„Podle mých zkušeností a vkusu jsem Středoevropan. Mnohem více než Debussy nebo Proust mě ovlivnili Janáček, Kafka a Musil. V polovině svého života jsem však s manželkou emigroval do Francie. Tato událost byla rozhodující v celé mé existenci, je klíčem k mému životu a k mému dílu.“
Těmito slovy definoval spisovatel Milan Kundera (1929–2023) svůj exil ve Francii, kde se usadil v roce 1975 a kde strávil druhou polovinu svého života. Jistě, odchod z rodného Československa bezprostředně souvisel s omezeními, v nichž musel žít po invazi sovětských vojsk do země v srpnu 1968 a následné tzv. normalizaci. Normalizace pro Kunderu znamenala, že byl spolu s mnoha dalšími spisovateli spojenými s kulturní obnovou šedesátých let vedoucí k pražskému jaru 1968 zařazen na černou listinu, jeho knihy byly vyřazeny z knihoven a žil pod neustálým policejním dohledem (což potvrzují i dnes přístupné policejní spisy).
Kunderův exil však nebyl tak docela vyhnanstvím; zahrnoval také prvek volby: volbu země, která se stala domovem daleko od domova, a, což je možná ještě důležitější, odmítnutí hrát roli veřejného intelektuála sloužícího politické věci. „Jste disident?“ zeptal se ho jeden novinář někdy poté, co se usadil ve Francii. „Ne, jsem spisovatel,“ odpověděl Kundera. To neznamenalo, že by mu na osudu jeho země a odpůrců „obnovení pořádku“ po roce 1968 nezáleželo. Ale vadila mu představa literatury s politickou nálepkou, literatury ve službách nějaké věci. S tím měl jako mladý básník v padesátých letech v Československu vlastní trpké zkušenosti a jeho nejznámější český román Žert (1967) byl právě o rozčarování z falešných slibů ideologií pro intelektuály jeho generace. Z klasického trilematu Alberta Hirschmana „odchod-protest-loajalita“ si tedy Kundera vybral první možnost, která se pro něj stala rozhodujícím momentem nejen v osobním a literárním ohledu, ale i ve vztahu k české vlasti.
Tento esej se stručně zabývá Kunderovým chápáním exilu a jeho „osvobozujícím“ rozměrem. Poté se zabývá významem, který pro Kunderu měla volba Francie jako cíle jeho exilu. Nakonec se zabývá v Praze hojně diskutovanou otázkou, proč se slavný exulant po pádu komunismu v roce 1989 nevrátil do své vlasti.
Pojem „exil“ (a jeho Kunderovo chápání) je třeba nejprve odlišit od jiných pojmů, s nimiž se může překrývat nebo bývá někdy zaměňován. Exilium, které znamená doslova „odtud“, z domova, je třeba odlišit od exodu či masové migrace související s přírodními katastrofami nebo válkami. Ty je třeba kromě nuceného vysídlení obyvatelstva v rámci země (nebo za její hranice) odlišit od emigrace (obvykle související s politickými okolnostmi), která v sobě spojuje nutnost a volbu. Tak tomu bylo v případě uprchlíků z východní a střední Evropy po druhé světové válce a na počátku studené války. To vedlo ke vzniku Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, která je dodnes hlavním mezinárodním lidskoprávním rámcem pro jednání s žadateli o azyl. Tři velké poválečné krize ve východní a střední Evropě – maďarská revoluce v roce 1956, pražské jaro v roce 1968 a polské hnutí Solidarita v letech 1980–1981 – byly potlačeny a pokaždé vyvolaly vlnu emigrace. Součástí těchto po sobě jdoucích vln byli i političtí odpůrci komunistických režimů, kteří založili specifické organizace této politické emigrace, publikace, vysílání, jako je Rádio Svobodná Evropa, a výslovné odhodlání změnit politickou situaci v zemích původu.
Jistě, politický exil se může různými způsoby překrývat s exilem intelektuálním a Rusko od 19. století nabízí několik variací na toto téma, jak ukazuje příklad „romantických exulantů“ druhé poloviny 19. století, které skvěle popsal E. H. Carr. Po bolševické revoluci přišla druhá vlna, jejímž příkladem se stal takzvaný „filozofický parník“ (filosofskij parokhod), kdy bylo vyhoštěno asi 220 intelektuálů (filozofů, akademiků, novinářů) – seznam sestavil sám Vladimír Lenin na podzim roku 1922 – právě v době vzniku Sovětského svazu. Byli naloženi na dvě lodě v Petrohradě a nakonec našli útočiště v Berlíně, Praze a Paříži (Chamberlain 2006). Význam tohoto trojúhelníku a jeho intelektuálně bohatý přínos (včetně filozofů, jako byli Nikolaj Berďajev a Ivan Iljin – oba se v Rusku Vladimira Putina znovu prosadili jako předchůdci euroasijské perspektivy) je obdivuhodně popsán v autobiografii Niny Berberové (1989). Třetí ruská vlna přišla v 70. letech a byla spojena s disentem a helsinským procesem, kdy spisovatelé Alexandr Solženicyn a Josif Brodskij byli „povzbuzeni“ k odchodu a usadili se ve Spojených státech, zatímco Andrej Sinjavskij a Natalja Gorbaněvská založili sídla svých časopisů v Paříži.
Klasické ztvárnění obtížné situace exilových intelektuálů lze nalézt v Carrově knize Romantic Exiles. V roce 1861 se v Londýně setkávají dvě významné osobnosti ruského exilu, revoluční anarchista Michail Bakunin a myslitel Alexandr Herzen. Bakunin, který právě dorazil po osmi letech vězení a následném čtyřletém vyhnanství na Sibiři, si u Herzena ověřuje situaci:
„ … v Itálii?“ „Všude klid.“
„A v Rakousku?“ „Všude klid.“
„A v Turecku?“
„Všude klid, nic se nechystá.“
„Tak co máme dělat?“ zeptal se udiveně Bakunin. „ … Nemohu sedět a nic nedělat.“
Tato epizoda ilustruje nejen střet temperamentů a politických názorů. Poukazuje také na důležitou podkategorii – mezi intelektuály vyhnanými z vlasti z politických důvodů vedle politických emigrantů s „posláním“ existovali i ti, kteří se postupně od politiky distancovali a pod různými formami vymýšleli něco, co by se dalo nazvat literárním nebo uměleckým exilem.
Takový exil je ovšem starý jako literatura sama. Stačí připomenout Ovidiův exil (či vyhnanství) u ústí Dunaje do Černého moře, o němž poutavě psal Melancholie, smutek, lítost zachvacují jeho, cizince mezi „barbary“, získávajícího v průběhu let porozumění pro ně, a dokonce i pro jejich jazyk. Ovidius nám poskytuje dva tisíce let staré vylíčení osamělosti básníka ve vyhnanství s psaním jako útěchou. A existuje dlouhý seznam následovníků, kteří nakonec chápali exil jako osobní a literární dobrodružství, jež znamenalo odstup od politických poměrů, a dokonce i od vlasti. Maďarský spisovatel Sándor Márai, který odešel do exilu po komunistickém převratu v roce 1948, v závěru své vzpomínkové knihy popisuje překročení hranic do země, která si tehdy říkala „svobodný svět“: „Noc byla klidná, vlak jel bez hluku. Za několik okamžiků jsme nechali za sebou most a pokračovali do hvězdné noci v cestě do světa, kde nás nikdo nečekal. Poprvé v životě mě zachvátil strašlivý pocit úzkosti. Právě jsem pochopil, že jsem volný. Zmocnil se mě strach.“
Mezi literárními exulanty jistě vyniká Milan Kundera, který však záměrně přešel od používání psaní jako útěchy k jeho používání jako osvobození. Ovidiova exilová poezie, snad první literární autobiografie, vyšla ve francouzštině pod názvem L’exil et le salut (Vyhnanství a spása). Kundera to bere v obou případech poněkud jinak: literaturu jako alternativu k biografii a exil jako spásu.
Při úvahách na toto téma na počátku devadesátých let Kundera publikoval článek Osvobozující exil, inspirovaný esejem české básnířky Věry Linhartové, žijící od roku 1968 v pařížském exilu. Kundera konstatuje, že „tato polovina století učinila lidi mimořádně citlivými na osudy lidí vypovězených z vlastní země. Tato soucitná citlivost zamlžila problém exilu plačtivým moralismem a zastřela konkrétní charakter života exulanta, který podle Linhartové často dokázal proměnit své vyhnanství v osvobozující odchod ‘k jinému, z definice neznámému, všem možnostem otevřenému místu’. Kundera rozšiřuje tuto podporu „osvobozujícího exilu“ na otázku pro spisovatele nejcitlivější: silné pouto k jazyku, a tedy k původnímu domovu. I zde se připojuje k Linhartovu odmítnutí tohoto názoru jako „mýtu“, neboť „spisovatel není v zajetí jednoho jazyka“, a dodává, že „pouze krátkost jeho života brání spisovateli vyvodit všechny závěry z této výzvy ke svobodě“. A uzavírá následujícími slovy: „Když Linhartová píše francouzsky, je ještě českou spisovatelkou? Ne, stává se francouzskou spisovatelkou? Také ne. Je jinde. Jinde jako Chopin, jako Nabokov, Becket, Stravinskij, Gombrowicz.“ A jako sám Milan Kundera!
Volba Francie
„Ve Francii jsem zažil nezapomenutelný pocit znovuzrození. Po šestileté pauze jsem se nesměle vrátil k literatuře. Moje žena mi opakovala: Francie je tvoje druhá vlast.“
Proč si Milan Kundera vybral pro svůj exil právě Francii? Důvodů se nabízí hned několik, některé jsou osobní, jiné souvisejí se silnými kulturními a politickými vazbami mezi Československem a Francií v meziválečném období, některé sdílí s generací spisovatelů a umělců ze střední a východní Evropy. Pokud jde o poslední z nich, polský spisovatel a básník Czesław Miłosz uvádí několik vodítek, která sahají až do osmnáctého století:
V osmnáctém století se francouzština stává po latině druhým univerzálním jazykem Evropy. V provinčních východoevropských a středoevropských metropolích se zrodil mýtus o Paříži, univerzálním hlavním městě světa. Francie postupně exportovala své filozofy, revoluci, válku za Napoleona, román, a nakonec revoluci v poezii a malířství: symbolismus, kubismus, fauvismus, surrealismus.
Snad nejvhodnější vyjádření toho, co Paříž znamenala pro tehdejší generaci intelektuálů z východní a střední Evropy, najdeme v Miłoszově básni „Obchvat ulice Descartes“:
Obchvat ulice Descartes
Sestupoval jsem k Seině, plachý, poutník,
mladý barbar, který právě přišel do hlavního města světa.
Bylo nás mnoho, z Jassy a Kološváru, z Vilna a Bukurešti, ze Saigonu a Marakéše.
. . .
Nechal jsem za sebou chmurné provincie,
Vstoupil jsem do universa, oslněný a toužící.
Miłoszův odkaz na osvícenství 18. století je pro Kunderu, který se považoval za dědice myšlenek osvícenství, zejména Denise Diderota, jemuž je věnována jeho hra Jakub a jeho pán z roku 1981 (inspirovaná Diderotovým románem Jacques le fataliste et son maître), obzvláště důležitý.
Kunderovo chápání exilu jako konfrontace se svobodou se odchyluje od mainstreamové mantry o tom, že exilový spisovatel je neoddělitelně spjat se svým rodným jazykem a slouží národní kultuře. Zapadá do širší kategorie kulturního kosmopolitismu, který je spojován s modernitou. A od Gertrudy Steinové po Samuela Becketta se jedná o dlouhou pařížskou tradici, do níž mohli někteří z východo-středoevropských nově příchozích zapadnout nezatíženi bagáží „politického emigranta“.
I ten měl ve Francii dlouhou tradici, ale s jinou, ne tak příznivou konotací. Obraz „emigranta“ totiž býval spojován s těmi, kdo v 90. letech 18. století po Francouzské revoluci opustili svou zemi a vrátili se až po porážce Napoleonovy armády, přičemž jejich programem byla obnova monarchie. François-René de Chateaubriand ve svých Vzpomínkách ze záhrobí představil exil a argumenty pro restauraci, které byly dlouho obdivovány pro své literární kvality, méně už pro svou politickou orientaci. Ve Francii po druhé světové válce (do roku 1956, možná až do roku 1968) podstatná část levice či „pokrokářů“ vnímala východoevropské emigranty jako uprchlíky a odpůrce další „revoluce“, socialistického experimentu sovětského typu ve východní Evropě.
Czesław Miłosz popsal, jaké důsledky to mělo pro exulanty zpoza železné opony: málo společné řeči na pravé straně politického spektra, naprosté nepochopení na levé straně. Existují samozřejmě důležité výjimky; nejvýznamnější z nich, Albert Camus, „nám podal ruku“ a „byl nám bližší než téměř všichni současní spisovatelé“ (Miłosz 1960).
Když Kundera v polovině sedmdesátých let přijel do Francie, intelektuální a politická krajina se oproti té, kterou popisuje Miłosz na přelomu čtyřicátých a padesátých let, zcela proměnila. Předehrou ke Kunderově pařížskému exilu bylo vydání překladu jeho románu Žert v říjnu 1968 nejprestižnějším francouzským nakladatelstvím Gallimard, a to jen několik týdnů po invazi sovětských vojsk do Československa. Vyšel s předmluvou Louise Aragona, významného spisovatele spojeného s francouzskou komunistickou stranou, který varoval před připravovanou „Biafrou ducha“ v Československu. Kundera později takovou politickou prezentaci svého románu nesl s nelibostí, ale netřeba dodávat, že on i jeho román byli tehdy spojováni s odkazem pražského jara, které se postavilo moskevské verzi panzerkomunismu. Odstup a ambivalence, které připomínal Miłosz, už neplatily.
Na rozdíl od předchozího čtvrtstoletí se totiž po roce 1968 intelektuálové na obou stranách železné opony stále více vzdalovali marxismu a režimům, které je chtěly buď kooptovat, nebo potlačit. Odkazy na socialistickou ideologii se postupně vytrácely, protože disidenti znovu začali používat jazyk práv (obrana lidských práv a konstitucionalismu), stejně jako odkazy na dělnickou třídu nahradilo znovuobjevení občanské společnosti. Vše výše uvedené se stalo součástí stále intenzivnějšího intelektuálního a politického dialogu mezi Východem a Západem.
Právě v tomto kontextu našlo pestré shromáždění exulantů z východní a střední Evropy novou roli jako stavitelé mostů mezi disidenty a jejich západními partnery. Samizdatové materiály přicházející z východní a střední Evropy byly překládány a šířeny na Západě, publikovány a pašovány zpět do země původu prostřednictvím kanálů vytvořených exulanty. Zde je třeba připomenout, že Paříž byla tehdy sídlem pro tři hlavní exilové publikace: Kultura v polštině, kterou redigoval Jerzy Giedroyc, Svědectví, které redigoval Pavel Tigrid, a Magyar Füzetek (maďarské sešity), které redigoval Péter Kende. K liberálnímu sbližování za železnou oponou a vytváření evropského veřejného prostoru výrazně a většinou nedoceněně přispěli exulanti z východní a střední Evropy.
Vedle „havlovského momentu“ (zaměření na lidská práva a občanskou společnost) však v osmdesátých letech existovalo něco, co lze nazvat „Kunderovým momentem“, který se soustředil na znovuobjevení střední Evropy a nadřazenost kultury nad politickými režimy. Esej nazvaný „Unesený Západ: Tragédie střední Evropy“, publikovaný v roce 1983 v časopise Le Débat, vyvolal v literárních, akademických a politických kruzích bouřlivou debatu. Kundera tehdy definoval obtížnou situaci střední Evropy jako příslušnost „kulturně k Západu, politicky na Východě a geograficky ve středu“. V eseji zdůraznil primát kultury pro středoevropské národy, jejichž samotná existence není samozřejmostí. Rozvíjel také argumentaci týkající se Ruska jako „jiné civilizace“.
Kunderův esej a debaty s ním spojené přispěly ke znovuobjevení střední Evropy a měly zásadní vliv na přetváření mentální mapy Evropy v západní části kontinentu před rokem 1989.
Proč, ptal se Kundera, nepociťovala západní Evropa odloučení od „jiné Evropy“ jako zmrzačení? Bývalý redaktor Literárních novin z roku 1968, exulant Antonín Liehm, český exulant žijící v Paříži a v té době redaktor časopisu Lettre Internationale, navrhl jako vysvětlení „provincialismus velkých kultur“ spojený s jejich smyslem pro soběstačnost, který nepřipadal v úvahu u malých národů, pro něž by uzavření se do sebe nevyhnutelně vedlo k úpadku.
Došlo také k línému přijetí mystifikačního ideologického jazyka, který se nacházel v dávno ustálené frázi o „lidových demokraciích východní Evropy“. Tři termíny, tři lži. Nebyly to demokracie, ale diktatury, mimořádně nepopulární režimy, které byly součástí střední, nikoli východní Evropy. Camus, jeden ze spisovatelů, které Kundera nejvíce ctil, řekl, že špatně něco pojmenovat znamená přispět k neštěstí světa. Kundera navrhl jiný slovník, jiný rámec, čímž přispěl k posunu v sebepojetí Středoevropanů i ke změně mentální mapy kontinentu pro Západoevropany.
Kundera však navrhl ještě jeden důvod. Zatmění střední Evropy bylo možné proto, že Evropa o sobě přestala uvažovat v kulturních pojmech. Ve středověku byla její jednota, jak Kundera připomíná, založena na náboženství. Od osvícenství náboženství ustoupilo kultuře. Dnes je však na řadě kultura, aby ustoupila, ale čemu? Technologickým inovacím? Příslibu institucí spojených s demokratickou politikou? A kultura je odsunuta na úroveň zábavy? Jaký je smysl evropské myšlenky? Jaké jsou její šance, jestliže se rozvíjí prostřednictvím právních a ekonomických norem a ignoruje hodnoty zakotvené v kultuře, v civilizačním odkazu? Kunderovými slovy: „Evropan: ten, kdo má nostalgii po Evropě“.
Philip Roth se v jednom rozhovoru s Kunderou zeptal: „Jak se cítíte jako emigrant?“ Kundera odpověděl, že pro spisovatele je to „obrovské dobrodiní“.
Moje poslední kniha, která vznikla ve Francii, se odehrává ve zvláštním geografickém prostoru: To, co se odehrává v Praze, je viděno očima západní Evropy, zatímco to, co se děje ve Francii, je viděno očima Prahy. Je to setkání dvou světů. Na jedné straně moje rodná země: Během pouhého půlstoletí zažila demokracii, fašismus, revoluci, stalinský teror i rozpad stalinismu, německou a ruskou okupaci, masové deportace, smrt Západu ve vlastní zemi. Klesá tak pod tíhou dějin a na svět se dívá s nesmírnou skepsí. Na druhé straně stojí Francie: Po staletí byla středem světa a dnes trpí nedostatkem velkých historických událostí. Proto se vyžívá v radikálních ideologických postojích. Je to lyrické, neurotické očekávání nějakého vlastního velkého činu, který však nepřichází a nikdy nepřijde.
Kundera, Miłosz, Brodskij: Debata o ruské otázce
Kunderův esej o „uneseném Západu“ ve střední Evropě se stal tématem, které rozdělilo exilové spisovatele ze střední Evropy a z Ruska. „Je komunismus negací ruských dějin, nebo spíše jejich naplněním?“ ptal se Kundera a poznamenal, že ruští intelektuálové dávají přednost tezi o diskontinuitě, zatímco Středoevropané se přiklánějí k tezi o kontinuitě. Důvodem je, že za autokratickým režimem vidí také logiku impéria, sovětský systém jako dědice imperiálního Ruska. Stručně řečeno, Kunderovo – a potažmo středoevropské – čtení ruských dějin (což je sice přílišné zobecnění) se týká dvou hlavních otázek. Prvním je nesvoboda spojená s absencí občanské společnosti a splynutím duchovní a světské moci, podřízení pravoslavné církve státní moci. Druhá spočívá v tom, že „evropeizace“ Ruska byla od 18. století spojena s jeho imperiální expanzí na západ. Pro středoevropské národy se přilnutí k jejich evropské a západní identitě stalo nejvyšší oporou proti imperiálnímu ruskému a později sovětskému podmanění. Není lepší ilustrace těchto protichůdných argumentů než výměna názorů, která proběhla mezi převážně exilovými středoevropskými spisovateli (včetně Czesława Miłosze, Györgye Konráda, Josefa Škvoreckého a Danila Kiše) a jejich ruskými protějšky (Josifem Brodským, Taťánou Tolstou, Lvem Anninským a Zinovým Zinikem) na památné konferenci v Lisabonu v květnu 1988. Středoevropští spisovatelé poukazovali na ústup od oficiální ideologie a opětovné upevňování vazeb na západní kulturu spíše než na slovanskou/ruskou oblast.
Po vyslechnutí středoevropských spisovatelů Taťána Tolstá nejprve vyjádřila pochybnosti o posledním tvrzení: „Tvrdohlavost, s níž všichni mluví o střední Evropě – jako by to bylo zvláštní místo, které vás nějak sjednocuje; dokonce jsem cítila omluvný pocit, jako by bylo špatné být Východoevropanem“ („Lisabonská konference“ 1990, 93). A k „vnějším“ či „podmíněným“ faktorům v literárních debatách dodala, že spojení s malou zemí nebo Rudou armádou by nemělo ovlivnit vnitřní svobodu spisovatele. Na to Josef Škvorecký, český spisovatel žijící od roku 1968 v kanadském exilu, reagoval citátem básníka devatenáctého století Jána Kollára: „Nepoužívejte svaté jméno své země pro kus země, kde žijeme“ (95). Střední Evropa, řekl, má své vlastní kulturní dějiny s hlubokými vazbami na západní kulturu.
V odpovědi Györgyi Konrádovi, který navrhl, aby se ruští spisovatelé také zamysleli nad svou historií, Tolstá odpověděla: „Teď, jak tomu rozumím, se mě ptají, kdy odstraníme naše tanky ze střední Evropy. To je ta otázka? Kdy odvezu své tanky ze střední Evropy? . . . Nejsme historici, nejsme lidé, kteří mají pravomoc nad tanky. Jsme spisovatelé“ („Lisabonská konference“ 1990, 108).
Kundera se konference nezúčastnil, ale jeho esej o střední Evropě poskytla nejdůležitější výměnu názorů mezi dvěma básníky, oběma nositeli Nobelovy ceny, Czesławem Miłoszem a Josifem Brodským. Brodskij odmítl Kunderovu argumentaci o střední Evropě, kterou interpretoval jako způsob, jak vyhnat Rusko z Evropy.
Josif Brodskij: Ve jménu literatury neexistuje nic jako „střední Evropa“… Existuje polská literatura, česká literatura, slovenská literatura, srbochorvatská literatura, maďarská literatura atd. Není možné mluvit o tomto pojmu ani ve jménu literatury. Je to oxymorón.
Czesław Miłosz: Divide et impera. To je koloniální princip a vy jste pro něj.
Josif Brodskij: Divide et impera. V jakém smyslu, Czesłave? Nerozumím. Mohl bys to upřesnit?
Czesław Miłosz: Pojem střední Evropa není Kunderův vynález. Vy jste posedlý tím, že je to Kunderův vynález. Vůbec ne. Střední Evropa je protisovětský koncept odvozený od okupace těchto zemí. . . . A dodal bych, že svědomí spisovatele, například ruského, by se zabývalo takovou skutečností, jako je pakt mezi Hitlerem a Stalinem a okupace pobaltských zemí, z nichž pocházím. A obávám se, že v ruské literatuře určitě existuje tabu a tím tabu je impérium. („Lisabonská konference“ 1990, 121)
Máme tedy dva příběhy o impériu a postkoloniálním dědictví, která přispěla ke konstrukci kulturně-politického objektu „střední Evropa“. Tento dialog se odehrával v osmdesátých letech, v době rozkvětu vlivu spisovatelů, disidentů a exulantů, kdy intelektuální ústup od impéria připravil půdu pro rok 1989 a předznamenal přechod od kultury k politice, od „Kunderova momentu“ k „Havlovu momentu“.
Právě tato (post)imperiální hádanka dnes znovu rezonuje v souvislosti s ruskou válkou proti Ukrajině.
Nenávrat marnotratného syna
Milan Kundera se po roce 1989 do své rodné země nevrátil, což od té doby vyvolává opakované diskuse. Jeho argumenty pro „osvobozující exil“, jeho trvání na tom, že spisovatel je svobodný jedinec, a ne majetek národního státu vázaný nějakou povinností, a jeho konstatování, že prakticky žádný z velkých exilových spisovatelů se skutečně nevrátil (jeho krajané Josef Škvorecký a Miloš Forman; z Poláků Czesław Miłosz, Kazimierz Brandys, Leszek Kołakowski). Otázky zůstávaly: Proč se Kundera nevrátil? Proč otálel s vydáním svých francouzsky psaných knih? Byly to známky odstupu, nebo dokonce pohrdání?
Snad nejhlubší odpověď („nikdy se nelze vrátit“) lze nalézt v Kunderově románu Nevědění psaném koncem 90. let. K nemožnosti návratu přispívá celá řada souvisejících motivů: vzájemné odcizení, „vzpomínky se už neshodují“, snaha o uznání oběti pro ty, kteří zůstali, a jejich naprostý nezájem o osud (včetně možná jiného druhu utrpení) těch, kteří odešli. Je lákavé (i když by s tím Kundera nesouhlasil) číst román, když ne jako roman à clef, tak alespoň jako velmi osobní vhled do tématu.
Pocit odcizení od původní vlasti, který zažívá mnoho exulantů, byl v Kunderově případě umocněn pocitem (jistě přehnaným), že ho zpátky nikdo zrovna nepřivítá. Dominantní narativ po roce 1989 mezi pražskou inteligencí a jejími médii (v Kunderově rodném Brně je situace poněkud jiná) se totiž stavěl na kontrastu osobnosti a údajně politické orientace Milana Kundery i Václava Havla. Abychom toto tvrzení pochopili, je třeba se vrátit ke sporům a nedorozuměním, vzájemnému vnímání a nepochopení, které v období před rokem 1989 utvářely složitý vztah mezi disentem podle Havla a literárním exilem v Kunderově pojetí. Dvě nejznámější české literární osobnosti ztělesňovaly dvě odlišné cesty: Kundera byl vnímán jako „insider“ s minulostí poválečného komunistického básníka, Havel jako „outsider“ s buržoazním rodinným zázemím, který se dostal do popředí v rámci kulturní obnovy 60. let. V památné výměně názorů bezprostředně po potlačení pražského jara 1968 oba spisovatelé prezentovali protichůdné názory na jeho význam a na osud své země. Kundera poté odešel do exilu a stal se mezinárodně uznávaným spisovatelem; Havel zůstal a stal se vůdčí osobností disidentského hnutí, odseděl si za to řadu let ve vězení, naposled vyšel z vězení na začátku roku 1989 a koncem téhož roku se přestěhoval na Pražský hrad, do prezidentského sídla.
Když Kundera počátkem roku 1984 vydal svůj bestseller Nesnesitelná lehkost bytí, dočkala se kniha v malém, ale vlivném pražském disentu spíše nevlídného přijetí. Skutečnost, že jedna z postav románu odmítne podepsat petici, byla považována za morální a politické faux pas, ne-li za zradu, zatímco Kunderovo literární ztvárnění života v Československu bylo odmítáno jako kýč. V této souvislosti se několik známých literátů z disentu obrátilo dopisem na Nobelův výbor ve Stockholmu, v němž se zasazovali o to, aby cenu získal básník Jaroslav Seifert, v zahraničí málo známý, ale v Čechách vysoce ceněný signatář Charty 77. Implicitně tím chtěli výbor odradit od udělení ceny Kunderovi, o němž se tehdy mluvilo jako o silném kandidátovi. Ať tak či onak, v roce 1984 vyšel Kunderův poslední česky psaný román a jeho rozhodnutí psát francouzsky vytvořilo další distanci s jeho vlastí.
Zde je třeba pro pořádek podotknout, že představy disidentů o Kunderově exilu jako odtrženém od osudu vlasti byly nepřesné. Ve svých esejích a článcích, které se objevovaly v tisku a v časopisech, vždy upozorňoval na situaci v Československu nebo ve střední Evropě obecně. Kolektivních akcí, shromáždění a petic se však neúčastnil.
Existuje však alespoň jedna výjimka, která si zaslouží zmínku. V listopadu 1980 se Kundera ve Filadelfii spolu se skupinou dalších českých exilových spisovatelů zúčastnil panelu o české literatuře, který byl vrcholem akademické konference. Dalšími českými exilovými spisovateli byli Josef Škvorecký, Pavel Kohout, Arnošt Lustig a Antonín Liehm. Sál byl plný; diskusi předcházela přednáška mexického spisovatele Carlose Fuentese a téhož dne vyšla v New York Times nadšená recenze Knihy smíchu a zapomnění od Johna Leonarda. Závěrečný projev na konferenci, který přednesl Arthur Miller, byl věnován jeho vztahu k české literatuře.
Kundera a jeho kolegové čeští exiloví spisovatelé vystupovali jako stavitelé mostů mezi zemí, kterou opustili, a Amerikou. Před odjezdem z Filadelfie tito spisovatelé podepsali prohlášení na podporu svých přátel a kolegů v Československu, vystavených „pronásledování všeho druhu a zbavených husákovským režimem nejzákladnějších lidských práv: práva publikovat“. Většina prohlášení byla věnována podpoře tehdy vězněného Václava Havla. Jednalo se tak říkajíc o „filadelfskou deklaraci nezávislosti“ exilových spisovatelů vůči pražskému režimu.
Doutnající spor s částí disidentského prostředí byl pro Kunderu dvojnásobným zklamáním; jeho román byl v Praze čten pouze politickou optikou a jeho odcizení se zemi po roce 1989 mělo zjevně kořeny v rozchodu s disidentskými spisovateli. Což se dalo přičíst rozdílným životním drahám, nedorozuměním a u některých i dávce závisti. Nicméně, Kundera napsal Havlovi v předvečer jeho nástupu do funkce hlavy státu poctu ve článku nazvaném „Život jako umělecké dílo“ (1989). Nejvyšší vyznamenání mu prezident Havel udělil 28. října 1994.
Domnělé i skutečné rozpory mezi Kunderou a pražskými intelektuály z řad bývalých disidentů přerostly na podzim 2008 v otevřené nepřátelství, když pražský týdeník Respekt, vydávaný bývalými disidenty, otiskl na titulní straně článek „Udání Milana Kundery“, v němž obvinil Kunderu, studenta z roku 1950, že tehdy udal mladého muže, který se ilegálně vrátil z Německa do vlasti. Jako důkaz byl předložen dokument – policejní zápis, který Kundera nikdy nepodepsal a celou epizodu vehementně popřel – a článek, který redakce okamžitě vydala v angličtině, aby se ujistila, že obvinění spisovatele mezinárodně poškodí, okamžitě převzal západní tisk. Několik českých historiků (např. Jiří Pehe, Pavel Kosatík) kritizovalo použitou metodu; Havlovi trvalo několik dní, než reagoval, a doporučil na podobná „odhalení“ reagovat opatrně.
Jonathan Bolton, profesor na katedře slavistiky na Harvardu a odborník na českou literaturu a disent, tedy ihned po prozkoumání předložených důkazů napsal: „Respekt nabídl svou spekulativní rekonstrukci, jako by šlo o přímé převyprávění událostí… Je zřejmé, že Respekt neměl svůj článek publikovat bez řádné diskuse o omezeních důkazů a alternativních interpretacích“ (2008).
Respekt zjevně neprojevil dostatečný respekt ke Kunderovi jako spisovateli a k presumpci neviny jako principu. Tato polemika Kunderu hluboce ranila a de facto zpřetrhala vazby na jeho původní vlast. Jedna věc je být diktaturou vytlačen do exilu, druhá věc je cítit se ve své vlasti nevítaný nebo odmítaný. Rok 2008 vyvolal něco, co by se dalo nazvat Kunderovým druhým exilem.
Nevlídné přijetí exulanta v Praze kontrastuje s vřelým přijetím v Paříži. Kundera patřil v roce 2023 mezi nejprodávanější autory; viz také pochvalné poklony zveřejněné po jeho smrti v červnu 2023. Kunderův život byl rovnoměrně rozdělen mezi Československo a Francii. Časem se obě země budou muset podělit o jeho odkaz a jeho dva životy se snad podaří smířit.
Social Research: An International Quarterly, ročník 91, číslo 2, léto 2024, s. 491–510 (článek). Vydalo nakladatelství Johns Hopkins University Press
publikováno: 16. 8. 2024
