Historická témata s aktuálními kontexty

V poslední době vyšly dvě historické publikace, které mají leccos společného, i když se věnují odlišným tématům. Městečko na kraji dějin (JOTA) vypravuje o jednom malém městě v Haliči; Neklidný Středoevropan Viktor Ullmann (NAMU) je příběhem pražského německého skladatele. Spojuje je jedinečnost zvolených témat, objevování nových skutečností a souvislostí, bohaté odborné zázemí i osobní angažovanost autorů, poctivý přístup k rešerším a pečlivý poznámkový aparát. A také jazyk a styl – obě knížky nabízejí poutavé čtení.

Dějiny v „ich-formě“

S názvem, který zvolila překladatelka Petra Andělová (nebo nakladatel?) pro české vydání publikace Bernarda Wassersteina A Small Town in Ukraina – Městečko na kraji dějin – lze lehce polemizovat, nicméně obsah určitě přijmeme s respektem a uznáním. Česká verze titulu je asi atraktivnější, ale ne zcela přesná: Lokality na pomezí dvou států už z logiky historie nemůžou být „na kraji dějin“, a právě takovým neuralgickým bodem je bezesporu polsko-ukrajinský Krakowiec, „hlavní hrdina“ Wassersteinovy knihy. Nepatrná námitka k názvu však rozhodně neznamená vadu na kráse knihy. Je radost ji číst, i když většinou nepojednává o radostných věcech.

Renomovaný britský historik si vybral dějiny městečka v Haliči na rozhraní Polska a Ukrajiny jako symbol dramatických dějinných osudů mnoha zemí a míst (i těch, která neleží na hranicích). Naznačuje rány, jizvy a turbulence vývoje téměř celé Evropy. Přitom z osobního hlediska autora nejde o náhodně zvolenou lokalitu, v Krakowieci má kořeny rod Wassersteinů i předků jeho matky. On sám se narodil už v Londýně, a jak poznamenal, svým pátráním po kořenech rodiny „se vrátil do míst, kde nikdy nebyl“. Nezůstalo ovšem pouze u toho, poslání knihy je mnohem obecnější. Snaží se najít odpovědi na mnoho palčivých otázek dějin i současnosti. Například na to, kde se vzala a proč stále znovu a znovu ožívá nenávist nejen vůči židovskému etniku, ale také vzájemná vražedná nesnášenlivost různých národů a národností vůbec.

Městečko Krakowiec leží asi sedmdesát kilometrů od Lvova „mezi mokřady a písčinami“, jak líčí autor. Historii lokality pojímá zeširoka: První písemné zmínky objevuje už v roce 1423. S profesionální erudicí a poctivou důkladností pak prochází dalšími staletími, představuje vlastníky regionu i stavitele významných usedlostí, zaznamenává rozvoj městečka i vpády dobyvatelů. Sleduje první stopy zdejšího usídlení svého rodu, líčí pogromy a rabování majetků, jež na ně dolehly. Dramatické události i poklidná léta města dospívají posléze ke zkázonosnému dvacátému století a k rychlému střídání moci, což většinou nepřineslo nic dobrého. Zejména ne pro židovské obyvatele. Stávající i noví vládci potřebují nepřítele, nemilosrdně řádí, obviňují, usvědčují, trestají nevinné, ničí a vraždí; každá záminka je jim dobrá, ale většinou ji ani nepotřebují. Přicházejí pogromy během první světové války, pak tvrdá vláda Poláků, Ukrajinců, Sovětů, vražedná léta nacistická okupace. Když skončila válka, není však o mnoho lépe. Nastupují tísnivé poválečné poměry, další střídání vlád, (ne)trestání válečných zločinů.

Wasserstein nekreslí pouze „velké plátno“ globálních dějin, především ho zajímají osudy lidí, lámaných v kole historických bezpráví. Podrobně se věnuje nejen životu svých předků a příbuzných, ale i dalších postav, figurek a stínů obyvatel Krakowiece, včetně vrahů a udavačů. (Mimochodem, z jeho rozsáhlé rodiny zůstalo naživu jen několik jednotlivců, mezi nimi autorův otec, kterému se jako nedospělému středoškolákovi podařilo uniknout před nacistickým vražděním.) V historii vlastní rodiny objevuje dosud neznámé souvislosti a téměř neuvěřitelné příběhy. Například osudový zásah arcibiskupa Lodóchowského ve prospěch autorova otce Addiho. Polský kněz ho v poslední chvíli zachránil před odvlečením do vyhlazovacího tábora. Působivé emocionální pasáže věnoval historik svému dědečkovi a dalším členům rodiny, kteří zůstali v Krakowieci. Dlouhé měsíce se jim dařilo se skrývat, ale nakonec je jeden místní občan udal a všichni byli zavražděni. „Přirozeně jsem se v duchu musel často ptát, jaké byly Berlovy poslední myšlenky. Ani v nejmenším nepochybuji, že se snažil vlídnými a hřejivými slovy upokojit manželku a dceru. Myslel také na svého syna a chtěl vědět, jaký byl jeho osud? Pronesl modlitbu, již má v okamžiku smrti pronést každý Žid? (Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh…), nebo stejně jako Kafkův hrdina Josef K. vykřikl: »Jako pes« na protest proti poslednímu ponížení?“

V závěrečných kapitolách se Wasserstein netají svým hněvem nad nepotrestanými zločiny, vždy však v zůstává v mantinelech historických faktů. Nakonec, v doslovu z roku 2022, se s jednoznačným odsudkem vyjádří k ruské agresi na Ukrajině. Dobyvačná válka dokazuje, že krvavé kapitoly dějin se neuzavřely, ale naopak – pokračují v nových podobách.

Je obdivuhodné, kolik lidských osudů se autorovi podařilo vypátrat a zmapovat a v jak velké míře se mu město Krakowiec stalo mementem dosahujícím k současnosti. Kniha má kvality seriózní historické publikace; dokázala organicky propojit pohled historika vyzbrojeného fakty, schopného objevit další a analyzovat je, s osobním přístupem.

Wasserstein napsal pozoruhodnou historickou studii v emocionálně působivé „ich-formě“.

Neklidný Středoevropan se vrací do Česka

A přece vím, že život kdesi dýchá/, v němž povinnost a štěstí splývají,/ kde k cíli zbytečně se nepospíchá,/ kde duše svobodné svobodně dýchají.

Viktor Ullmann, z Deníku ve verších

Německý muzikolog Ingo Schultz vydal monografii Neklidný Středoevropan Viktor Ullmann (původní název: Viktor Ullmann – Leben und Werk) už před lety (2008) v prestižním nakladatelství Bärenreiter-Verlag. K českému čtenáři se dostává až v letošním roce.

Významný umělec, který zahynul za druhé světové války v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim, je zvláště v Česku vnímán jako příslušník skupiny tzv. „terezínských skladatelů“. Jeho díla se uvádějí v souvislosti se skladbami Pavla Haase, Gideona Kleina či Hanse Krásy; ti byli, stejně jako on, oběťmi holokaustu. Ullmann se narodil roku 1898 ve městě Teschen (nyní polská část Těšína, v daném roce součást Rakouska-Uherska, tedy v širším smyslu šlo o náš společný prostor) v rakouské židovské rodině. Čechy, resp. Československo, konkrétně Prahu si vybral jako „zvolenou vlast“ (Wahlheimat) v roce 1919. Získal tu místo sbormistra a korepetitora, posléze druhého kapelníka v Novém německém divadle, kde v té době řídil operu Alexander Zemlinsky. Prožil v Praze šestnáct let, odsud byl deportován do Terezína a pak dál – na smrt. Vedle děl vytvořených a provedených v terezínském ghettu, jež se připomínají nejčastěji, byl ovšem autorem dalších významných skladeb, v průběhu let zčásti pozapomenutých.

Schulz se dlouhodobě zabývá Ullmannovou skladatelskou tvorbu i životem, monografie je výsledkem úctyhodné badatelské práce. Byť muzikolog, věnuje se zasvěceně i životním osudům umělce, jež jsou pro vnímání a pochopení Ullmannovy tvorby i jeho myšlení zásadní. Ullmannův život potvrzuje, co naznačil i český titul publikace: Poháněn rodinným stěhováním, Velkou válkou, milostnými vztahy či existenčními problémy, především však neúprosnými zvraty dějin putoval Ullmann střední Evropou. Polský Těšín – Vídeň – bitevní pole, Györ a Veszprém – Praha – Stuttgart – opět Praha. A nakonec Terezín a Osvětim…

Hudební historik pojímá Ullmannův život v širokých souvislostech; čtenář se tak dozví leccos zajímavého o polském Těšíně, národnostních poměrech Rakouska Uherska, o společenském životě, o školském systému a hudebním vzdělávání nebo o náboženských problémech doby. To vše samozřejmě se zaměřením na hudební zrání a uměleckou tvorbu protagonisty. Od raného dětství jevil mimořádný hudební talent, fascinovaly ho zážitky z koncertů, skladatelé, setkání s dirigenty. Také však intenzivně prožíval světovou válku či milostné vztahy, trpěl niternými zmatky, pochybnostmi a bolestmi duše.

Schultz podrobně sleduje Ullmannův hudební vývoj a niterné i vnější okolnosti vzniku skladeb, analyzuje jednotlivá díla včetně operní tvorby a zařazuje je do dobového kontextu. Uvádí četné notové citace. Nevynechává ani další oblasti aktivit skladatele, připomíná jeho publicistiku i poezii (Deník ve verších). Je přirozené, že významné místo vyhradil skladbám vytvořeným v Terezíně; neopomíjí přitom základní fakta o ghettu jako takovém a živoření v něm.

Pečlivý hudební historik prostudoval, objevil a shromáždil spoustu cenných informací a souvislostí. Jako muzikolog cítil potřebu Ullmannovu tvorbu také hodnotit a připomenout dobové komentáře. Proložil proto svou knížku bohatým poznámkovým aparátem. Informace nejsou jen „pod čarou“, za jednotlivými kapitolami, ale i v textu. Cituje tu například dosud málo známé Ullmannovy verše.

Monografie vyšla před delší dobou, navíc autor čerpal pouze z domácích zdrojů. Proto je přínosné, že poslední část knihy o „neklidném Středoevropanu“ tvoří příspěvky dalších autorů, které text aktualizují, a zejména uvádějí do našich souvislostí. Oddíl je nazván Viktor Ullmann v Československu a v České republice. Polská historička Irena French probádala život rodiny Ullmannových ve městě Teschen. Muzikoložka Vlasta Reittererová, překladatelka části Schultzova textu, napsala stať Viktor Ullmann a české vlivy, kde se věnuje působení skladatele v Praze a v Ústí nad Labem, dílům, která zde vytvořil a jejich ohlasu. Akcentuje zejména vztahy a vliv českých umělců na Ullmannovu tvorbu. Skladatel se znal s řadou z nich, Reittererová se zaměřuje zejména na Josefa Suka a Otokara Březinu. Uvádí řadu objevných skutečností.

Autorkou závěrečného příspěvku Návrat skladatele do jeho „zvolené domoviny“ je překladatelka a kulturní manažerka Magdalena Živná, která přeložila většinu textu monografie, editovala jej a připravila obrazovou část. Ullmannovi se dlouhodobě věnuje, vytvořila mj. výstavu o jeho životě a díle, iniciovala mezinárodní hudební festival Ullmannovské slavnosti i mezinárodní rokování na toto téma.

Ve své stati uzavírající Schultzovu knihu se zabývá obrozením zájmu o skladatelovo dílo ve světě i v českých zemích, zejména od devadesátých let až po současnost. Do stručného textu zhustila řadu informací o významných odborných iniciativách (muzikologické studie, tematická sympozia a konference aj.), zejména pak uměleckých počinech uplynulých tří dekád, kdy ožívá zájem o uvádění Ullmannových děl, což se děje ve značné míře i zásluhou Magdaleny Živné. Přispěla tím k obohacení poznatků o barevném, plodném a inspirativním kulturním a uměleckém životě v českých zemích ve dvacátých a třicátých letech minulého století. I k zamyšlení nad ztrátami.

Aspoň zčásti se to daří napravovat inspirativní návraty k osobnostem, o něž jsme přišli, ale které tu zanechaly hodnotné dílo. Přispívá k tomu také podnětná publikace Neklidný Středoevropan Viktor Ullmann.