Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

Ivan Štern

Redaktor

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko v Evropě) autor věnuje pozornost tomu pravému (podle jeho názoru) patriotismu, vyznávanému českou šlechtou. Bez ohledu na jazyk, kterým mluvila, patriotismu zemskému.

Na první poslech jde vskutku o ryzí vlastenectví. Zbavilo se jakéhokoli nacionalistického sobectví a stalo se příchylným k zemi, v níž společně žijeme. Něčeho podobného jsme ostatně bezprostředními svědky v sousední Ukrajině, kde mnozí Ukrajinci volbou, neznající jiný jazyk než ruštinu, spolu se svými ukrajinskými sousedy statečně brání svoji vlast proti ruským uchvatitelům. Přesto ta myšlenka, s níž Pithart přišel už před bezmála 60 lety, odvolávaje se na českého (ve smyslu böhmisch) buditele Bernarda Bolzana, v samizdatovém pojednání Pokus o vlast, má své „ale“.

 

Zemské vlastenectví a Josef Sonnenfels

Kdyby se svět uspořádal podle představ dvorního rady Marie Terezie a Josefa II., Josefa Sonnenfelse, prvního profesora politických věd na vídeňské univerzitě, pak by asi idea Bolzanova nalezla pevnou půdu nohama. Zemskému vlastenectví do noty, jak ještě ukážu, nehraje ale demokracie. Jejím vzorovým odpůrcem, ač přesvědčeným osvícencem, byl právě Sonnenfels.

Marii Terezii při přípravě sjednoceného trestního kodexu přesvědčil, aby zrušila mučení jako běžnou výslechovou metodu. V pojednání o policii vysvětlil, že trestnou činnost nelze dokazovat inkvizičním způsobem, opírajícím se prvoplánově o přiznání provinilce (často mučením vynucené), a že policie přestupníka musí usvědčit objektivně získanými důkazy, nepotřebujíc dokonce ani jeho přiznání. Josefa II. přiměl k tomu, aby zrušil trest smrti. Vězněním měl přestupce přinutit, aby svá provinění odčinili usilovnou prací.

Demokracie pro Sonnenfelse nebyla než tyranií většiny a naplňovala ho odporem. Vražedné poměry, vyvolané „osvobozeným“ francouzským lidem během Francouzské revoluce, ho vyděsily. Ideálním státem pro něho byl právní stát, v němž si občané (včetně panovníka) byli před zákonem rovni a požívali stejná občanská práva. Státu neměl vládnout „demokratický lid“, který neumí než zvrhnout poměry v tyranii, ale osvícený panovník, jako byli, alespoň v jeho očích, rakouský císař Josef II. anebo pruský král Bedřich Veliký.

I když obě tyto monarchie vstoupily do dějin zaváděním centralismu a absolutistické vlády, byť veškerou moc soustředily do rukou panovníka, zrušily dosud platné stavovské výsady, včetně nevolnictví, této podoby feudálního otroctví. Centralizací státní, veřejné a soudní moci a zřízením pravidelné armády, založené na obecné branné povinnosti a financované výlučně ze státních zdrojů (daňových výnosů) nepřímo položily základy novodobému kapitalismu. Ač jej probudily nejspíš bezděčně a nechtěně, vyvolaly jeho probuzením stejně bezděčně a nechtěně obecnou potřebu společnost čím dál silněji demokratizovat.

 

Kapitalismus pojatý technicko-ekonomicky

Kapitalismus pojatý technicko-ekonomicky je způsob výroby, který je závislý hromadné poptávce, neb jeho podstatou je hromadnost a sériovost výroby. Potřeba zavádět stále novější technologie s cílem trvale dosahovat růstu produktivity práce na jedné straně a poklesu jednotkové ceny výrobku na straně druhé je potom toho přirozený důsledek. Jestliže si v průběhu 18. století státní a veřejná administrativa a nedovyvinuté školství vystačily s ručně vyráběným papírem, pak centralizovaná správa věcí státních, veřejných, vzdělávacích, soudních a vojenských a zrod pravidelně vycházejících úředních tiskovin a periodik, jednou z klíčových forem komunikace mezi vládou a posledním úřadem, si násobným nárůstem poptávky po papíru vynutily, aby ještě v 18. století byl vynalezen papírenský stroj, umožňující mechanickou výrobu papíru v „nekonečných“ rolích. Absolutistický stát se stal prvním kapitalistickým zákazníkem. Na dosud skomírající manufakturní a velkostatkářské výrobě si vynutil nárůst její hromadnosti za současné její standardizace a sériovosti. Na panovnících si vynutil, aby zrušili nevolnictví a aby umožnili jha nevolnictví zbavenému lidu stěhovat se za prací podle potřeby trhu práce, a ne podle vůle jemu dosud nadřazené vrchnosti. Postupně se tak z amorfní masy feudálních otroků stával lid, čím dál častěji rozhodující se podle vlastní vůle a vlastního rozumu.

Josef Sonnenfels, ač v mnohém, jsa poctivě osvícen, posunul věci kupředu, jedno nedomyslel. Začne-li dosud amorfní lidská masa nabývat svébytnosti a individuality, postupné demokratizaci společnosti jednoduše nezabrání, byť by na trůně seděl sebeosvícenější panovník. Kapitalismus, i když jsme dnes svědky toho, že si bohatě vystačí s demokracií neliberální a že luxus liberální demokracie je mu spíš na škodu než k užitku, přesto jeho existence stojí a padá s demokratizací společnosti, i kdyby to měla být demokratizace jen v rámci obyčejného a ohlupujícího konzumu.

Demokratizace společnosti je sotva myslitelná, pokud ji nepropojuje vědomí pevného společného pouta. Abstraktní občanské svobody, ač se to mnohému nemusí líbit, ale ani společně sdílená konzumace určité výrobní značky jím rozhodně nejsou. Jednou z takových trvalek je naopak rodný jazyk. Neslouží „lidu“ jen jako nástroj k dorozumívání, ale obráží v sobě i určitý ráz společně sdílené kultury, historické zkušenosti a náhledu na sebe a okolní svět.

 

Ahasfer – věčně toulající se Žid, anebo předobraz moderního evropského národa?

Jedním z nejnenáviděnějších národů v Evropě byl odnepaměti národ židovský. Trval na svém pojetí náboženství a už to samo bylo zdrojem obecné zášti (antijudaismus). Jeho rabíni si stáli na svém i tehdy, když si je namlouval sám Martin Luther, poukazuje na skutečnost, že jeho luterství se ve své víře vrací ke Starému zákonu (k tóře), a přesvědčoval je, že nic nebrání tomu, aby se přiklonili k jeho pojetí křesťanství. Rabíni odmítli a zahořklý Luther se stal zapřisáhlým antisemitou. V jeho pamfletu O lžích židovských si chtivě četli dokonce sami nacisté.

Židé na rozdíl od ostatních Evropanů včas pochopili, že si svoji identitu v rámci obcí rozptýlených po celém kontinentu nezachovají jen způsobem vyznávání boha, ale i způsobem každodenního života. Založili jej na trvalém vzdělávání se, na rozvoji (v míře, jak to dovolilo okolní nepřátelské prostředí) řemeslných a jiných profesních dovedností a na nefalšované vzájemné sociální solidaritě, založené na myšlence „pomůžeme ti, aby sis na nohy nakonec pomohl sám“. U jejich duchovních, rabínů, na rozdíl od duchovních jiným náboženských denominací se jako samozřejmé rozumělo, že vlastní obživu nacházejí v některém z občanských povolání. Tmelem židovského národa nebyla jen starozákonní hebrejština, v níž citovali pasáže z tóry, ale i moderní jidiš, jazyk, v němž vznikala celá řada odborných a teologických pojednání a uměleckých děl. Byl to jazyk, který zůstal vždy svébytný a současně dokázal do sebe vstřebat kulturní a jazykové podněty ze svého okolí. Vyvražděním evropských Židů nacisty byl vyvražděn i tento jazyk. Naživu zůstala jen jeho americká odnož.

Dalo by se říci, že Židé vytvořili moderní politický národ dávno předtím, než se začaly v 19. století rodit moderní národy ostatních Evropanů. Pojednání o zemském vlastenectví by nejspíš nerozuměli, i když uznávám, že si celá staletí slibovali, jak se příští rok sejdou v Jeruzalémě. Není pak divu, že to byla jedna z dalších příčin nenávisti a zároveň závisti vůči nim. Vyčníváním přece kazili onen útěšný feudální obraz zemského vlastenectví a předjímali bezděky mnohem složitější a mnohem hůře řešitelnou evropskou budoucnost, založenou na čím dál více vzdělanějším a emancipovaném lidu, tíhnoucímu k národnostnímu vymezování se.

 

Karel Havlíček Borovský – tvůrce českého politického národa

Je to nádherná hyperbola, již Petr Pithart stvořil ze dvou „šlechticů“ bez šlechtického predikátu, z Palackého a Masaryka. Oba noblesní páni přicházejí mezi buditele jaksi zvnějšku. Její půvab poněkud kazí skutečnost, že tu jsou zamlčeni lidé, přicházející zevnitř, avšak stejně důležití, jako byli Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina, Čech volbou, Miroslav Tyrš a mnozí další.

Byl to Havlíček, který se jako první vysmál prvním obrozencům, slavjanofilům po tom, co pobyl nějaký čas v Rusku a pochopil, že Rusko je zdroj zla, útlaku a nesvobody, tudíž je naivní se domnívat, že ke svobodě vede cesta přimknutím se „k mohutnému ruskému dubisku“. Spolu s Palackým na všeslovanském sjezdu, jehož se účastnili zástupci slovanských národů, žijících v rakouské monarchii, razili zásadu austroslavické vzájemnosti. Tehdy Havlíček napsal, maje na mysli slovanské národy rakouské monarchie (Národní noviny 30. srpna 1848): „Nám národům slovanským záleží a záležeti musí na zachování svobodného, demokratického Rakouska. … Když my, rakouští Slované spojení s dynastií, svobodu a demokracii zachováme, zdržíme rakouské Němce … a Maďary, aby zanechavše svého osobování a oddělování, pod těmi samými výminkami jako my s Rakouskem spojeni zůstali, a tak svého cíle dojdeme.“

Havlíčkovo působení nebylo voláním hlasu na poušti. Sám se o tom přesvědčil díky rozhodnutí kutnohorského porotního soudu, před nímž stál v listopadu 1851, byv obžalován z pobuřování, „poněvadž prý chtěl v domkářích buditi cit, že se jim křivda činí“. Havlíček ve Slovanu napadl vládu, že zcela nespravedlivě odepřela domkářům, tedy těm nejchudším v obcích, právo volit do obecního zastupitelstva. Proces podle dobových svědků přitáhl velkou pozornost obyvatelstva. Do Kutné Hory se sjelo ze všech končin země a vyprodalo beznadějně i ty nejnesmyslnější možnosti k přenocování. Hospody přetékaly lidmi, přetřásajícími Havlíčkovu věc. Karel Tůma, jeden z Havlíčkových životopisců, v roce 1885 v knize Karel Havlíček Borovský, nejslavnější publicista českého národa připodobnil situaci v Kutné Hoře poměrům v Kostnici v době procesu s Janem Husem. Tentokrát naštěstí ve prospěch žalovaného a v neprospěch úřadů.

Porota soudu byla složena z kutnohorských sedláků, továrníka, koželuha a dělníka, dvou obchodníků, jednoho z Kutné Hory, druhého z Kolína, a dvou občanů čáslavských, mlynáře a majitele nemovitosti. Havlíčka osvobodila a žalobu označila za nedůvodnou. Její verdikt dlouho do noci slavilo celé město. Pivo v hospodách teklo proudem. Projev kutnohorských i přespolních Čechů nemohu nepovažovat než za ryzí projev politické uvědomělosti a vědomí toho, že je spojuje nejen sdílená národnost, ale i sdílené hodnoty, včetně občanských práv.

Osvobozující výrok kutnohorské poroty rozčílil rakouského ministra vnitra Bacha natolik, že nejen obratem zrušil instituci porotních soudů, výdobytku revoluce roku 1848, ale už v prosinci toho roku pomstychtivě vlekl Karla Havlíčka Borovského do brixenského vyhnanství.

 

Poslední nadějný pokus sociální demokracie

Olámat hroty stále naléhavějšímu nacionalismu se pokusil sjezd celorakouské sociální demokracie v Brně v září roku 1899. Zpravodajové Čech Antonín Němec a Němec Josef Seliger přišli s velice nápaditou koncepcí, jak udržet demokratický ráz země a současně cestou její federalizace tento ráz nejen prohloubit, ale i zmírnit povážlivé národnostní napětí ve společnosti. Odmítli historické vymezení rakouských zemí (Předlitavsko) a zemské uspořádání vytvořili tak, aby respektovalo místní soustředění toho kterého z obou zemských národů. Někdy se sice nemohlo opřít o ucelený prostor a muselo (virtuálně) propojovat od sebe oddělené etnické ostrůvky, nicméně zemské sněmy byly reálné.

Německý zemský poslanec zvolený v Jihlavě tak měl zasedat ve sněmu, sídlícím v Liberci, český zemský poslanec zvolený kdesi v Dolním Rakousku měl zasedat ve sněmu se sídlem v Brně. Oběma zemským národům, zastoupených v etnicky stejnorodých zemských sněmech, měla koncepce plně vyhovovat nejen z pohledu státoprávního, ale i z pohledu národnostního. Tak alespoň soudila nejsilnější rakouská politická strana, složená ze všech národností předlitavského Rakouska, sociální demokracie.

Koncepce byla krátkozrace odmítnuta německými liberály, vedenými Rudolfem Lodgmanem von Auen, ale i mladočechy a národními socialisty. Na brněnské řešení si Rudolf Lodgman vzpomněl až po nástupu císaře Karla na rakouský trůn v roce 1916. Bylo Karlem nejprve pošetile odmítnuto, aby nakonec jím bylo vděčně vzato jako východisko pro manifest ze 16. října 1918. Jím se Karel federalizací země marně pokoušel zastavit neodvratný pád rakouské monarchie. Po jejím pádu a vzniku samostatných zemí, Československa a německého Rakouska, brněnský koncept ztratil své opodstatnění. Přesto Lodgman a Seliger 29. října 1918 ve Vídni, v budově dolnorakouského zemského sněmu, založili provincii Deutschböhmen (Německé Česko) se sídlem v Liberci jako součást nově zrodivší se rakouské republiky.

 

Němci československými občany z vůle dohodových spojenců

Lodgman se v roce 1919 v rámci rakouské delegace, vedené sociálnědemokratickým kancléřem Rennerem bez úspěchu pokoušel v Paříži na mírovém jednání mezi Rakouskem a dohodovými spojenci účastníky přesvědčit, že jeho krajané, čeští Němci, mají přinejmenším v duchu zásad prezidenta Wilsona nárok na právo na sebeurčení a sami si rozhodnout, zda chtějí být občany Československa, anebo Rakouska. Dozvěděl se, že čeští Němci, protože jsou úředně chápáni jako národnostní menšina, nemohou být národem státotvorným, tudíž na právo na sebeurčení nárok nemají. S podobnou argumentací pražská vláda (Vavro Šrobár) odmítla v roce 1919 autonomní snahy Andreje Hlinky s poukazem na skutečnost, že státotvorným národem nejsou Slováci, ale jím je „národ československý“. Když se Hlinka pokusil podobně jako Lodgman v Paříži přesvědčit spojence, že Slováci nárok na právo na sebeurčení mají, vsadila ho pražská vláda do vězení pro velezradu.

 

Nás vynechte, jsme tu samí velezrádci

Oboustranné napětí mezi Čechy a Němci nezačalo až vznikem provincie Deutschböhmen v říjnu 1918. Obludných rozměrů, poznamenaných Stürkghovou vojenskou diktaturou z prvních dvou let války, nabylo už v letech 1917 a 1918, kdy díky císaři Karlovi byl obnoven řádný politický život a v květnu 1917 mohl poprvé zasednout rakouský parlament. Válkou zubožené Rakousko tehdy trpělo hladomory a nemocemi z hladu. Němci zoufalou situaci výživy obyvatelstva zneužívali opakovaným obviňováním české politiky. Údajně se snažila je vyhladovět, a vyřešit tak problém národnostní biologicky.

V úterý 2. dubna 1918 přijal rakouský ministr zahraniční Czernin delegaci vídeňské radnice, vedené starostou Weiskirchnerem. Vídeňané si u pana ministra postěžovali na hlad, který město sužuje a způsobuje, že se denně na vídeňském ústředním hřbitově konají pohřby lidí, kteří zemřeli v důsledku hladu anebo nemoci z hladu. Czernin, nevěda, jak se z toho vykroutit, prozradil radním, že za všechno mohou velezrádní Češi. Dávno by Vídeňané nemuseli trpět hladem, kdyby vzdorovitost Čechů, jíž rozvracejí rakouský stát, nepodněcovala dohodové spojence vyřešit válku raději vojensky, a ne cestou diplomatickou. Naznačil, že se rakouská vláda pokouší sjednat za zády Německa s Dohodou separátní mír, ale naráží právě na zmíněné přesvědčení protivníka. Vypukla tak aféra, která do dějin vstoupila jako aféra Sixtova a která způsobila, že se Rakousko stalo po zbytek trvání války nesvéprávným vazalem císařského Německa.

Aféra měla dohru i v jihomoravské obci Podivín. Vídeňané ve snaze obstarat si alespoň trochu živobytí, putovali každou neděli vlakem až na jižní Moravu za jejími dobromyslnými a účastnými sedláky. Tu neděli 7. dubna 1918 po onom 2. dubnu v obci Podivín hladoví Vídeňané narazili na zamčené a mlčící domy. Všude na vratech nacházeli ceduli s nápisem v jazyce německém: „Nás vynechte, jsme tu samí velezrádci!“

 

Je velezradou úsilí zachovat demokratický ráz Rakouska?

Šéfredaktor vídeňského sociálnědemokratického listu Arbeiter Zeitung Friedrich Austerlitz měl pro onu údajnou českou velezradu pochopení. Zatímco koncept uspořádání země, jejž prosazují Němci, je založený na nedohodě, na mocenském nátlaku a na výnosech vídeňské vlády, aniž se předtím dotázala parlamentu, Češi chtějí dosáhnout své politické samostatnosti, jež vychází ze vzájemně rovnoprávného postavení rakouských národů. V tom podle Austerlitze měla tkvět podstata české „velezrady“. (Arbeiter Zeitung, 2. srpna 1918, Nationale Politik in Österreich). „Národní politiku Čechů podmiňuje demokracie, naproti tomu národní politiku Němců podmiňují privilegia. … Národ, který je nedemokratický, okrádá se o možnost vlastního rozvoje.“

Škoda jen, že si Češi tato sympatická slova ze srpna 1918 nepřipomněli v srpnu 1919, kdy už bylo jasné, že z rozhodnutí pařížské mírové konference a z moci úřední se čeští Němci stávají československými občany. Nezodpovězenou otázkou přesto zůstává, zda demokracie, díky níž se zrodily novodobé národy i jejich vzájemná řevnivost a zavilá nesnášenlivost, a popřela tak možnost zemského vlastenectví, na tom nese tak podstatný díl viny, jak by se na první poslech zdálo. Jedno je jisté. Než se ta česká dokázala vzpamatovat a začala s českými Němci hledat společný jazyk, předehnal ji Hitler.

publikováno: 1. 7. 2024

Datum publikace:
1. 7. 2024
Autor článku:
Ivan Štern

NEJNOVĚJŠÍ články


Zbožštění lídra

Atentát na Donalda Trumpa definitivně dokončil proces zbožštění republikánského kandidáta na amerického prezidenta. Bez religiózní …

Evropa nenaplněných symbolů

Mělo-li místo poslední schůzky Evropského politického společenství, sdružujícího přes 40 hlav států a šéfů vlád, symbolizovat …

Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. …

Evropa a její oběti. Za hranice mýtu národní suverenity

Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity …

Britský hlas pro fair play a spravedlnost

Ptala se mě před britskými volbami jedna známá česká novinářská tvář, mají-li ostrovní voliči vskutku …

Chyby systému – věčné „stíny v mlze“

Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. …

Vladimír Špidla: Bojujeme o to, aby o lidech nerozhodovaly algoritmy

V květnu přijal pozvání do Eccentric Clubu na večírek s Přítomností Vladimír Špidla – bývalý premiér ČR, …

Za nacionalismus zdánlivě může demokracie

V Přítomnosti otištěný projev Petra Pitharta před Českou učenou společností (Česko na mapě Evropy, nebo Česko …