke kvalitnější české politické reprezentaci v Bruselu a ve Štrasburku.

Nelze však pochybovat o tom, že výběr a volba byly demokratičtější než před pěti lety, či dokonce nejdemokratičtější od samého vstupu České republiky do Evropské unie před 20 lety. Všem, kteří si kvůli cestě do volební místnosti prodloužili čekání na pochoutku z grilu a pod sedmým schodem v červnovém horku správně vychlazený ležák, za to patří dík.

 

Evropský parlament jako politická výspa

Petr Pithart se však mýlí, když tvrdí, že Evropský parlament je jediný přímo volený orgán. Nejen v české debatě o demokratickém deficitu Unie se bezdůvodně zapomíná, že rozhodující slovo, dalo by se dokonce říci unijní opratě třímá v rukou Evropská rada. Přímo volené shromáždění hlav států a šéfů vlád scházející se alespoň čtyřikrát do roka.

Na nižší úrovni jí pak sekunduje Rada Evropské unie, složená ze (snad i přímo volených) ministrů členských zemí. Mělo by být prakticky nemožné, aby Evropská komise či parlament schválily zákon, nařízení či regulaci bez vědomí a bez souhlasu přímo a demokraticky volených politiků.

Když jsme se před lety v debatě s jedním česky hovořícím evropským politologem snažili najít pro Evropský parlament v ústavněprávním propletenci evropského práva jeho pravé místo, shodli jsme se na možném příměru či obdobě Petru Pithartovi dobře známé horní komory. Podobně jako (nevolená) britská Sněmovna lordů slouží současně jako výspa (ve smyslu pevné a stabilní vyvýšeniny vsunuté do bouřlivého politického toku) zasloužilých či vysloužilých, zkušených, ale doma zbytnělých (či snad dokonce zbytečných?) politiků.

Podobně jako jiné horní komory v demokratických systémech mají zástupci v Evropském parlamentu právo leccos schválit či připomínkovat, ale nemají téměř právo veta. Evropská rada a Rada Evropské unie může a musí vzít jejich názor v potaz, ale nemusí se jím řídit. Demokratický mandát evropských poslanců je tedy sekundární a slabší než v národních volbách zvolených politiků. Což možná také lépe vysvětluje tradičně slabší voličský zájem.

 

Bitva o spalovací motory

Vrátíme-li se k tezi Petra Pitharta, že totiž nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu odráží automaticky skepsi části české společnosti vůči z Bruselu se neústrojně unifikující Evropě, pak ten letošní rekordní počet odevzdaných hlasů do Štrasburku lze sotva číst jako rostoucí nadšení z členství republiky v EU.

Konec konců nominace lídra Motoristů sobě Filipa Turka naznačuje, že část českých voličů lpících na spalovacích motorech jako nutném komfortu svého bytí si to chce v Bruselu „rozdat“ s „dolní komorou“, tedy Evropskou radou a její komisí, které chtějí motory na benzin naftu za 11 let zakázat.

Mimochodem při procházce naší čtvrtí jsem si dal minulý týden tu práci, že jsem počítal poměr spalovacích a elektrických aut. Na vzorku padesáti vozů jsem se dostal k poměru 2:1. České volání po vůni benzínu a nafty na českých silnicích a dálnicích mi pak bezděky připomnělo snad už naštěstí dávno zapomenutého hesla: „Se spalovacími motory na věčné časy a – nikdy jinak!“

 

Mládí v Evropě bez normalizačních komplexů

Petr Pithart se pak v článku v minulém čísle vrací ke svým tradičním tématům: přezíravosti prvorepublikového Československa vůči elitám a „neodbytému“, nevyřešenému traumatu z mnichovské kapitulace. Prezidentu Benešovi a tehdejší hradní politice vyčítá leccos, nezmiňuje však explicitně selhání demokraticky zvolené vlády ochránit v předválečných Sudetech práva s Hitlerem nesouhlasících menšin za cenu stanného práva vyhlášeného ovšem mnohem, mnohem dříve než až v polovině září 1938.

A tak vlastně nejzajímavější a svým způsobem nejsoučasnější je Pithartem připomenutá a citovaná výzva k aktuálnímu češství „nikoliv rodovému, nikoliv podle krve, ale podle ochoty sdílet odpovědnost za zemi, ve které žijeme, ať již mluvíme jakýmkoliv jazykem“.

Pro Petra Pitharta a jeho posluchače a čtenáře mám z Londýna vcelku dobrou zprávu. Po svých častých setkáních a rozhovorech s mladými českými expaty v Londýně, ale i s českými spisovateli či osobnostmi, které do Londýna čas od času z České republiky zavítají, nesdílím Pithartovo dilema, zda je Česká republika jen místem na mapě, či skutečně v Evropě.

Se zahraniční zkušeností a často brilantní akademickou průpravou vyrůstá a do České republiky se postupně vrací celá generace dnešních dvacetiletých a třicetiletých akademiků, vědců, intelektuálů a doufejme, že i příštích elit.

Bez komplexů, které na mé a předcházejí generaci zanechaly nejdříve totalitní a pak normalizační režimy. Generace, která vyrůstala ve svobodné společnosti a která cítí a vnitřně si formuluje odpovědnost za svou zemi i Evropu jako celek.

Dokáže se v ní – i za jejími hranicemi – brilantně pohybovat, argumentovat, lidsky a profesně uplatnit. A nemá přitom ambice mířit do Bruselu pod přísahou spalovacím motorům.

publikováno: 24. 6. 2024

Datum publikace:
24. 6. 2024
Autor článku:
Ivan Kytka

NEJNOVĚJŠÍ články


Zbožštění lídra

Atentát na Donalda Trumpa definitivně dokončil proces zbožštění republikánského kandidáta na amerického prezidenta. Bez religiózní …

Evropa nenaplněných symbolů

Mělo-li místo poslední schůzky Evropského politického společenství, sdružujícího přes 40 hlav států a šéfů vlád, symbolizovat …

Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. …

Evropa a její oběti. Za hranice mýtu národní suverenity

Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity …

Britský hlas pro fair play a spravedlnost

Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku …

Chyby systému – věčné „stíny v mlze“

Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. …

Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …

Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko …