Na cestě domovem i světem

Agáta Pilátová

Kulturní publicistka

Malé zamyšlení nad autorskou výstavou Dany Kyndrové

Dana Kyndrová je excelentní fotografka, úspěšná kurátorka a hlavně mimořádná, kreativní a citově bohatá osobnost. Poznala Rusy a Rusko jako málokdo, věnovala jim tisíce fotek a knížky. Ví své však také o ženské duši – nejen kvůli své genderové příslušnosti, i proto, že „ženu mezi vdechnutím a vydechnutím“ ztvárnila ve své tvorbě. Zná prostředí bezdomovců. Projela kus světa a vydala svědectví o setkávání s lidmi v Togu či Alžírsku. Má k tomu dobrou jazykovou výbavu, na Filosofické fakultě vystudovala francouzštinu a ruštinu a řadu let působila jako vysokoškolská učitelka jazyků. Především však umí navazovat kontakty, získat důvěru. stát se součástí komunit, o nichž chce něco říct.

Jako občanka i tvůrčí osobnost zaznamenávala nastolování nových pořádků i klopýtání přes nepořádky. S foťákem sledovala, jak se od nás pakují sovětská vojska. Vystoupala na poloniny Podkarpatska, putovala horami i dolinami, poseděla v chalupách, fotila svatby i pohřbívání, sledovala bouřlivé manifestace, a hlavně důvěrně poznávala Rusíny.

Když je řeč o manifestacích, tak na ty je Dana Kyndrová přímo expert, před nosem orgánů bezpečnosti bravurně zachycovala skrytou tvář těch komunistických, třeba prvomájových oslav; zvěčňovala nadšené tváře a zvonění klíčů, objevovala radost i hněv, kontrasty i úsměvné paradoxy, momenty našich všedních i svátečních dnů. Můžeme se o tom znovu přesvědčit na autorské výstavě s názvem Devadesátky.

V rozhovoru si s úsměvem pohrává s jubilejní číslovkou, říká, že si výstavu nadělila k padesátinám – totiž k padesátému výročí fotografické činnosti. „Příští rok mi bude sedmdesát,“ uvádí na pravou míru tu „padesátku“.  Výstava v Leica Gallery v Praze potrvá až do poloviny září. Název napovídá, že autorka představuje snímky z devadesátých let, a až na několik výjimek to tak je, ale zároveň shrnuje podstatu tvorby Dany Kyndrové. Přesvědčivě stvrzuje oprávněnost vysokého ocenění jejích snímků; ve výstavní síni najdeme na devadesát fotografií dokládajících, proč je obecně vnímána jako dokumentární fotografka s humanistickým zaměřením.

Její pohledy na „devadesátky“ jsou plné vzrušujících společenských momentů, zachycují euforii i bezradnost, radost ze svobody a odhodlání, vždyť se všechno může! Odvázanost doby zanechává stopy v jednotlivcích i společenstvích, ale je v nich také beznaděj, když krachují velké firmy a lidé nevědí, co bude.

Lidé, jejich život, všední den, jejich radost i úzkosti, hledání místa na slunci – to je hlavní zdroj a inspirace tvorby Dany Kyndrové. Ze snímků je poznat, že dokáže najít vazby i protiklady, kontrasty vztahů člověka a doby. Nic tu není kašírováno, inscenováno, autorka zachycuje skutečnost, jaká je. Je skvělá a empatická pozorovatelka života současníků a objevitelka souvislostí.

Humanistický proud tvorby Dany Kyndrové protéká dobou, nechce a ani se nemůže vyhnout politice. Má to tak odjakživa, první setkání s politikou přišlo už v dětství. „Základ je vždycky v rodině, taky o u mne to tak bylo. I když se o důležitých věcech doma až do roku 1968 vlastně nemluvilo, naši se báli. Ale děda své názory neskrýval, pamatuju se, že když jsem byla malá, dovezli mě na vesnici k prarodičům a já jim hrdě ukazovala pionýrský šátek. Jenže děda na rodiče zakřičel – Odveďte to dítě! Já nevěděla, že moje rodina docela doplatila na padesátá léta a měla na komunisty jasný názor.“ Takže první „školení“ přišlo od dědy. „Ano, ale po sovětské invazi se už doma o politice otevřeně mluvilo, naši rozkryli rodinnou minulost a já vyrůstala s vědomím, že režim není OK. Moje matka vždycky říkala – Já se toho nedožiju, ale jednou ten režim padne.“

Není divu, že v průběhu let si Dana cíleně vybírala aktuální politická témata. „Samozřejmě jsem fotila manifestace a v listopadu 1989 jsem byla na Národní třídě. Bylo to fajn, zvonili jsme klíči, ale pro mě nastal konec normalizace, teprve když odešla sovětská armáda, což jsem s chutí zachycovala.“ A je pochopitelné, že počítala s dalšími důsledky konce komunistické moci, „… že se napraví další nespravedlnost a Sověti nám vrátí Podkarpatskou Rus. Vypravila jsem se tam s očekáváním, ale bohužel se to nestalo…“

Dana Kyndrová měla a má nespočet výstav doma i v zahraničí a mnohé své cykly, zejména ty s politickými tématy, překlopila do knížek. Vydala dosud devět autorských publikací. Které téma považuje osobně za nejvýznamnější? „Pro mě je nejpodstatnější knížka Rusové…  jejich ikony a touhy. Vznikla téměř čtyřicet let po prvním setkání se sovětským režimem. Základním podnětem byla velká pravoslavná pouť, kterou jsem absolvovala s ruskými poutníky, šlo tam tenkrát 14 000 lidí – sto padesát kilometrů pěšky. Šli jsme to šest dní. A musím říct, že tehdejší rozhovory s lidmi mi daly mnohem víc než literatura. Pouť se konala v červnu, byly bílé noci, světlo, takže jsme začínali už půl třetí ráno. Když pochoduješ a bavíš se s lidmi, tak se dozvíš spoustu věcí o uvažování Rusů. Například to, jak pevně jsou přesvědčení o své vyvolenosti.“

Dana se po odchodu sovětských vojsk už nechtěla do Ruska nikdy vrátit, ale v roce 2000 tam přece jen shodou okolností odjela, zrovna když tam nastoupil k moci Putin. „Protože ráda cestuji, vyrazila jsem i do všech koutů Ruska. A přesvědčila jsem se, že tam není ani tak nostalgie po komunismu jako po návratu ruského impéria. Ruska jako veliké mocnosti. Viděla jsem těžký život venkovanů třeba na Urale. Ale když jsem tam hovořila s jednou paní, která žila v boudě bez vody a elektřiny, řekla mi – Ano, žijeme těžko, je bída, to je fakt, ale když slavný herec Depardieu chce být Rusem, tak jsme velká země, že jo… Přesvědčení o své velikosti – to je ten motiv, proč Rusové ve své většině schvalují nejen Putina, ale také evidentně nespravedlivou válku na Ukrajině.“ Osobních zážitků z Ruska má nepočítaně, vytvořily ucelený názor, který vložila do výjimečné knihy o Rusech a jejich ikonách. „Nemyslela jsem tím samozřejmě jen pravoslavné ikony, ale jejich představu Ruska jako spasitele světa. Vyhráli jsme u Borodina, vyhráli jsme druhou světovou válku, vyhrajeme všechny války, slyšela jsem říkat paní učitelku prvňákům v jedné škole nedaleko Moskvy. My jsme prostě největší! Tohle všechno jsem se snažila zachytit.“

Fotografické cykly Dany Kyndrové nejen zachycují a zaznamenávají, ale vyjadřují také názor. Nepotřebují slovní výklad, jsou výmluvné samy o sobě. Zasáhnou diváka významem a přesvědčivostí snímané události nebo situace, výrazem tváře, gestem, prostředím. Mají sílu neopakovatelnosti okamžiku, hloubku prožité emoce. Divák má pocit, že autorka jaksi zlidšťuje veřejný prostor, a ten soukromý povyšuje na obecně platnou výpověď.

Platí to i pro kurátorské aktivity, pro něž volí většinou nosná historicko-politická témata: Shromáždila například tvorbu fotografů na téma Jan Palach nebo soubor bolestně kontrastních snímků Osvobození/Okupace o působení sovětských vojsk na našem území.

Za svou fotografickou i kurátorskou tvorbu získala řadu prestižních ocenění, mimo jiné titul Osobnost české fotografie. Tou také skutečně je.


 

Fotografie uveřejňujeme s laskavým svolením Dany Kyndrové.

 

publikováno: 24. 6. 2024

Datum publikace:
24. 6. 2024
Autor článku:
Agáta Pilátová

NEJNOVĚJŠÍ články


Zbožštění lídra

Atentát na Donalda Trumpa definitivně dokončil proces zbožštění republikánského kandidáta na amerického prezidenta. Bez religiózní …

Evropa nenaplněných symbolů

Mělo-li místo poslední schůzky Evropského politického společenství, sdružujícího přes 40 hlav států a šéfů vlád, symbolizovat …

Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. …

Evropa a její oběti. Za hranice mýtu národní suverenity

Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity …

Britský hlas pro fair play a spravedlnost

Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku …

Chyby systému – věčné „stíny v mlze“

Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. …

Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …

Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko …