Maďarský premiér Viktor Orbán přijel zkraje července do Kyjeva v nové funkci – jako představitel státu, který na příštích půl roku předsedá Radě Evropské unie. Kyjev navštívil vůbec po prvé od začátku ruské agrese. Zdržel se jen několik hodin, zato dorazil s velkým posláním umocněným pocitem vlastní důležitosti. Doporučil ukrajinskému prezidentu cestu k míru: Je prý třeba „obrátit pořadí věcí“ a co nejdřív vyhlásit příměří (což by měl učinit on, Zelenskyj). Tím se podle něj urychlí mírová jednání.
Nic nového, totéž slýcháme od „chcimírů“ u nás i v dalších zemích. Vskutku hraběcí rady, jaké se od dobrého přítele Kremlu dají očekávat. Však taky přibližně v době, kdy rokoval s prezidentem Ukrajiny, ministr zahraničí jeho vlády Szijjártó telefonicky srdečně rozprávěl se svým ruským protějškem Lavrovem. Kdoví, možná ho mimo jiné ujišťoval o trvající podpoře lídrů své země a o tom, že Orbán jel do Kyjeva nikoliv jako vysoký činitel Rady EU, ale ve službách Moskvy. A také dojednával program svého šéfův Moskvě a přijetí u Putina, kam se maďarský premiér o tři dny později vydal, čímž jen potvrdil své prokremelské stanovisko.
Rady o okamžitém příměří silně připomíná slovník proruských dezinformátorů kdekoliv ve světě. Cesta k Putinovi pak je už silně za čárou, neboť „rotující předsednictví EU nemá mandát jednat s Ruskem ve jménu EU“, jak upozornil šéf Evropské rady Charles Michel. A místopředseda Evropské komise Josep Borrell ve svém prohlášení uvedl, že „premiér Orbán nedostal k návštěvě Moskvy žádný mandát od Rady EU“. Orbánovo jednání je posunem směrem k povážlivé naduté drzosti. Nic konkrétního samozřejmě nevyjednal, pouze si s ruským diktátorem vyměnili (víceméně příbuzné) názory na válku a možnosti jejího ukončení.
Ještě nedávno zůstával rozum stát nad názory maďarského premiéra o ukrajinské válce, ruské agresi a o Rusku vůbec, postupně jsme si už možná víceméně zvykli, i když bychom neměli. Vždyť je známo, že právě Maďaři mají s Rusy své tvrdě vykoupené zkušenosti, zasahující daleko do historie. Například – kdo pomohl potlačit maďarskou národní revoluci let 1848–49? Přece carská armáda! Vídeňská vláda, když si s neohroženými Maďary už nevěděla rady, povolala na pomoc Rusy. V červnu 1949 vtrhla ruská vojska přes Karpaty do Uher a Sedmihradska a bylo po revoluci…
Na sklonku druhé světové války sovětská armáda zbytečně rozstřílela (nejen) Budapešť, zabila a vzala do zajetí tisíce Maďarů, vojáků i civilistů. Mimochodem, odvlekla maďarské muže a chlapce i z jižního Slovenska. A zůstala pak v zemi trvale. Proto také o jedenáct let později, roku 1956, mohly sovětské tanky poměrně rychle vjet do ulic a zardousit další maďarskou revoluci. I tehdy se zabíjelo, odváželo na Sibiř a pod tlakem Moskvy se popravovaly elity maďarské „kontrarevoluce“ v čele s Imre Nagyem. Kromě nich zahynulo mnoho dalších lidí.
Viktor Orbán patrně nedával ve škole pozor, když se to v dějepise probíralo. Nebo zapomněl, kolikrát se Rusové zachoval věrolomně, a to i když vezmeme v úvahu pouze jeho zemi. Škoda, že nezná výmluvné verše českého básníka o otrokovi, který „za svůj hrnec ztuchlé rýže poníženě důtky líže, jimiž tisíckrát byl zbit“.
Orbán začínal politickou kariéru jako protikomunistický aktivista, nicméně postupně se přiklonil k velké imperiální mocnosti. Je to jeden z jeho velkých omylů; proč to dělá? Kvůli vidině levných energií pro Maďarsko? Nebo kvůli osobním sympatiím k autoritářským režimům a diktátorům? Či snad pro naději, že mu Rusové pomůžou vzkřísit „velké Maďarsko“ pohřbené po první světové válce? Je to možné. Nedávno mi v rozhovoru o něm řekl spisovatel György Varga, diplomat a někdejší maďarský velvyslanec v Česku: „Nynější samovládce ztělesňuje falešné představy Maďarů o vlastní historii, jakousi idealizovaný směs Františka Josefa, Horthyho a Kádára. Ale on je něco úplně jiného. Jeho režim víc připomíná ideál moderního ruského (mafiánské) samoděržaví než ideál Západu.“ (Cesty a křižovatky, květen 2024)
Maďarsko má barvitou, dramatickou, v mnoha kapitolách hrdinskou historii. Viktor Orbán by měl být určitě opatrnější, aby naopak nepřidal další stránky k stinným pasážím dějin své země.
publikováno: 8. 7. 2024
