Putinovo hřiště na cizím pozemku

Agáta Pilátová

Kulturní publicistka

Přišla svoboda a já náhle mohl točit, o čem chci, jak chci, pochvaluje si v úvodu filmu Putinovo hřiště renomovaný polský dokumentarista Konrad Szołajski, který začal svou profesní dráhu na konci komunistického režimu. Jenže demokratické svobody, to je (téměř) neomezená svoboda slova také pro ty, kdo chtějí novému systému škodit, destabilizovat jej a pokoušejí se o jeho likvidaci. Využívají ji i dezinformátoři ve službách ruských tajných služeb. Ve světě zuří hybridní válka, posilována novými možnostmi sdílení, což zmobilizovalo polského tvůrce k tvorbě aktuálního snímku.

Příslušníci i „externí“ přisluhovači Putinovy tajné armády se rozlezli po celé Evropě, zaměřují se přitom na střední a východní část světadílu – na bývalé sovětské satelity. Konrad Szołajski se rozhodl jít po stopách nového nebezpečí, proniknout do hloubky problému a objevit souvislosti.

Snímek Putinovo hřiště vznikl v české koprodukci, ve spolupráci polské strany s produkční firmou Hypermarket Film, která vygenerovala řadu aktuálních politických dokumentů; je i osvědčeným partnerem zahraničních tvůrců (Vitalij Majskij).

Téma nebezpečí hybridní války, dezinformací a ruské přítomnosti pojal autor osobně: spolu s producentkou Malgorzatou Priociak je přítomen před kamerou, vede rozhovory, komentuje zjištěné skutečnosti. Svůj pohled na „Putinovo hřiště“ dává na vědomost hned zpočátku, když pouští divákům autentické video s Putinem. Ruský prezident na unikátním záznamu vlídně prověřuje zeměpisné znalosti malého školáka a na otázku, kde jsou hranice Ruska, sám odpovídá: „Hranice Ruska nikde nekončí.“

Autor se vydal na cestu po vybraných evropských státech a natočil zvláštní road mowie. Hovořil s představiteli institucí, s lidmi na ulicích i v bytech, účastnil se protestních demonstrací, pronikl do prezidentského paláce i k muži odsouzenému za špionáž.

Začal samozřejmě v Polsku, kde připomněl velkou „odposlouchávací“ aféru před deseti lety, kdy bylo odhaleno, že ruské tajné služby s pomocí domácích kolaborantů odposlouchávaly členy polské vlády. Tehdejší premiér Tusk Rusko přímo obvinil. Filmař se nebojácně pustil do diskuse se zdivočelými polskými demonstranty, kteří odmítají pomoc bojující Ukrajině s argumentem, že to „není naše válka“; hovořil s odborníky na boj proti dezinformacím. Při sledování záběrů z demonstrací „chcimírů“ žasneme – a v průběhu filmu ještě několikrát –, jak se rétorika i narativy, jež používají protivládní křiklouni v zahraničí, podobají slovníku těch našich. A také, jak od odmítači proticovidových opatření, rovněž patrně inspirovaní ze zahraničí, plynule přešli k požadavku míru na Ukrajině za každou cenu. Podobně jako u nás.

Dikce protiukrajinských demonstrací ve Varšavě, v Praze i jinde je si natolik podobná, že to vypadá, jako by organizátoři postupovali podle téže metodické příručky…

Když se autor přesune do Česka, zopakuje známou vrbětickou kauzu, přičemž se mu podaří získat i výpověď lidí, kteří stále, i přes nesporné důkazy, považují výbuch v muničním skladu za nešťastnou náhodu, nikoliv sabotáž ruského původu.

V Bulharsku je opět řeč o neštěstích v muničních skladech, kterých tu bylo v průběhu let víc než v Česku. Zemřelo při nich 16 lidí. Zničené zbraně měly putovat na Ukrajinu. Bulharsko je na rozdíl od polské nebo české společnosti tradičně víc naladěno prorusky, stále zde panuje jakási historická vděčnost za „osvobození Bulharska od Osmanské říše“. Jeden z protiukrajinsky naladěných mužů neváhá říct, že nemá důkazy o tom, co se stalo v Buči, a vypustí ruský narativ: „Není vyloučeno, že tamní masakr zinscenovali sami Ukrajinci.“

V Moldavsku, další štaci filmařů, se opakovaně setkáváme s Leninovými sochami; jeden proruský aktivista vysvětluje, že to je výraz „respektu k historii“. Co dělat, jsme v postsovětském prostoru, i když oficiálním jazykem je rumunština, všichni tu mluví rusky…

Poslední zastávkou je Lotyšsko. Jeho prezidentka má jasno: Nepochybuje, kdo je agresorem na Ukrajině a kdo v právu, vypráví o zatýkání ruských agentů v zemi, hovoří o Putinovi jako o psychotikovi. Ale Lotyško má zároveň závažný problém – žije tu 470 tisíc Rusů. Přitom nová legislativa požaduje, aby ti, kdo chtějí získat zdejší občanství a zůstat v zemi, ovládali místní jazyk. V řadě případů je to téměř nesplnitelná podmínka. „Proč je pro ně jazyk tak zásadní?!“ smutně se ptá jeden z ruských obyvatel, který v zemi žije dlouho, ale lotyšsky asi moc neumí, neboť to dosud nebylo třeba.

Szołajski popřává sluchu jedné i druhé straně, nezamlčuje ani problémy, které třeba s dezinformacemi přímo nesouvisí. Což patří k sympatickým rysům filmu. Přitom nejde o observační dokument, nestaví se do pozice objektivního pozorovatele, ale vyjadřuje jasný názor. Takový byl ostatně tvůrčí záměr, také proto stojí autor před kamerou jako aktivní účastník, spolu s partnerkou je v podstatě protagonistou filmu. Ptá se, diskutuje, přisvědčuje i nesouhlasí, projevuje svůj postoj další otázkou, výrazem tváře, gestem nebo následným komentářem. S diskutéry však nijak nemanipuluje, nestaví je do situací, které by třeba jako tvůrce potřeboval. Zajímá ho jejich skutečný postoj. Při setkáních je věcný a konkrétní, uvádí jména, kontexty i charakteristiku dané situace. Není tu mnoho nových faktů, které bychom neznali, ale zato najdeme zajímavé, někdy vzrušující až výstražné souvislosti.

Putinovo hřiště není právě nejveselejší film. Špetku hořkého humoru najdeme až na samém konci, když autor zapojuje do děje umělou inteligenci a s její pomocí nechává ruského diktátora promluvit poněkud jinak než z videa v úvodních záběrech. Půjdete-li se na snímek podívat, uslyšíte, co říká. Nejen kvůli tomu stojí za to, jít do kina, kde ho mají na programu.


Konrad Szołajski a Malgorzatou Priociak ve filmu Putinovo hřiště. Foto: Kinobox

Záběr z filmu. Foto: Kinobox

publikováno: 1. 7. 2024

Datum publikace:
1. 7. 2024
Autor článku:
Agáta Pilátová

NEJNOVĚJŠÍ články


Zbožštění lídra

Atentát na Donalda Trumpa definitivně dokončil proces zbožštění republikánského kandidáta na amerického prezidenta. Bez religiózní …

Evropa nenaplněných symbolů

Mělo-li místo poslední schůzky Evropského politického společenství, sdružujícího přes 40 hlav států a šéfů vlád, symbolizovat …

Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. …

Evropa a její oběti. Za hranice mýtu národní suverenity

Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity …

Britský hlas pro fair play a spravedlnost

Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku …

Chyby systému – věčné „stíny v mlze“

Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. …

Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …

Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko …