Existenciální reflexe mladých filmařů

Záběry z filmu Adama Martince Mord. Foto: Cinemart

V létě přicházejí do kin dvě pozoruhodné filmové novinky autorů mladé generace. První nich, Mord scenáristy a režiséra Adama Martince, byl zařazen do hlavní soutěže letošního ročníku karlovarského filmového festivalu a získal Zvláštní uznání poroty. Sílu snímku naznačuje už drsný námět: odehrává se během zabijačky. Dějištěm je nevelká vesnice na Osoblažsku, „fascinující ostrov uprostřed ničeho“, jak charakterizuje lokalitu svého dětství i filmu tvůrce. Příběh – lépe řečeno sled příhod „zabijačkového“ dne – totiž vychází z jeho osobních vzpomínek.

Ke stařečkům do rodného domu se jako každý rok sjíždí širší rodina na zabijačku. Psychickou i fyzickou náročnost události akcentuje husitský chorál jako doprovodná hudba, v jejímž rytmu se rodina utkává s nelehkým úkolem. Současně probíhá několik zdánlivě drobných, ale pro aktéry zásadních dějových střípků: Nešťastné uklouznutí otce Karla, při němž se umaže od prasečí krve, a hlavně znehodnotí důležitou ingredienci do zabijačkových dobrot; náznaky zásadních manželských neshod Aleše a Lucie; útěk jejich malého synka Dušana, který to už nechce poslouchat; téměř devadesátiletý děda za volantem auta; rozpaky, jak říct mladým, že letos je u nich zabijačka naposledy; intervence policistů, protože soused udal nepovolenou zabijačku…

V podstatě nic moc nového, řeklo by se. Vždyť rodinné sešlosti bývají v reálu i ve filmech velice příhodným prostředím pro konflikty. Ale Martinec to vše líčí velmi věrohodně, s obdivuhodnou přesvědčivostí. Některé spory vyplývají ze zabijačkových aktivit, jiné vytrysknou náhle jako dlouho zadržovaný vodní proud, který si konečně našel tu správnou cestu.

Z autentické atmosféry Mordu, z přirozeně plynoucích situací a dialogů jako by náhle zavanul duch Miloše Formana a dalších filmů nové vlny šedesátých let. Dnes se vše samozřejmě odehrává v jiné (nejen dobové) dimenzi. A hlavně – v Martincově filmu chybí charakteristické formanovské komediální trapno. Napjatě trapných okamžiků tu najdeme řadu, a také scény naznačující niterná dramata postav. Humor tu však chybí. Což ovšem vůbec není nedostatek filmu, prostě v něm pro humor není prostor.

Pochvalme ještě úspornost výrazu. Možná bychom rádi věděli, „jak to bude dál“, přesto ve finále působí sympaticky, že autor zbytečně neprodlužuje děj protahováním lidských osudů, víc naznačuje, než doříkává. (A tam, kde to činí, ne vždy se mu daří, viz dědův příběh.)

V čem však Martinec na Formana a novou vlnu určitě kreativně navazuje, je práce s herci, přesněji s představiteli rolí, protože nikoli všichni jsou profesionálové. V Mordu se sešli herci i „neherci“, např. do hlavní role Karla režisér obsadil svého otce, který odvedl velice přesvědčivý výkon. Platí to i pro ostatní aktéry, ať profesionály, či lidi mimo profesi. Obě skupiny přitom spolu obdivuhodně ladí. (Vedle Karla Martince jmenujme Miloslava Čížka, Pavlínu Balner, Aleše Bílíka, Alberta Čubu, Karin Bílíkovou, Kristinu Kaniovou.)

Martincův debut Mord patří ke kladným položkám letošní domácí filmové produkce a autor k nadějným příslibům do budoucna.

Platí to i i pro Šimona Holého, jehož třetí hraný film Hello, Welcome opět zkoumá ženský svět. Také v předchozích snímcích Zrcadla ve tmě, A pak přišla láska jsou jeho hrdinkami mladé ženy a jejich existenciální a vztahové problémy. I když poněkud jiné než v nejnovějším titulu.

Protagonistky snímku Hello, Welcome, tři mladé herečky Adéla, Soňa a Ema, řeší především samy sebe. Prožívají své šance ve filmovém světě, možnost zviditelnit se, dát o sobě vědět. A měří také hloubku svého přátelství. Každá to má jinak, přistupují k životu různě, ale (zatím) drží spolu. Adéla jede na karlovarský festival, kde má být uveden film, v němž hraje, a kamarádky jedou podpořit její debut. V lecčems jsou si podobné, všem jde o totéž, i když v různé míře. Touží po tom, aby „byly vidět“, aby si jich všiml ten správný režisér či producent a obsadil je do filmu. Momentálně je to pro ně středobod života i snů. Proto také jedou do Varů, na to nejsprávnější místo, kde je může potkat štěstí. Každá z mladých žen má přitom ještě další problémy; jedna řeší nepřítomnost svého jména v promomateriálech k filmu, druhá svou sexuální orientaci, třetí profil na sociálních sítích. Nemají čas ani chuť chodit na filmy, večírky jsou pro jejich kariéry užitečnější.

Autor filmu Šimon Holý je vedle režie autorem scénáře i hudby, stejně jako u dosavadních snímků. Jeho vize poněkud specifického ženského světa působí věrohodně. Je empatický, svým hrdinkám rozumí, víceméně úspěšně se snaží proniknout do duševního rozpoložení mladých hereček, líčí jejich trable, naděje i i rozpaky, nejistotu, co se sebou.

Holý dobře zachytil skutečnost, že je nezajímají jiné filmy než případné vlastní (ve Varech nechodí do kina). Neberou je hodnoty života, nezajímá je ani okolní svět. Vlastně o něm ani toho moc nevědí. Pokud se setkají s něčím mimo svou bublinu, nevědí si s tím příliš rady. Půvabně to dokládá setkání dívek na cestě na festival s řidičem z povolání nebo epizoda jedné z nich s mladým skladníkem a jeho matkou. V dialogu s paní, která se živí u pokladny supermarketu, se opět projeví bezradnost při setkání s běžným všedním dnem. A taky značná prázdnota přístupu k životu.

Tvůrcům se zdařilo zakomponovat miniosudy mladých žen do kontextu festivalu, zachytit jeho rytmus a ruch v kontrastu s bezradným blouděním protagonistek po ulicích, večírcích a hotelových interiérech. Je to i zásluhou kameramanky Jany Hojdové.

Výkony protagonistek (Eliška Soukupová, Alena Doláková, Sara Venclovská) výrazně přispívají k přesvědčivosti postav. Věříme jejich snům, nadějím či trápení, chápeme váhavost i rozpaky. Snad s nimi dokážeme i soucítit. Vlastně je nám těch dívek líto, protože si pro sebe patrně nevybraly zrovna nejlepší smysl života. Však o něm v průběhu děje samy pochybují. Což snad byl i autorský záměr tvůrců.