Zbožštění lídra

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Atentát na Donalda Trumpa definitivně dokončil proces zbožštění republikánského kandidáta na amerického prezidenta. Bez religiózní vrstvy tažené mediálním kouzelnictvím by Trump nikdy nebyl tam, kde je.



Politika je reality show. Závěr, k němuž Donald Trump dospěl už na přelomu minulého století, kdy poprvé uvažoval o tom, že by se stal americkým prezidentem. Tehdy si ještě myslel na Demokraty, ale to už do dnešního příběhu nepatří, protože všichni vědí, že ideologie není to, s čím se tu hraje. Podstatná je strhující show, lidová zábava, jež přivede do varu miliony a miliony lidí, kteří sledují kazatelova vystoupení v televizi a touží tuto charismatickou energii zažít i naživo na vlastní kůži. Realita se převrací, stává se i live televizní realitou, jež umožňuje podílet se na slávě a radosti boží všem – haleluja!

Trumpova show navazuje v mnohém na Mussoliniho přesvědčení, že lid si „žádá show, a má ji tedy mít“. Přitom není skoro vůbec podstatné, co se v rámci takové show říká, jaké cíle se naplňují, protože smyslem show je showman sám. Hitler tuto poučku davové společnosti, která se houfuje podle svůdných rytmů a vibrací, přetavil do představy znovuzrození Boha. Jistě, že takovým Bohem měl být především Vůdce, svým příkladem ale dával přece najevo, že takoví jako on mohou být všichni. Skrze dav, který Vůdce přetavuje do jednoty, můžeme být jako bohové – to je ta nejsladší lež moderních showmanů všeho druhu.

 

Stigma není náhoda

Trump je ale televizní bytost, v tom je velký rozdíl proti rozhlasovému Ducemu a Führerovi, který chtěl být i filmovým hrdinou. Rozhlas a film jsou stále propojeny s realitou, televize je už čirá virtualita, umělý svět, v němž se rodí noví superhrdinové. Být superhrdinou, to byl také vždy Trumpův sen, který se mu částečně naplnil už v prvním prezidentském mandátu, dovršuje se ale až nyní, v naději na mandát druhý. Atentátníkova střela – která, jak se z dosavadního vyšetřování zdá, možná ani neměla politický motiv – „jistě ne náhodou“ pouze škrtla superhrdinovo ucho, dovršila zrození televizního Boha. Krvácející stigma zakryté lékařskou gázou se tak nutně muselo okamžitě stát symbolem kampaně, jejíž religiózní ráz dokládají nejen probuzené miliony evangelikálů, volících Trumpa z božího nutkání, ale od samého počátku i vytváření votivních předmětů a fetišů (křížky a svaté obrázky nahradily čepice a trička), které jsou spojujícím prvkem jinak roztříštěných konzumních společností. Fetišizace a merchandising pohánějí spotřebu včetně té náboženské (bez rozdílu víry) a politické (jedno, zda vlevo či vpravo), to Trump jako produkt reality show a televizního kazatelství pochopil naprosto přesně, když spojil všechny rozměry moderního fetišizovaného prodeje do jednoho. Trump JE superhrdina, jakkoliv pro velkou část světa jen dalším „zlým mužem“ v dějinách. Ale i to má přece svou religiózní stránku – věříme v ostré, chiliastické rozdělení dobra a zla, tak jako věříme v jakési vyšší poslání politiky, jež měla v moderní době pouze dobře spravovat společnost. Otáčí se tak známý výrok Karla Kryla, který říkával, že „politikům se nevěří, politici se kontrolují“.

Až fanatická víra v politika, v mého lídra a jeho zázračné schopnosti se stává příznakem konce občanského sebevědomí, které potřebuje televizního superhrdinu, aby se opět postavilo na nohy. Co na tom, že jsou to nohy někoho jiného, nohy obrazu v televizní reality show, nakonec kdo by nechtěl být slavný, a tedy i součástí této show.

 

Svatý Otec politik

Sociolog Max Weber kdysi rozlišil mezi třemi druhy vládnutí: moc tradice, daná v čase dědičně; moc charismatická, opírající o mimořádně schopnosti vůdce a víru v ně; moc racionální, postavená na neosobních pravidlech, která může rozumem přijmout každý. Všechna tři panství se v čase nějak prostupují, existovala ale jistá tendence moderních společností k neosobnímu typu vládnutí směrem od dědičné držby moci po její racionální organizaci. Složitost moderní racionality ale vyvolala potřebu po návratu přehlednějšího světa charismatického vládce, který nemusí nikoho přesvědčovat, protože jemu se prostě věří. Žijeme v období „zbožšťování lídra“, v němž jsou racionální typy (Scholz, Fiala a další) vysmívány a charismatici (Trump, Orbán, Fico) vyzdvihováni a posvěcováni novou lidovou energií. Vyjadřuje to potřebu osobní vazby či osobního zastoupení, které rezonují v proudu stejně nespokojených lidí, jemuž se ne náhodou začalo říkat hnutí (movement), ale i takový protiproud je výmluvný. Jako bychom čas od času potřebovali oblažit charismatem vůdce, abychom po následných katastrofách a zklamání zjistili, že návrat k ratiu není zase tak špatný nápad.

Opravdu, je až k nevíře, jak silně je tato touha po charismatu cítit ve virtuálním světě sociálních sítí. Jakési „zbožšťování Trumpa“ běží i v českém prostoru, následováno ještě silnější vlnou sakralizace Viktora Orbána, který jako by byl zjevením moderního osvíceného vůdce, v němž se snoubí politický rozum se schopností udělat dobře svému lidu. Charisma se spojuje s pastýřskou mocí, s nábožensky laděnou starostí o národ, který přece potřebuje někoho, kdo mu v dnešním nebezpečném světě najde klidné a šťavnaté pastviny. Jak to o svém Bohu-Trumpovi říká maďarský Superlídr: „Věřím, že Donald Trump nepřežil odporný pokus o atentát náhodou,“ píše maďarský lídr Orbán na síti X, „mělo to důvod – přežil, aby znovu přinesl do světa mír. Bůh mu žehnej!“

Zbožštění v českých twitterových feedech došel už i slovenský premiér Robert Fico, báječný lídr, který věří svému lidu, jemuž rozumí, takže lid zcela logicky na oplátku rozumí a věří jemu. Kdo by takového lídra Slovensku, Maďarsku a dalším nezáviděl… Potřeba identifikace s takovou nadracionální silou je cítit i mezi příznivci racionální moci liberální demokracie, která odmítá zbožšťovat lídry, klanívala se ale na kolenou racionálním principům a hodnotám. Občasné snahy zbožšťovat prezidenta Pavla jsou poněkud směšné, zbývá tedy vracející se záchvat mytických „havloidních“ sil, tedy sakralizace minulosti, na niž je často, bohužel, stejně smutný pohled.

Vypadá to jako nahodilá konstrukce, vždyť každý člověk potřebuje citovou vazbu i k politikovi, kterého volí, a emocionální energie (vibe) je tím prvním, co k politice/političce/politikovi přitahuje, program a směr se už vždycky nějak ohnou. Přesto nelze přehlédnout pozoruhodný rozdíl mezi dnešní liberální vrstvou a jejím religiózně laděným protiproudem. Už to, že bez „proti“, bez nepřítele, ba arcinepřítele (Brusel, progresivisté, elitáři atd.) není ničím, stojí za pozornost. Nekritický vztah k vlastnímu „protilídrovi“ směřující až ke zbožštění je pak pro obranu onoho „proti“ vcelku nutný a pochopitelný. Liberální postoj se naopak v poslední době v Česku vyznačuje mimořádně silnou kritikou momentálně velmi necharismatického liberálního vládnutí. Není to ale výzva k hledání charismatického vůdce v nějaké reality show, jak by se dalo očekávat, nýbrž výzva k návratu k rozumné a tvůrčí politice, která jako by už nikoho nezajímala a chtěla vše překrýt primitivním marketingem.

To nejhorší, co se mohlo demokraciím v pozdně moderní době stát, je odklon od smysluplné racionality k moderní fetišizaci všeho, co přijde politikům a lidu pod ruku. Když se z potřebného střetu o věc stává svatá válka proti nepříteli, kterého je pro vítězství našeho Boha třeba zesměšnit a zostudit a definitivně zničit, nemá smysl už o nějaké demokracii mluvit. Superhrdina Trump si užije svou velkou reality show, co ale s tou občanskou emocionální spouští, až zmizí kdesi v bezedné hlubině dějin?

publikováno: 22. 7. 2024

Datum publikace:
22. 7. 2024
Autor článku:
Petr Fischer

NEJNOVĚJŠÍ články


Křetínského miliardy pod britským drobnohledem

Český miliardář Daniel Křetínský se už delší dobu snaží koupit britskou Královskou poštu. Britská vláda …

Dobrá zpráva: Skvělý příběh bez konfliktu

Každodenní provoz běžné rodiny: Rodiče a tři dospívající děti spěchají ráno za svými povinnostmi, v pozdním odpoledni …

Místa, odkud není návratu

Literatura nemůže spasit svět, ale poskytuje vhled do chování, které je hnací silou kulturních trendů. …

Křest knihy Vzestup a pád lidské mysli

Ve čtvrtek 5. prosince 2024 proběhl v Národní kavárně křest knihy Martina Jana Stránského Vzestup …

Je to moje strana

Popularita levicového konzervatismu Sahry Wagenknechtové zajistila stejnojmennému spolku místo ve vládě v Braniborsku. V dalších dvou spolkových …

Martin Jan Stránský: K sociálním sítím bychom měli přistupovat stejně jako k alkoholu a k cigaretám

Poslední středu v listopadu představil na večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu svou novou knihu Vzestup a pád lidské …

To prokleté slovo veřejnoprávní

Kdykoli se elektronická média stanou tématem veřejné diskuse, objeví se okamžitě pochybnosti o smyslu existence medií …

Jak si usnadnit konec

Pedro Almodóvar si letos odnesl z benátského filmového festivalu hlavní cenu – Zlatého lva za svůj …