Neklid kolem Památníku ticha

Plastika Aleše Veselého Brána nenávratna v areálu Nádraží Bubny.

Letos 12. července vyhlásil ministr kultury Martin Baxa výběrové řízení na místo ředitele státní příspěvkové organizace Památník ticha. Nový šéf má nahradit ve funkci dosavadního pověřeného ředitele, autora myšlenky celého projektu Pavla Štingla. Oficiálním důvodem pro výběrové řízení je podle ministerstva „…neuspokojivý vývoj prací na rekonstrukci Nádraží Praha Bubny, která fakticky vůbec nezačala, byť ministerstvo kultury pro tento klíčový projekt zajistilo finance i podmínky.“

Poněkud nečekané rozhodnutí, navíc s velmi krátkým termínem realizace – lhůta k podání přihlášek do výběrového řízení pouze do 12. srpna tr . – zarazilo tým pracovníků Památníku, jeho Garanční radu, podpůrce a sympatizanty (a doufám, že i širší kulturní veřejnost). Podle mě je nekompetentní, v argumentaci má řada mírně řečeno zavádějících tvrzení.

V uplynulých dnech odeslali nesouhlasné dopisy ministru kultury předseda Garanční rady i ředitel Štingl. Nesouhlas vyjádřily i další osobnosti. Spoluzakladatelé projektu zveřejnili veřejnou výzvu, v níž mj. říkají: „Usilujeme společně o zrušení neuváženě vypsaného výběrového řízení a o konstruktivní jednání o budoucnosti Památníku ticha i nadále s těmi, kteří projekt iniciovali a v jeho rozvinutém stádiu státní správě předali. Výměna ředitele v této chvíli je výsměchem nejen zakladatelům projektu, ale všem, kteří jeho rozvoj posledních dvanáct let podporovali.“

Do konce minulého týdne podpořilo výzvu na pět set signatářů.

Netuším, jestli to bude mít reálný výsledek, ale věřím v něj. Především proto, že ministerské rozhodnutí ignoruje smysl a vývoj projektu, souvislosti i vlastní nedostatky (což je ovšem pochopitelné). Je založeno na vágních argumentech (z nichž lze některé snadno vyvrátit), na nepřesnostech i omylech. Nebere v potaz – což je zvlášť závažné -, že personální otřesy Památníku ticha by v této fázi jeho působení ani přestavbě areálu vůbec neprospěly. Zanedbatelný není ani fakt, že vypsání výběrového řízení vykazuje řadu formálních nedostatků. Což je v písemnostech zaslaných Ministerstvu kultury přesvědčivě zdůvodněno.

Sleduji vznik a aktivity Památníku ticha od založení jako občasný návštěvník i trvalý příznivec. Spolu s mnoha jinými jsem se sympatiemi vnímala, když před více než dvanácti lety přišel renomovaný filmový dokumentarista Pavel Štingl s myšlenkou, že tu chybí památník holocaustu s aktivním vztahem k publiku. Místo, které by dokázalo vyprávět příběhy, komunikovat s návštěvníky, které by se stalo prostorem pro setkávání, přednášky a diskuse, výstavy, koncerty i další kulturní akce. Pavel Štingl tehdy oslovil lidi, o nichž věděl, že mají čím přispět a co říct k tématu či by mohli záměr ve veřejném prostoru účinně podpořit. Vznikla skupina odborných spolupracovníků. která se rozhodla proměnit jedno malé, ale historicky významné pražské nádraží v památník. Další osobnosti veřejného života, kultury a umění projekt významně podpořily.

V areálu nádraží Praha-Bubny začalo budování Památníku ticha.

Místo bylo vybráno proto, že z tohoto nádraží odjel 16. října 1941 první židovský transport. Bylo do něj zařazeno tisíc osob. V letech 1941–44 nastoupilo z nádraží Bubny cestu na smrt téměř 50 tisíc pražských Židů. Drtivá většina se z vyhlazovacích táborů nevrátila, například z první skupiny deportovaných přežilo 24 osob.

Mezi osobnostmi, které stály u zrodu neziskové organizace založené pro realizaci projektu a pod vedením Pavla Štingla rozjely její činnost, byli např. Tomáš Töpfer, Leoš Válka, Jaroslav Róna, Tomáš Kraus, Helena Koenigsmarková a další. Projet podpořili mj. Karel Schwarzenberg, Madeleine Albrightová, Philip Zimbardo. Od roku 2013 vítá návštěvníky působivá plastika sochaře Aleše Veselého Brána nenávratna, která tvoří dominantu areálu.

Památník ticha se brzy stal součástí kulturního a společenského života metropole. Během dosavadního působení připravil několik stovek výstav, koncertů, diskusí na historická i aktuální témata, uspořádal řadu podnětných besed, setkání, názorových fór i vzdělávacích programů, založil filmotéku, vydává publikace. Každoročně se tu koná symbolicky míněné, nicméně skutečně „Bubnování pro Bubny“, vysílá odsud i „Stanice Bubny“. Památník navštívilo už na 200 tisíc lidí. A přitom fakticky stále působí v provizoriu…

Už nejméně rok měla probíhat přestavba, pro kterou Památník už dávno připravil potřebné podklady. Ale neprobíhá. „Projekt Památníku ticha se postupně stává obětí správy a jejích obvyklých technokratických postupů,“ povzdechl si ředitel Pavel Štingl. Jádro pudla je možná mimo jiné v tom, že z neziskovky se z organizačních důvodů stala příspěvková organizace Ministerstva kultury. (Štingl vysvětluje proč: „Počáteční smlouva na zápůjčku nádraží byla podepsána s Českými drahami, tj. s akciovou společností, která však předala majetek i s naší smlouvou Správě železnic. Což je ovšem státní organizace.“)

Spolupráce se státem, tj. v tomto případě s Ministerstvem kultury však je komplikována skutečností společnou pro všechny příspěvkové organizace: Dosud neexistuje zákon o veřejné instituci v kultuře, která by stanovila kompetence a těmto organizacím zaručila jistou samostatnost. Nazvěme to odbornou suverenitou, byť omezenou, kterou by měla organizace mít s ohledem na to, že problematice rozumí lépe než ministerští úředníci. Takže komunikace mezi MK a Památníkem je nesystémová, chaotická a komplikuje i využití již přidělených financí. Malý tým pracovníků Památníku (má jich být až 12, ve skutečnosti je to sotva třetina) vyplňuje formuláře, čelí kontrolám, studuje metodické pokyny, probírá se houští měnících se požadavků a nařízení.

Jedna z nedávných významných akcí Památníku ticha se konala 11. července na Pražském hradě: pietní koncert k 80. výročí likvidace tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Vysílala jej ČT art.

Bezprostředně po úspěšném koncertě následovala podivná tečka: ministr kultury Martin Baxa sdělil pověřenému řediteli Pavlu Štinglovi, že na jeho místo vypisuje výběrové řízení. Prý se do něj může přihlásit…

Z akcí pořádaných Památníkem ticha: