Bojovníci „svatých“ kulturních válek využívají příležitosti největší sportovní globální akce a vedou bitvu za „normální“ přirozenou olympiádu. Nic takového ale nikdy neexistovalo. Moderní i antické olympiády byly vždy přehlídkou moci, kultu síly a výkonu bez hranic.
Baron Pierre de Coubertin, který v nové době oživil dávné olympijské hry, by dnes musel chodit postranními uličkami. Jeho odpor ke sportovní emancipaci byl proslulý, přesto se o této „maličkosti“ dnes skoro nemluví. Podle Coubertina měly mužští atleti na olympijských hrách předvádět svou sílu a rychlost mimo jiné proto, aby jim tleskaly ženy, které je obdivně sledují na tribunách. Tak se, řeklo by se asi dnes, měla udržovat „normální“ společnost.
O Coubertinovi se také málo ví, že byl nacionalista. Zažil na vlastní kůži potupnou porážku Francie od Prusů a nechtěl tuto zkušenost už nikdy opakovat. Sport měl podle něho sloužit k utužení národa, a tedy k výchově budoucích silných vojáků, ochránců vlasti. Olympiáda je tedy i příprava na budoucí boj na jiných než sportovních polích, žádná bytostně mírová aktivita. „Únos“ olympiád za politickými účely – od Berlína přes Moskvu po Soči a dnešní Paříž – není tedy něco, co by mělo být olympiádám cizí. Patří k nim, protože veřejné kolbiště v pozadí z ní nikdy nelze jen tak vyloučit. Ani antickým hrám k oslavám olympských bohů nebyla taková „politizace“ cizí. Šlo vždy a především o slávu „mojí obce“, ne o oslavu všech lidí dobré vůle…
I doprovodné boje o nejlepší báseň či hudební skladbu, které Coubertin ve snaze o vytvoření obrovské světové akce na olympiádu zařadil, byly chápány jako soutěže výkonové a ryze národní, jakkoliv se v nich měl slavit všeobecný lidský duch, nakonec se staly oslavou národních vítězů. Ostatně i český nacionalismus s olympiádou procítá a radost ze zlatých medailí mají i ti, kteří o sport celé roky ani nezavadí. Do počtu medailí se pak rychle promítá společenská realita, dnes například, že dosud velmi málo českých medailí je „průšvih“ a důsledek ekonomické krize, za niž může vláda, nebo ta předchozí vláda, nebo kdo vlastně…?
Neexistuje tedy nic takové jako „normální“ olympiáda, neboť i její zakladatel od počátku toužil po obrovské megaakci, a tu ve světě moderního kapitalismu nelze udělat bez velkých peněz a sponzorských značek. Je to poněkud provokativní věta, ale moderní olympiády v tomto ohledu naplňují coubertinovské ideje.
A zrušení amatérismu a vpuštění profesionálů na olympijská kolbiště? I to je důsledek coubertinovského důrazu na výkon – důraz na stále větší výkony všech, kteří se sice přišli jen zúčastnit, ale ve skutečnosti hlavně vyhrát, což zcela odpovídá antické tradici i étosu moderní doby. Tak jako profesionalizace přípravy atletů, kteří se mají poprat o vavřínový věnec pro slávu svojí i své obce a využít k tomu všech prostředků technického a medicínského poznání. Meritokracie vládne všem, i když se snažíme tento tlak mírnit a zdůrazňovat jiné, méně selektivní hodnoty.
Je-li obranou „normální“ olympiády míněn návrat ke Coubertinovi či dokonce k antice, jsme vedle jak tak jedle. Dnešní olympiáda není výrazně odlišná, tlumí jen militaristický smysl celé hry a také pouští do arény za výkonem ženy, které se také chtějí „poprat“ o slávu svou a své země, tedy o hodnotu, jež byla dříve určena jen mužům. V tomto smyslu jde o emancipovanou a vcelku demokratickou akci, pracující směrem k uspokojování potřeb výkonu a slávy většiny národních společností světa.
Pokud má být toto norma, zdá se být všechno v pořádku. Pokud ne, je třeba vymyslet jinou novou olympiádu, protože žádná v základu jiná ani v ideji nikdy neexistovala. To, že se olympijské hry staly předmětem kulturních válek, se dalo čekat, vyždímat na světové pozornosti politický kapitál, kdo by to nevyužil. V zápalu boje by se ale nemělo zapomínat, o jaké hry se tu vlastně hraje a jak směšná je obrana hodnot, které olympiáda v sobě nikdy nenesla.
Pro ty, kdo v tomto blázinci falešných idejí ještě neztrácejí nadhled, je naštěstí dost příležitostí, jak se na olympiádě jednoduše radovat. Z neskutečných prostných Simone Bilesové, z nekonečných výměn v badmintonu, z neuvěřitelného nizozemského závěru smíšené čtvrtkařské štafety, z plavecké show Katie Ledecké…
Tak, chvilka usebrání a vytržení, stačilo. A teď honem zpátky do „svatého“ boje: kultura Západu chřadne, pojďme ji zachraňovat, ať máme čím žít.
publikováno: 5. 8. 2024
