Evropa si uvědomila, že je třeba chránit lidskou důstojnost jako nedotknutelnou a vyvrátit mýtus národní suverenity a etnického občanství. Zároveň však tyto zásady přijímá jako formu emancipace Židů a dříve kolonizovaných národů. Tato nedůslednost ohrožuje Evropu i její dřívější oběti.
Když jsem byl pozván, abych na Judenplatzu pronesl tento „projev k Evropě“, měl jsem osobní důvod, proč jsem s radostí přijal. Tím je historie mé vlastní rodiny. Můj syn a manželka právě obdrželi rakouské občanství, které získali proto, že rodina mé ženy z Rakouska utekla, nebo alespoň někteří z nich, včetně babičky mé ženy, Mality (Miriam) Schertzerové. Ta byla vyhnána z Vídně do Palestiny v roce 1938, v rámci stejné alije mládeže (alija, označení migrace Židů do Palestiny, podporované v letech 1934–1948 britskou vládou), s níž moje vlastní babička utekla z Německa.
Pro nás byla tato „Řeč do Evropy“ naplánována také jako soukromá návštěva Miriamina města a její školy, Brigittenauer Gymnasium, nyní Gymnasium am Augarten, kde je známý památník připomínající Miriaminy židovské spolužáky, kteří neutekli a byli nakonec deportováni do Osvětimi. Miriamini rodiče byli také posláni z Vídně do Dachau a Osvětimi a přežili to – nakonec se shledali se svou dcerou v Izraeli. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se s Miriam setkal a snažil se na ni zapůsobit svou němčinou a vyprávěním o Evropě, do které se nikdy nevrátila. Jak byla plachá, překvapená a šťastná, ta starší dáma z malého mošavu v Izraeli, která začala svůj život jako Malita ve Vídni.
(…)
Víme stejně dobře jako kdokoli jiný, jak hluboké kořeny má toto místo, Judenplatz. A víme také, stejně dobře jako kdokoli jiný, že kořeny tohoto místa sahají až do naší vlastní země, Izraele. Proto také odmítám toto místo zneuctít – ne tím, co řeknu nebo bych mohl říci, a už vůbec ne tím, že bych reagoval na pokusy udělat z diskuse, která by měla být o podstatě, argumentech a uctivém nesouhlasu, umělý skandál.
Je důležité, že mám před sebou Lessingovu sochu, dívá se na mě, na nás všechny, a také přímo na památník holocaustu za mnou. Lessing, Mendelssohnův přítel, byl tím, kdo vytvořil zásadní spojení mezi osvícenstvím a přátelstvím. Liberálnědemokratičtí přátelé z Judenplatzu a přátelé Evropy přátelsky diskutují o svých neshodách, o výčitkách a obavách, které mohou mít. Rozum jde ruku v ruce s přátelstvím; populismus a nacionalismus – s vejci a s křikem. Nenechte se mýlit: vejce mají ponižovat, a proto jsou nebezpečná. Zvolit to první, rozum, před tím druhým, znamená odložit křik, podat ruku těm, kteří tento rozhovor kritizovali a snažili se ho narušit, nikoli proti němu protestovat, a jít dál.
„Jste víc než vaše mýty.“
Když Timothy Snyder v roce 2019 slavnostně otevřel na náměstí Judenplatz „Řeč k Evropě“, zvolil si jako poselství motto: „Jste víc než vaše mýty.“
Chci se k tomuto poselství připojit, ale znovu se ptám, co to znamená, že Evropa je víc než její mýtus?
Jedním ze způsobů, jak o tom přemýšlet, je říct, že Evropa musí konfrontovat mýtus s historií. To byl Snyderův návrh; tvrdil, že má-li Evropa plnit svou roli symbolu naděje – a ona symbolem naděje je –, pak si Evropané musí zvolit historii jako protiklad mýtu. Existují dva způsoby, jak si pamatovat, tvrdil Snyder: jeden je prostřednictvím mýtů, které „vás vedou zpět k příběhu o tom, jak jste vždy měli pravdu“ – a proto jsou mýty vždy národní, neřkuli nacionalistické. Druhým způsobem, jak si pamatovat, je historie, která vám umožňuje „vzít to, co si pamatujete, přidat to k dalším kritickým perspektivám, uvědomit si svou odpovědnost“ jako rozpadající se říše.
Souhlasím se Snyderem, že Evropa musí být víc než jen svými mýty; souhlasím také s tím, že historie je důležitá, dokonce nezbytná. Dodávám však, že to nestačí. Aby Evropa byla víc než svými mýty, bude muset trvat na realitě ideálů. Ve skutečnosti totiž historie není opakem mýtů. Rozum jím je – pokud dokáže brát vážně autoritu svých vlastních ideálů. A autorita dějin, také taková, která nás nutí uvědomit si svou odpovědnost za minulost, může někdy sloužit k podkopávání našich ideálů.
Historii bychom měli respektovat kvůli našemu závazku vůči ideálům. Ale pokud jsou samotné ideály respektovány kvůli našemu závazku vůči historii, pak hrozí, že se naše ideály promění v mýty – národní mýty. Této hrozbě nyní čelí Evropa. Čelí jí evropská politika a čelí jí i evropský intelektuální život, neboť na vzestupu je populistická pravice, která zneužívá historickou odpovědnost. S touto výzvou je nyní třeba se vypořádat. Ne popíráním autority dějin, ale jejich ochranou – ochráníme je tím, že budeme trvat na reálnosti ideálů.
Právě o tom budu mluvit, ale budu muset začít od začátku.
Když Spojené státy přerušily své vazby na Evropu a prosadily svou nezávislost na evropské suverenitě, učinily tak s odvoláním na autoritu pravdy, nikoliv historie: „Považujeme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že byli svým stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a snaha o štěstí.“
Můžeme se dnes opřít o autoritu těchto samozřejmých pravd, potvrzených americkou Deklarací nezávislosti? Zdá se mi, že mnoho lidí, od tzv. postkoloniálních kritiků až po centristické liberální teoretiky, má ve skutečnosti tendenci tuto tezi odmítat.
Na jedné straně spektra si lidé stěžují, že otcové zakladatelé byli sami otrokáři. Že výrok „všichni lidé jsou si rovni“ znamená doslova muže, a to výhradně bílé muže. Tedy že osvícenský univerzalismus, jak je vyjádřen v této slavné větě, je v nejlepším případě maskou, která umožňuje evropským mužům diskriminovat, a přitom si gratulovat k tomu, že se drží univerzalistických ideálů. V horším případě: že tyto ideály jsou ve skutečnosti ideologií, která Evropany nutí diskriminovat, vyhlazovat a zotročovat.
Kosmopolitní tradice – argumentuje se tu –, která činí člověka, respektive lidstvo měřítkem všech věcí, původcem hodnot, je neodlišitelná od tradice, která činí člověka „pánem a vlastníkem přírody“. A protože tomu tak je, kosmopolitní tradice, která začíná teorií důstojnosti lidství, končí v praxi jako dějiny, které z Evropanů udělaly kolonizátory kontinentů, zneuživatele přírody (nyní způsobují její smrt) a vlastníky jiných lidských bytostí jako otroků. Deklarace nezávislosti netvrdí samozřejmou pravdu, nýbrž vyjadřuje mýtus, neboť je to příběh, který nám prodává národní iluzi, že „my jsme měli vždycky pravdu“.
Na druhé straně spektra, mezi liberálními mysliteli politického středu, lidé často předstírají, že kroutí hlavou nad popíráním evropského osvícenského univerzalismu. Ve skutečnosti však poválečné liberální myšlení spočívá ve velmi podobném popírání. Když John Rawls, otec amerického liberalismu, říká, že spravedlnost je „politická, nikoliv metafyzická“, myslí tím právě toto: samozřejmé pravdy, jako jsou ty, které se tvrdí v Deklaraci nezávislosti, nemohou mít v moderních demokratických společnostech žádnou autoritu.
„Pravda o nezávislém metafyzickém a morálním řádu,“ tvrdí Rawls, „nemůže být základem pro politické pojetí spravedlnosti v demokratické společnosti. To je dramatické odmítnutí Deklarace nezávislosti: s jejími samozřejmými pravdami je třeba zacházet jako s náboženstvím: tolerovat je, respektovat je jako soukromou víru lidí, přesněji řečeno neuznávat je jako základ práva. Není to tedy jen postkoloniální nebo identitární levice, kdo odmítá univerzalistický ideál evropského osvícenství; ve skutečnosti existuje široká shoda na tomto odmítnutí mezi levicí a liberálním středem. Že jej odmítá i sílící identitární populistická pravice, není třeba příliš zdůrazňovat.
Záměrně jsem se pustil do otázek importovaných z Ameriky roku 1776, protože je snazší předstírat, že jsou nám vzdálené. Nyní bych je však rád vrátil do jádra současného evropského dění. Zatímco Američané nikdy nepřiznali samozřejmým pravdám tvrzeným v Deklaraci nezávislosti právní význam – nikdy je nezačlenili do ústavy – poválečná Evropa tento krok učinila, a to tímto prohlášením:
„Lidská důstojnost je nedotknutelná.“
To je samozřejmě úvodní věta německého ústavního zákona, ale je to víc než jen to. Stejná věta je také prvním článkem Listiny základních práv Evropské unie. A ideál lidské důstojnosti je také ukotvením Všeobecné deklarace lidských práv OSN, která se stala vzorem pro řadu poválečných evropských ústav. (I když ne rakouské! Ne pro Hanse Kelsena. I když podle mého názoru není nikdy pozdě.) Tvrzení, že lidská důstojnost je „nedotknutelná“, jako původ práva představuje ideál osvícenského univerzalismu, který je pro naše účely totožný se samozřejmými pravdami Deklarace nezávislosti. Tvrdí, že lidská důstojnost je nezcizitelná a že autorita práva je vůči ní relativní. To staví univerzalistickou či kosmopolitní tradici mnohem blíže radikální abolicionistické demokracii, než se běžně uznává, ale tuto skutečnost ponechám stranou a místo toho si položím dvě otázky:
Je tato zásada, vyjadřující ideál osvícenského univerzalismu, ve skutečnosti výrazem evropského rasismu a kolonialismu? Měli bychom hájit a obnovovat ideál lidské důstojnosti jako odpověď na minulé monumentální zločiny Evropy v období impéria – od zločinů holocaustu až po zločiny kolonialismu? Nebo je takový humanismus ve skutečnosti příčinou těchto zločinů? Musí být německý Grundgesetz, stejně jako Evropská charta základních práv a Všeobecná deklarace lidských práv OSN, „dekolonizovány“?
Za druhé, pokud se za tento princip postavíme, stojí za ním evropští liberální myslitelé skutečně – a tím skutečně myslím: i když tento princip zpochybňuje jejich zájmy, jejich identitu, jejich nejvnitřnější závazky? Nebo přání zakotvit náš závazek k lidské důstojnosti v historické odpovědnosti také značí hranice tohoto ideálu – a hrozí tak, že se z něj stane mýtus?
Podívejte se ještě jednou na tuto větu: Die Würde des Menschen ist unantastbar. Na první pohled nevypadá ani tak jako mýtus, spíše jako přímá nepravda. Lidská důstojnost je porušitelná, a právě teď, když spolu mluvíme, je porušována. Ale pokud to není nepravdivá věta, pak to, co by ji mohlo činit takovou, je také to, co ji činí tak poetickou, dokonce prorockou. Jedna z velkých inovací biblických hebrejských proroků byla stylistická (vypadá to, že odbočuji, ale není tomu tak): uváděli kontrafaktuální, dokonce nemožné, jako skutečně pravdivé.
Tato stylistická inovace měla co dočinění s jejich humanistickým objevem. Věta, která deskriptivně tvrdí něco, co se v nejlepším případě jeví jako preskriptivní („lidská důstojnost je nedotknutelná“), nikoli jako imperativ, ale jako pravda, je přísně vzato buď nepravdivá, nebo sahá k popisu vyšší skutečnosti. Když to pochopíte, pochopíte něco velmi hlubokého v hebrejských prorocích, u Platóna a u Kanta, co dává lakonické větě „Lidská důstojnost je nedotknutelná“ estetiku vznešenosti. Bytost, která je schopna vyslovit tuto větu – a zažít pocit, který její poetické gesto vyvolává –, má důstojnost a vzbuzuje úctu.
Mohlo by se zdát, že to, čemu někdy říkáme realita – ta, v níž kupujeme mléko v supermarketu, v níž jsou masakrovány a upalovány židovské rodiny na hranicích Gazy, v níž je vyhladověno a bombardováno celé palestinské obyvatelstvo – činí z tohoto ideálu mýtus a z jeho poetiky populistický kýč. Rozhodnutí, jak to je, závisí na nás.
Nyní bychom si mohli položit otázku: pokud je ideál lidské důstojnosti platný, co ho takovým činí? Tím se zde nebudu zabývat, ale místo toho se zeptám, co jej platným učinit nemůže. Pokud je idea, že lidská důstojnost je nedotknutelná, založena na rozhodnutí Evropanů, Němců, Italů, Rakušanů žít podle této zásady, pak to vysvětluje právě to, proč je lidská důstojnost ve skutečnosti porušitelná. Bezpodmínečný nárok nemůže záviset na rozhodnutí kohokoli: je velmi dobře, že se řekněme Němci rozhodli považovat lidskou důstojnost za nedotknutelnou; ale víme, že se mohou rozhodnout i jinak.
Toto poznání nás přivádí k důležitému bodu: že zásada nedotknutelnosti lidské důstojnosti nemůže záviset na národní suverenitě, na rozhodnutí či vůli národa. Naopak: lidská důstojnost označuje hranici národní suverenity. Tento bod je důležitý, protože ukazuje kontinuitu mezi abstraktními řečmi o důstojnosti a dvěma zcela konkrétními evropskými tendencemi.
První z nich je, že státy samy omezují svou suverenitu prostřednictvím vlastních výsad – například vstupem do federativních konstelací nebo podřízením se mezinárodnímu právu či mezinárodním a evropským soudům. V souladu s uznáním lidské důstojnosti se Evropa posunula od národního práva k mezinárodnímu a kosmopolitnímu právu – tedy od formy práva založené na konečné národní suverenitě států k formě práva, která ji respektuje a zpochybňuje.
Druhou tendencí je ústavní patriotismus, kterým zde myslím velmi širokou myšlenku: uznání, že příslušnost k suverénnímu národu nevyžaduje ani správnou krev, ani správný jazyk, historii nebo kulturu: k německému, rakouskému nebo italskému národu patříte na základě toho, že máte německé, rakouské nebo italské občanství.
Když zde v roce 2019 stál Timothy Snyder a vyzýval Evropu, aby byla něčím víc než svými mýty, varoval Evropany, že „vaše malé, nevěrohodné národní mýty“ vám umožňují „nevidět“ to, co je na Evropě tak jedinečné, totiž „že Evropská unie je jedinou úspěšnou odpovědí na nejdůležitější otázku v dějinách moderního světa“. Tato otázka zní: „Co dělat po impériu? Co dělat s impériem?“
Podle Snydera existují dvě špatné odpovědi – vytvořit národní státy nebo mít více impérií. „Evropská unie je jedinou novou plodnou a produktivní odpovědí na tuto otázku. Opakuji to, protože respektovat lidskou důstojnost kontrolou národní suverenity a nahradit národ silným konceptem občanství jsou dvě základní, inovativní složky evropské odpovědi na tuto monumentální otázku.“
Tato odpověď nahradila hobbesovsko-schmittovské lpění na suverénním Leviathanovi jako odpovědi na „válku všech proti všem“ a tvrdila, že základem lidské politiky musí být důstojnost, a nikoli strach. K ochraně důstojnosti prostřednictvím právního státu je třeba suverenitu zpochybnit, kritizovat, dokonce dekonstruovat – nikoliv prosazovat prostřednictvím suverénních národních Leviathanů. Když Hobbes mluvil o Leviathanovi, o tomto symbolu mocného mýtického monstra, věděl proč: protože suverenita vyžaduje zbožštění mýtu. Nejdůležitější dědictví židovského myšlení na tomto kontinentu, etický monoteismus, bylo vždy spjato s kritikou mýtu a jeho zbožštění: stojí za to připomenout si tuto tradici, která žila v Evropě před válkou, před rozpadem jejího impéria, a působila proti mýtu suverenity u Cohena, Cassirera, Bubera a Arendtové.
Ale všimněte si: zatímco v tom spočívá základní výraz úspěšné odpovědi Evropy na její minulost – „nejdůležitější otázku moderního světa“ –, totiž nahrazení národních mýtických levitů, evropští myslitelé ve skutečnosti přijali přesný opak těchto zásad, pokud se Evropa dívala ven: na oběti svého impéria.
Jestliže se hroutící se evropské impérium nakonec naučilo zpochybňovat suverenitu, pak i pro kolonizované národy byla suverenita prostředkem osvobození. Ze stejného důvodu se po holocaustu a systematickém vyhlazování evropských Židů objevila myšlenka, že Židé se musí bránit a obnovit svou důstojnost jako národ prostřednictvím národní suverenity – vytvořením židovského státu.
A musíme si ujasnit: v tomto historickém okamžiku se nemýlili.
Když se odpověď Evropy aplikuje na její oběti, může se jevit jako intelektuální zavazadlo impéria nebo jako pozůstatek kolonialistické ideologie, která se chce vnucovat i po skončení impéria. Vztahuje se úspěšná odpověď Evropy na minulost impéria i na jeho minulé oběti?
A zde je další otázka: může evropská odpověď na minulost impéria přežít, pokud tuto odpověď popřeme, pokud jde o jeho oběti? Uznáváme-li, že jiní mají právo porušovat lidskou důstojnost, uznáváme také svou povinnost respektovat jejich právo tak činit. Lidská důstojnost je pak pro nás důležitá, ale ne nedotknutelná. To je zásadní bod; jakmile to uznáte navenek, uznáte také něco uvnitř – ani v rámci kontinentu prostě nemůžete tvrdit, že lidská důstojnost je nedotknutelná. Abychom nabídli variaci na Snyderovu myšlenku: jde o nejdůležitější otázku týkající se odpovědi na nejdůležitější otázku v moderních dějinách.
Pro postkoloniální myslitele se omezování osvobozených národů prostřednictvím kosmopolitní ideje lidskosti jeví jako forma neokolonialismu: vnucování odpovědí Evropy jejím obětem a bránění jejich emancipaci. Pokud jde o holocaust, námitka je naprosto stejná. Zkuste navrhnout, že izraelská ústava by neměla začínat suverenitou židovského národa, ale závazkem k lidské důstojnosti: budete obviněni z antisemitismu za to, že navrhujete využití evropských kosmopolitních ideálů ke zpochybnění židovské suverenity a židovského a demokratického státu.
Pro jednu stranu se tedy univerzalistická politika jeví jako rasismus nebo kolonialismus, pro druhou jako antisemitismus. A protože všechny strany zde považují suverenitu za nulovou podmínku své existence, jsou tyto doktríny nyní nejen v konfliktu, ale na kolizním kurzu: situace není tak vyhrocená proto, že by se strany od sebe tolik lišily a debata byla tak vášnivá, ale proto, že jsou si tak podobné.
Pro mnoho levičáků, rozhodně pro postkoloniální levici, je palestinský lid konečným ztělesněním boje proti evropskému kolonialismu. Kdo zpochybňuje jejich právo na ozbrojený odpor, například tím, že odsuzuje útoky Hamásu na civilisty, „relativizuje“ nebo „kontextualizuje“ kolonialismus. Jaké právo mají Evropané, tak zní argument, kritizovat použití síly těmi, kteří nejsou v první řadě chráněni zákonem?
Na druhé straně, v Německu, ale nejen v něm, se setkáváme se stejnou, i když opačnou myšlenkou: Židé, reprezentovaní státem Izrael, ztělesňují lidské utrpení a právo na sebeobranu. Kdo požaduje, aby se tato země přihlásila k neutrální liberálnědemokratické ústavě – prosazující stát pro všechny občany – a byla odpovědná mezinárodnímu právu, ve skutečnosti relativizuje právo Židů na sebeobranu. Zatímco odpovědí Evropy na její rozpadající se impérium byla dekonstrukce suverenity prosazením důstojnosti jako její hranice, odpovědí jejích obětí bylo prosazení národní suverenity jako nedotknutelné. Každá strana předstírá, že ztělesňuje něco konečného, absolutního, co relativizuje lidskou důstojnost příslušníků druhé skupiny.
To bylo zřejmé z reakcí levicových intelektuálních kruhů na systematické, sadistické masakrování celých rodin, znásilňování a upalování ze strany Hamásu. Nelze to ignorovat: tendence na univerzitních půdách se pohybovaly od jásotu nad tímto činem až po jeho tolerování – nebo alespoň zdůrazňování, že Palestinci mají vůči svým „kolonizátorům“ právo na „ozbrojený odpor“. Pokud jste namítli, že to v lepším případě omlouvá genocidní antisemitismus a v horším případě ho podporuje, běžnou odpovědí bylo, že Hamás není antisemitská organizace, protože útok byl zaměřen na Izraelce, nikoliv na Židy jako takové. Charta Hamásu z roku 1988 však jasně uvádí: „Soudný den nenastane, dokud muslimové nezabijí Židy, a až se Židé budou schovávat za kameny a stromy, kameny a stromy řeknou: Ó, muslimové, za mnou je Žid, pojďte a zabijte ho!“
Dříve byla tendence tuto klauzuli ignorovat nebo tvrdit, že se jí Hamás vzdal. Je však velmi pravděpodobné, že právě tato věta o soudném dni byla přítomna v myslích těch, kteří masakr provedli. Zdá se, že 7. října si poměrně dost z nich myslelo právě toto: že nastal soudný den. Tolerance je rozšířená a je důležité říci, že tato tolerance vychází právě z myšlenky suverenity kolonizovaných. Ti samí lidé – studenti, vyučující, kteří omlouvali masakr, nyní skandují „od řeky k moři, Palestina bude svobodná“. Nenechte se mýlit: nemají na mysli „demokratická pro všechny“, ale „svobodná od Židů“ – přesněji řečeno, pozastavují se nad soudností, aby se vyhnuli údajně neokolonialistickému předpokladu, že mají právo rozhodovat za Palestince.
Národní suverenita je považována za nedotknutelný prostředek osvobození. Yanis Varoufakis řekl: „Byl jsem dotázán, zda odsuzuji Hamás, a odpověděl jsem, že ne. Ale odsuzuji veškeré násilí proti civilistům. Neodsuzuji ani izraelské osadníky. Ani Benjamina Netanjahua. Odsuzuji nás Evropany. Pokud se mě ptáte, není to způsob, jak převzít historickou odpovědnost jako Evropan, ale jak se za ni schovat a zesměšnit ji.“
Druhý konec spektra funguje podle úplně stejné logiky. Nejvíce je to vidět na falešné tendenci jistého evropského liberálního středu zacházet s holocaustem jako s „univerzálním“ znakem. Jak se vyjádřil jeden autor, připomínání holocaustu se stalo „univerzální“ nebo „kosmopolitní“ pamětí. V tomto pojetí je tato událost symbolem nikoli konkrétní hrůzy minulosti, ale jakéhokoli systematického porušování lidských práv. Ze stejného důvodu již holocaust není výlučným vlastnictvím národnostních skupin, které se na historické události přímo podílely – Židů na jedné straně, Němců a Evropanů v širším smyslu na straně druhé; připomínání holocaustu hraje spíše klíčovou roli při posilování mezinárodního práva a lidských práv a stává se „potenciálním symbolem globální solidarity“.
Na první pohled se může zdát, že jde o přátelskou tezi o paměti či historii jako výzvě k univerzálním závazkům. Při bližším pohledu by mělo být zřejmé, že univerzalismu dělá špatné jméno, neboť univerzalismus či paměť představuje jako koloniální projekt. Způsob, jakým se připomíná holocaust, slouží konkrétním národním projektům. Tento „univerzální“ symbol proto vylučuje z „globální solidarity“ ty, pro něž je tento symbol všechno jiné než přístupný. Vzhledem k tomu, že připomínání holocaustu je vykládáno jako argument pro národní suverenitu Židů, nepodporuje mezinárodní lidská práva, zejména ne pro ty, jejichž lidská práva by se mohla zdát překážkou.
Jedním z nejvýznamnějších příkladů této tendence je postoj německé vlády k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu (ICC). Instituce mezinárodního práva a mezinárodních tribunálů oprávněných stíhat válečné zločiny se vyvinula v bezprostřední souvislosti s nacistickými zločiny. To je pádný důvod k tomu, aby Německo, které přebírá historickou odpovědnost, bylo jedním z hlavních sponzorů ICC. Německé ministerstvo zahraničí v minulosti vyšlo vstříc obraně ICC před vměšováním Trumpovy administrativy a uvedlo, že „jakýkoli pokus o podkopání nezávislosti soudu by neměl být tolerován“.
Když však prokurátor v Haagu zahájil počáteční vyšetřování válečných zločinů údajně spáchaných Izraelem na okupovaných územích, Německo tvrdilo, že soud nemá žádnou jurisdikci. Tvrdilo, že Izrael není smluvní stranou Římského statutu, který upravuje mandát soudu, a Palestina není uznána jako stát. Když soudci Mezinárodního trestního soudu tento názor odmítli – a to z dobrého důvodu: Rozhodli, že Palestina byla uznána za „smluvní stranu“ Římského statutu bez ohledu na to, zda je, či není státem, což znamená, že soud má jurisdikci – mluvčí německého ministerstva zahraničí prohlásil, že „naše stanovisko k tomuto případu se nemění. Podle našeho právního stanoviska Mezinárodní trestní soud a jeho úřad žalobce nemají jurisdikci. Stejné prohlášení zopakoval i německý ministr zahraničí.
Abychom pochopili, jak závažná jsou tato tvrzení, je třeba ponechat stranou otázku příslušnosti soudu. Jde o pravomoc soudu, jejíž uznání znamená považovat rozhodnutí soudu za dostatečné pro změnu právního postavení Německa – tedy omezení jeho suverenity. Tvrzení německé vlády, že soud nemá pravomoc na palestinských územích, navzdory rozhodnutí soudců, že ji má, popírá nejen pravomoc soudu. Popírala také jeho autonomii a autoritu.
To je dobrý příklad mocného vlivu známé, i když neoficiální doktríny Staatsräson (státní rozum) – která může být pouze neoficiální, protože kdyby nebyla, byla by v rozporu s ústavou. Tak to vypadá, když závazek k odpovědi Evropy na její minulost, pokud má oporu v dějinách, narazí na svou mez a stane se nejen neuniverzálním, ale i antiuniverzálním. Svými řečmi o Staatsräsonu Německo prosazuje svou vlastní suverenitu, aby se postavilo proti autonomii soudu, aby tak ochránilo židovskou suverenitu před autoritou soudu. Vzhledem k tomu, že Německo je hlavním sponzorem Soudního dvora, představuje to pro tuto instituci vážnou hrozbu.
To bylo před čtyřmi lety. Nyní můžeme vidět důsledky tohoto zpochybnění moci mezinárodního práva. Má Mezinárodní trestní soud autoritu na území, kde je Gaza srovnána se zemí a vyhladovělá a ministři izraelské vlády hovoří o vstupu do Rafáhu, protože „nebudeme dělat polovičatou práci, ale požadujeme úplné vyhlazení“? Pokud se mě ptáte, je škoda, že Varoufakis jako Evropan takové prohlášení neodsoudí.
To je tedy otázka: Má Evropa považovat odpověď, kterou dala na nejdůležitější otázku moderních dějin, pouze za svou vlastní odpověď? Jako takovou, která je možná dobrá tady, ale jinde je nejen špatná, ale i nelegitimní? Nebo je to již zrazení odpovědi Evropy – napsání první věty v dějinách rozkladu této odpovědi, a to i v rámci Evropy, a předání sporu nepřátelům Evropy?
Vezměme si opozici vůči těmto hovorům zde na Judenplatzu. Je nelegitimní myšlenka, že záchrana Izraele a Palestiny před ještě horší dystopií vyžaduje, abychom si představili přechod regionu směrem k evropské konstelaci, podle stejných vzorů oné velké evropské odpovědi, s dílčími suverénními národy, které se připojí ke společné (kon)federativní ústavě pro celý region? Je tato federativní myšlenka, která vyžaduje vzít vážně varování Immanuela Kanta, že mírová jednání a mírové dohody by se neměly stát lží – lží, která vede k válkám s nulovým součtem, jež podkopávají samotnou možnost míru, nelegitimní?
Pokud je evropská odpověď tímto způsobem delegitimizována, jak se to odráží na Evropě? Jak se připuštění dehumanizující logiky totální války v Izraeli a Palestině projeví na vlastních židovských a muslimských občanech Evropy? Nepředává se tím argumentace populistické nacionalistické pravici, která je všude kolem nás na vzestupu, prosazuje národní suverenitu, zpochybňuje mezinárodní právo a domáhá se občanství na základě etnické příslušnosti?
Takto bych tedy vyzval Evropu: trvejte na reálnosti svých ideálů. Jsou o to důležitější, že za ně neseme historickou odpovědnost, ale nakonec je jako kosmopolitní ideály nelze chápat jako závislé na historické odpovědnosti nebo jí omezované. V tomto temném a obtížném bodě, do něhož se politika a myšlení nyní dostaly, musíme odmítnout tendence na všech stranách podkopávat evropské ideály velmi nezodpovědným způsobem chápání historické odpovědnosti. Jedině tak lze zachovat historické závazky Evropy a zabránit tomu, aby se tyto závazky samy staly národními formami mýtického myšlení.
Omri Boehm je izraelský filozof. Docent filozofie na New School for Social Research. Mezi jeho knihy patří Kantova kritika Spinozy (Oxford University Press, 2014), Haifská republika: A Democratic Future for Israel (Penguin Random House, 2021) a Radikaler Universalismus: (Propyläen Verlag, 2023). Je držitelem Lipské knižní ceny za evropské porozumění za rok 2024.
Tento projev pořádal Institut pro vědy o člověku (IWM) ve Vídni a Vídeňské slavnosti. Byl přednesen 7. května 2024.
Text vyšel na serveru Eurozine 12. června 2024 (v překladu z německého originálu). Překlad z angličtiny a krácení textu redakce Přítomnosti.
publikováno: 8. 7. 2024
