1.
Nová věc v americké politice: Kamala Harrisová se směje. Už si nevzpomínám, kdo z prezidentů a prezidentských kandidátů se smál tak spontánně. Bill Clinton? George W. Bush? John McCain? Pak přituhlo. Spontánní smích se z vrcholu mocenské pyramidy vytratil. S tvářemi Mitta Romneyho, Baracka Obamy, Hillary Clintonové, Donalda Trumpa a Josepha Bidena si ho moc nespojujeme. Až s ní. Někomu tím leze na nervy. Republikánští stratégové používají její smích v předvolebních videích nastříhaný do různých projevů a rozhovorů, většinou nelogicky, aby vzbudili dojem, jak pitomá ženská to je. Good luck.
Harrisová má za sebou dlouhou politickou kariéru jako státní zástupkyně v Kalifornii, ministryně spravedlnosti Kalifornie, posléze jako senátorka za tento největší stát v unii a nakonec čtyři roky na postu viceprezidentky. Politicky je těžké ji zařadit, což však může být v dnešní situaci pragmaticky lepší než být politicky jasně definován. Podobně jako v případě Baracka Obamy také v jejím si do ní mnoho různých lidí může promítat mnoho různých představ.
Je Kamala mainstreamovou, středovou demokratkou? V její politické kariéře najdeme výroky, které to dokládají. V posledních čtyřech letech obhajovala solidně levostředovou politiku Bidenovy vlády, včetně odmítnutí fetiše levicových aktivistů, kteří by chtěli zrušit či aspoň finančně zruinovat policejní rozpočty. Je prokurátorkou, která šla tvrdě po zločincích a firmách, které obcházely zákon? Stačí si udělat pár zběžných rešerší a pro takový závěr najdeme dost indicií.
Nebo je levicová progresivistka? Z jejího působení v Kalifornii bychom jistě našli pár výroků na videu, které dokazují i toto. Podobně, když se v roce 2020 neúspěšně ucházela o prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu. V kampani se dopustila několika značně levicových výroků o zdravotním pojištění, ochraně jižní hranice a zákazu frakování, které umírněné Američany hladí proti srsti. Byla ten rok mizerná kandidátka. Nedokázala zřetelně obhájit svůj návrh na zavedení jednotného zdravotního pojištění, působila nejistě a vyjukaně. Přitom do voleb šla jako favoritka, média už byla nastartovaná na oslavu první afroamericko-asijské kandidátky na prezidentku. Jenže Harrisová vypadla z boje už před prvními volebními shromážděními v Iowě. Měla problémy s řízením svého štábu, a ty se později opakovaly po jejím nástupu do Bílého domu, kdy od ní odešla řada zaměstnanců. Šuškalo se, že není ochotná se pořádně připravovat a z neúspěchů pak vztekle obviňuje své asistenty.
Biden si ji nevybral jako progresivistku ani jako prokurátorku, ale proto, že slíbil nominovat ženu. Její barva pleti a pohlaví byly aktivem, jež mělo pomoci mobilizovat menšiny a mladší voliče. Kromě toho byla Harrisová kamarádkou jeho zesnulého syna Beaua. Oba byli prokurátory a ministry spravedlnosti svých států (Beau v Delawaru). Biden se v její přítomnosti cítil dobře, a to navzdory tomu, že ho během stranických primárek v televizní debatě ostře napadla. Proč? V 70. letech mladý senátor Biden kritizoval snahu povinně vozit autobusem děti z černošských čtvrtí do převážně bělošských škol v rámci politiky desegregace. Nucená integrace byla nepopulární i mezi některými černochy. V debatě Harrisová vyprávěla:
„V Kalifornii byla jedna holčička, chodila do druhé třídy a její třída se právě integrovala do veřejných škol. A každý den ji do školy vozil autobus. A tou holčičkou jsem byla já.“
Za svůj výrok se dočkala pochval od novinářů a potlesku v sále. Biden jej považoval za ránu pod pás. Oprávněně, neboť zaváněl demagogickým nasazováním dnešních měřítek na historicky jinou dobu. V tom progresivisté vynikají. Když se tedy rozhodl se přes tuto kritiku velkoryse přenést a jmenovat Kamalu svojí politickou partnerkou, musel překonat odpor loajálních poradců, z nichž někteří s ním spolupracovali desítky let, a také manželky Jill, jíž se Kamala moc nezamlouvala.
V prezidentských primárkách 2020 na mě Harrisová dělala dojem političky bez názorového ukotvení, takové, která má názory přizpůsobené momentální situaci a říká, co se jí právě hodí. Vzhledem k dobré pověsti, jež jí v Kalifornii předcházela, jsem byl překvapen její nejistotou a komunikační neobratností. V hlavní kampani neměla kvůli zvláštním podmínkám pandemie možnost udělat velký dojem. V prvních dvou letech na postu viceprezidentky její nepřesvědčivé působení pokračovalo. Dostala na starosti věnovat se příčinám migrace ze střední Ameriky, ale výsledky se nedostavily. Naopak, ilegální migrace přes mexickou hranici se zhoršila a stala se hlavní Bidenovou slabinou. Souvisí to s jednou politickou anomálií. Pravicové televizní kanály od nástupu Donalda Trumpa na scénu neustále omílají téma ilegální imigrace a s ní údajně spojené zločinnosti bez ohledu na fakta. Jakmile se nějaký nelegální přistěhovalec dopustí násilného trestného činu, je z toho hned první zpráva. V důsledku toho si mainstreamová média a mainstreamoví politici zvykli tento informační mikrosvět ignorovat. Ve většině případů jde o zdravý instinkt, ale právě nelegální migrace (nikoliv zločinnost) se za Bidena zhoršila a vláda ji podcenila. Ne všechno, co je na Foxu, je nesmysl.
Na své cestě do Guatemaly Harrisová řekla potenciálním migrantům:
„Zůstaňte doma. Nechoďte k nám.“
Za to si vysloužila kritiku levicových pokrokářů. Ještě v Guatemale svoje počínání vysvětlovala pro NBC, ale do tématu se neobratně zapletla. Korespondent Lester Holt se jí zeptal, proč ještě nenavštívila jižní hranici Spojených států, a Kamala mlžila a pak řekla, že na hranici už byli. Holt opáčil, že ona sama přece ještě na hranici nebyla, a poněkud rozčarovaná viceprezidentka opáčila:
„A taky jsem ještě nebyla (třeba) v Evropě.“
Bidenův tým v Bílém domě významně pozdvihl obočí. Viceprezidentka zmizela z médií. To byla chyba. Když spadnete z koně, nejlepší je hned zase naskočit zpátky do sedla a zkoušet to tak dlouho, dokud nenabudete jistoty. Kombinace špatné komunikace, problémů s podřízenými a zhoršující se migrační situace udělala z bývalé demokratické hvězdy otloukánka. Když se stárnoucí Biden rozhodl v roce 2022 kandidovat znovu, po Washingtonu se říkalo, že si nemůže dovolit pustit k tomu Kamalu. Nemohl se jí ale ani zbavit. Vyměnit první ženu, první afroamericko-asijskou političku v úřadu viceprezidentky by znamenalo povstání v Demokratické straně, posedlé politikou identity. Nejpernější chvilky v Bílém domě zažil Biden hned ze začátku, když sestavoval svoji vládu. Ze všech stran se na něj vrhli lobbisté za rasovou rozmanitost. Má tam dost černochů? A co žen? Ano, starosta Pete Buttigieg je gay, ale je to také běloch… co translidé? A Hispánci? Asijci? Na rozdíl od Republikánské strany, která je dnes úzkým Trumpovým kultem, jsou demokraté širokou koalicí různých identit i zájmů, od krajní levice až po umírněné pravicové liberály, které od republikánů vyhnal bývalý prezident. Udržet takovou koalici pohromadě není jednoduchá věc.
Když na konci června Biden propadl v atlantské debatě, prvním, kdo mu na obrazovce přispěchal na pomoc, byla Kamala. V rozhovoru s Andersonem Cooperem na CNN během několika minut rychle, výstižně a sebevědomě charakterizovala všechny Trumpovy slabiny včetně zákazu potratů, které Biden nedokázal artikulovat. Byl její brilantní, klidný výkon jen optický klam, umocněný kontrastem s uvadajícím prezidentem? Následující týdny ukázaly, že nikoliv. Ti, kteří ji v posledních měsících sledovali, si nemohli nevšimnout, jak politicky vyrostla. V rozhovorech šla vtipně a inspirativně hned k věci a každý jí rozuměl. V projevech před publikem ovládla místnost, dominovala silou svého ústavního postu i září celebrity. Vrátila se jí sebejistota, našla přirozenou polohu, jako herečka, která konečně přišla na ten správný výraz v roli, s níž zápasila dva dlouhé roky. Stylizace do progresivistické aktivistky z roku 2020, kdy nemohla mluvit o svých úspěších tvrdé návladní, která jde po zločinu nikoliv stupidním způsobem, ne kladivem, ale strategicky, protože to se tehdy v Demokratické straně nenosilo, jí zjevně neseděla.
Kdo tedy je Kamala Harrisová, která bleskově získala demokratickou nominaci, skoro ihned poté, co ji podpořil odstupující Biden? Jak je možné, že ji prakticky všichni rivalové v Demokratické straně rovněž podpořili?
Odpověď: Je to politička, která chce vyhrát volby. Skoro stejně bleskově, jako získala status kandidátky Demokratické strany, se Harrisová zřekla několika svých předchozích postojů včetně zákazu frakování. Puristům se to nebude líbit, ale jako levicová ideoložka by se prezidentkou stát nemohla. Možná právem si vyslouží pověst vypočítavé kariéristky ve stylu kam vítr, tam plášť, ale ve Spojených státech AD 2024 se ve veřejném životě odehrávají horší věci. S Bidenem směřovala Demokratická strana k prohře, a teď měla reálnou šanci vyhrát. Pokud Kamala vyhraje, což v tuto chvíli, v létě 2024, není zdaleka jisté, bude považována za přelomovou osobnost americké politiky. Bude k tomu několik důvodů. Ten nejhezčí: Vrátí do Oválné pracovny spontánní smích.
Za svůj kariérní vzestup těsně pod vrchol mocenské pyramidy vděčí Kamala mnoha lidem. Dovolím si tvrdit, že ten nejdůležitější se jmenuje Donald John Trump.
2.
Od začátku léta 2015, kdy Trump sjel po zlatém eskalátoru v Trump Tower a oznámil, že donutí Mexiko na vlastní náklady postavit na hranicích zeď, je nejdůležitější postavou světové politiky. Amerika ve své historii zažila několik vln populismu, které vynesly do popředí vlivné postavy. William Jennings Bryan, velká osobnost populistického hnutí přelomu 19. a 20. století, úchvatný rétor, se před první světovou válkou stal ministrem zahraničí. Styl prezidenta Franklina D. Roosevelta byl ovlivněn levicovým populismem, ale prezident byl bytostným demokratem, který ctil instituce liberální společnosti, i když je občas ohýbal dle svých záměrů. Demokrat Huey Long byl guvernérem Louisiany a pak senátorem za tento jižní stát. Antisemitský katolický kněz Charles Coughlin měl před druhou světovou válkou velmi populární rozhlasový pořad. Jižanský rasista George Wallace neúspěšně kandidoval na prezidenta.
Žádnému ze jmenovaných se nepodařilo ovládnout hlavní politickou stranu k obrazu svému do takové míry jako Trumpovi tu republikánskou. Strana dnes nemá prakticky nic společného se svojí dřívější podobou za prezidentů Bushů a Ronalda Reagana. Opustila zásady, jakými byly obhajoba tradičních morálních hodnot, například zdrženlivosti a osobní odpovědnosti. Strana dnes už nechrání integritu demokratických institucí a neklade důraz na právní stát a pořádek. Ty tam jsou politické hodnoty jako volný obchod, silná a aktivní zahraniční politika, světový liberální řád, demokracie, svoboda, spojenectví a v neposlední řadě také pozitivní vztah k evropskému sjednocování. V roce 2020 strana opustila snahu vytvořit programovou volební platformu a namísto toho prohlásila, že stojí za vším, co se vejde do „programu“ Amerika především (America First) prezidenta Donalda Trumpa. Hesla dostatečně vágního a gumového, aby ho Trump mohl použít k naplňování své libovůle.
V Republikánské straně existují názorové proudy, jež si dělají nároky na určitou ideologickou dominanci jako například národovecký konzervatismus (natcon) ve stylu konzervativního křídla naší ODS, polské PiS a Orbánovy FIDESZ, dále autoritářství spojené s prosazováním křesťanských postulátů nebo obhajobu zájmů bělošského obyvatelstva, která se v krajní podobě projevuje jako bělošský šovinismus, či dokonce specifická podoba neofašismu.
Ideologové těchto proudů jsou dvojího druhu. Organičtí, tedy lidé, kteří svým idejím upřímně věřili a věří a nyní nemohou uvěřit vlastnímu štěstí, že se z politické divočiny dostali na dobře osvětlenou a ozvučenou platformu; a oportunističtí, tedy ti, kteří se z Trumpových podnětů pokoušejí uplést věrohodnou teorii. Jejich snažení je však bláhovostí na všech frontách. Trump není ideolog, ale oportunista. Není dostatečně znalý, vzdělaný ani pracovitý, aby si na svět vytvořil koherentní názor a ten pak přetavil v politický program. V tom tkví záchrana liberalismu, slabost a vrtošivost jeho hlavního oponenta. Trump klidně využije jakýkoliv názorový proud, bude-li se mu hodit, ale stejně tak klidně hodí jakýkoliv přes palubu, když mu nebude politicky k ničemu sloužit. Trump je bezzásadový byznysmen transakčního typu.
Přesvědčili se o tom například evangelikálové, pro něž se stal hrdinou, když jím posílený Nejvyšší soud zrušil padesát let staré právo na potrat. Následoval právní chaos. Jedenadvacet států potraty zakázalo. Rozhodnutí se ukázalo jako velmi nepopulární a republikáni kvůli němu začali prohrávat volby a referenda. Trump dnes prosazuje, že každý stát si může s ohledem na potraty vytvářet svoji vlastní politiku. Tedy jinými slovy, může například povolit neomezený potrat až do porodu. Když se mu to hodilo, obrátil se k evangelikálům zády.
Trumpovu revoluci v Republikánské straně dobře pochopíme na politickém příběhu několika prominentních straníků. Senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham byl dlouholetým přítelem a neoficiálním pobočníkem senátora Johna McCaina z Arizony, toho známějšího ze zdánlivě nerozlučné dvojice. Oba patřili k internacionalistickému křídlu strany a záleželo jim na aktivní mocenské roli Spojených států ve světě, uplatňované i vojenskou silou, pokud to bylo nutné. Oba chápali, že Amerika nese odpovědnost za podporu liberálního světového řádu, jejž pomáhala vytvořit po druhé světové válce, rozuměli tomu, že tento řád se sám od sebe neudrží. Politika nesnáší vakuum, a pokud Spojené státy vyklidí pozice, prázdný prostor brzy vyplní někdo jiný, komu na svobodě a demokracii příliš záležet nebude. Naivní nebyli, dokázali bránit čistě americké zájmy, ale chápali také, že prosazování krátkodobých a úzce pochopených ekonomických zájmů může být v dlouhodobé perspektivě kontraproduktivní.
McCain, sám válečný hrdina, pocházel z americké vojenské aristokracie. Otec a děd byli slavnými admirály vojenského námořnictva a mladého Johna, pilota vojenského námořnictva, sestřelili Vietnamci nad Hanojí v roce 1967. McCain nejmladší se katapultoval a dopadl do jezera ve městě. Přitom si zlomil obě ruce a nohu. Vietnamci ho zajali a drželi v nepředstavitelně drsných podmínkách. Když zjistili, koho mají, chtěli ho vyměnit za zajatce, které drželi Američani, ale McCain to odmítl a řekl, že se nechá vrátit jen tehdy, když Vietnamci vrátí také všechny druhy, kteří s ním sdíleli útrapy ve vězení, smutně proslulém „Hanojském Hiltonu“. Toto gesto mu prodloužilo pobyt ve vězení na dlouhých pět let.
Do Spojených států se vrátil zmrzačený. V politice si vybudoval úctyhodnou kariéru a v roce 2008 prohrál prezidentské volby s Obamou. Postavil se prezidentu Bushovi, když kritizoval jeho politiku mučení zajatců po atentátech v roce 2001. Byl přítelem hnutí za svobodu a demokracii ve světě, stálicí na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Trump o něm prohlásil, že není žádný hrdina, protože se nechal chytit, a McCain na to vtipně odpověděl, že má vlastně pravdu. Od té doby ho Trump nenáviděl. McCain v Trumpovi rozpoznal nebezpečí pro stranu a zemi. Když umíral na rakovinu mozku, ještě stihl v senátu odevzdat rozhodující hlas proti Trumpově snaze zrušit Obamacare, reformu zdravotního pojištění, která významně rozšířila počet zdravotních pojištěnců v Americe. Byl to historický úspěch jeho největšího rivala, jehož si na rozdíl od stranického kolegy Trumpa McCain vážil.
Také Graham ihned rozeznal v Trumpovi nebezpečí a postavil se mu v prezidentských primárkách v roce 2016. Mluvil o něm jako o šarlatánovi a lháři. Ve volbách to však daleko nedotáhl, a když se Trump stal prezidentem, Graham si k němu našel cestu. Hráli spolu golf a Graham si zpočátku možná upřímně myslel, že na něj bude mít vliv. To se posléze ukázalo jako naivní představa. Graham postupně přecházel na Trumpovy pozice, asi si myslel, že takticky, aby… aby co vlastně? Ach, ano, aby zabránil nejhoršímu. Trump přece naslouchá v zahraniční politice, a kdyby tam nebyl Graham, jak by to dopadlo? Dopadlo to tragicky, ale pro Grahama.
V knize The Corruption of Lindsey Graham (Zkorumpovanost Lindseyho Grahama) zkoumá William Saletan Grahamovu politickou proměnu. Grahamův posun zasazuje do širšího stranického trendu. Krůček za krůčkem došel Graham tak daleko, že se dokonce podílel na pokusu zvrátit volební výsledek v Georgii ve prospěch Trumpa. Po útoku davu na Kapitol 6. ledna 2021 se Graham nakrátko pokusil od Trumpa odpoutat. Teatrálně prohlásil, že jeho báječná jízda s Trumpem skončila. Pak ho na Reaganově letišti ve Washingtonu slovně inzultovala skupina Trumpových fanoušků, Graham pochopil, že by už ve svém státě nemusel vyhrát volby, a obrátil znovu, tentokrát zase zpět k Trumpovi. Dokonce podporoval zadržování vojenské pomoci Ukrajině. Dívá-li se na něj odkudsi duch jeho někdejšího parťáka McCaina, jistě mu z Lindseyho není moc dobře. Kniha slouží jako případová studie eroze politické integrity prostřednictvím postupných kompromisů, které Graham učinil, a poukazuje na důsledky upřednostňování stranické loajality před zásadami.
Rudy Giuliani byl na vrcholu své kariéry nejslavnějším americkým politikem. Začínal jako nebojácný návladní, který šel po mafii a dostal prostřednictvím zákona RICO několik vysoce postavených mafiánských bossů do vězení. Pak se v 90. letech stal úspěšným starostou New Yorku. Postaral se o razantní snížení násilné zločinnosti a návrat prosperity do města. Z té doby se znal s Donaldem Trumpem. Po teroristických útocích z 11. září působil rozhodně, klidně, byl to dobrý manažer a sjednotitel mnoha různých etnických skupin nejdynamičtější světové metropole. Vysloužil si přezdívku Americký starosta. Pokusil se o prezidentskou nominaci, avšak jako představitel liberálního křídla neměl ve straně ovládané konzervativci šanci. Kdyby tehdy nadobro odešel z veřejného života, byl by dnes uctívanou postavou a jedno z newyorských letišť se mohlo jmenovat po něm.
Velmi záhy po Trumpově nástupu ve straně se k němu Giuliani přiklonil a podpořil ho. Jeho autorita Donaldovi pomohla získat i voliče, kteří by ho normálně nevolili. Giuliani pak prezidentovi pomáhal v právních věcech. Angažoval se na Ukrajině, kde s několika značně pochybnými existencemi hledal špínu na Bidena, a postaral se o odvolání kvalitní kariérní diplomatky z postu americké velvyslankyně v Kyjevě jen proto, že jim v jejich podivných machinacích nebyla nápomocná. Po volbách v roce 2020 šel Giuliani Trumpovi na ruku při pokusu protiprávně zvrátit výsledky voleb. Vytruboval, že má důkazy o volebních podvodech (žádné neměl), a zatím prohrával jeden frivolní proces za druhým, což mu vyneslo kárné řízení. Někdejší neohrožený bojovník proti mafii přišel o právnickou licenci kvůli tomu, že u soudu lhal.
To nebylo vše. O dvou dobrovolnicích, které sčítaly hlasy v Georgii, Shaye Mossové a Ruby Freemanové, tvrdil, že falšovaly výsledky. Tím jim ze života udělal peklo, neboť rozzuření MAGA voliči jim vyhrožovali tak, že se obě musely skrývat a nakonec přestěhovat. Načež Giuliani čelil jejich žalobě o pomluvu. Porota ho uznala vinným a soud mu uložil pokutu a nařídil odškodnění žen ve výši 148 milionů dolarů, které ho finančně zruinovalo. V prosinci 2020 pořádal v několika státech „slyšení“, na nichž zástupy trumpistů lhaly o falšování voleb. Seance živě přenášely pravicové televize. Na některých byl Rudy podnapilý, na jednom „slyšení“ ho kamera zaznamenala, kterak si hlasitě ulevuje kvůli plynatosti, jednu tiskovku uspořádal mezi zahradnictvím a sexshopem a na jednom záběru se potil tak, až mu černá barva na vlasy stékala po tváři. Tak skončil Americký starosta.
V Republikánské straně (a koneckonců i v té Demokratické) se i v minulosti našli extremisté, exoti, rasisté a šiřitelé spikleneckých teorií, ale tito lidé živořili na jejím okraji, trpěni mainstreamem proto, že potřeboval jejich hlasy. Za Trumpa však opustili politický exil a posunuli se do centra. Strana dnes nesnese ve vlastních řadách zásadovou konzervativní političku Liz Cheneyovou, kterou nejdřív vyloučila z vedení sněmovny a poté ji připravila o mandát, a to jen proto, že kritizovala Trumpa. Zato oslavuje a podporuje reprezentantku ze státu Georgia Marjorii Taylorovou Greeneovou (MTG). Proslavila se propagací hnutí QAnon, krajně pravicové konspirační teorie vzniklé v roce 2017, která věří, že spiknutí satanistických pedofilů kontroluje vládu i média a pracuje proti Trumpovi. Hnutí se snaží rozluštit tajná poselství prostřednictvím různých znaků a symbolů od anonymní postavy známé jako „Q“, jež hlásá, že velká událost, tak řečená „Bouře“, povede k zatčení zmíněných přísežníků.
MTG však věří i dalším zajímavým úkazům. Prohlásila například, že požáry v Kalifornii v roce 2018 způsobil vesmírný laser, ovládaný bohatou židovskou rodinou, a že masakry na školách jsou inscenovány za účelem propagace kontroly zbraní.
3.
Pokud je Trumpa možné zařadit k dalším populistům amerických dějin, tak jedině jako jejich postmoderní variantu, neboť Trump republikány neovládl podle nějakého připraveného politického programu, ale na základě pocitu. Nejprve si řekněme něco o pocitech v politice obecně a potom více o pocitu specifickém, spojeném s trumpismem.
Občas si lidé naivně představují, že dříve se voliči v demokraciích před volbami rozhodovali podle politických programů stran a kandidátů. Taková doba nikdy neexistovala. Pokud by tomu tak bylo, nemuseli bychom mít předvolební kampaně. Strany by do domácností distribuovaly své programy, které by pak rodiny kolem stolu po večeři poctivě studovaly. Lidé v demokraciích se vždy většinově rozhodovali podle svých emocí a sympatií (některým voličům pochopitelně na programech záleží). Rozdíl mezi dneškem a nedávnou minulostí je, že dnes ony pocity ovlivňuje mnohem víc aktérů než v minulosti kvůli sociálním sítím, internetu a e-mailu. Prostředí je nepřehledné a volatilní. Proto některé politické hvězdy rychle vyjdou a pak skoro stejně rychle zhasnou.
Volatilitu politických emocí nezapříčinilo jen nové komunikační prostředí, v němž doslova každý z nás může ihned mluvit na veřejnosti. Globalizace civilizační kultury, ekonomiky i politiky vedla na jedné straně k rychlejší a razantnější proměně společností a na straně druhé k jisté unifikaci rozpravy. Od San Franciska po Tokio se dnes diskutuje o podobných tématech, ale naše společnosti jsou stále rozmanitější. I etnicky homogenní Česko má své sportovní reprezentanty černé a žluté pleti. Kulturní války, týkající se imigrace (u nás až na ukrajinské uprchlíky neexistující), tradičních hodnot, pohlaví a rasy se na českém Twitteru/X vedou se stejnou, či dokonce větší intenzitou (jsme verbálně neurvalejší a sprostší než průměrný příslušník západní civilizace, ale zase jsme mírumilovnější a znatelně méně fyzicky agresivní) než v Londýně a Chicagu.
Spojené státy zakusily za čtvrtstoletí několik otřesů, od teroristických útoků radikálních islamistů přes dvě dlouhé a neúspěšné války, razantní finanční krizi a imigrační vlnu až po pandemii. Všechny se podepsaly na jejich sebevědomí. Značná část populace přestala cítit pevnou půdu pod nohama. V takových chvílích v politice přicházejí ke slovu populisté s jednoduchými návrhy na řešení komplexních problémů. Zastavme migraci! Vystěhujme jedenáct milionů nelegálních přistěhovalců! Zakažme některé knihy, zabanujme nepohodlné názory a spíkry nalevo i napravo, ty, kteří se nám nelíbí.
Neliberální impulz se neomezuje jen na pravici. Politicky korektní „woke“ (slovo znamená doslova „probuzená“, ale nejlépe by se dalo přeložit jako „uvědomělá“, což má v sobě onu správnou, vzdáleně komunistickou ozvěnu) levice, pevně usazená na univerzitách, v muzeích a galeriích, v divadlech a dobývající pozici za pozicí v korporátním světě, má silné tendence nařizovat, zakazovat, přikazovat a vyřazovat. Nejmladší generaci dnes na toleranci a svobodě záleží výrazně méně než generaci X, která vyrůstala v 70. a 80. letech. Platí to i u nás. Mnoho lidí volí Trumpa a jeho derivace v Americe i ve světě jen proto, že je považuje za účinné beranidlo proti vratům, za nimiž se opevnili neliberální levičáci.
Občas se říká, že levice i pravice v Americe má svoje extremisty, takže je údajně jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Taková symetrie je chimérou. Republikáni nemají svoji extrémní pravici, ale extrémní pravice má republikány. Strana se v podstatě proměnila v kult Donalda Trumpa a jeho hnutí MAGA (čili Učiňme Ameriku znovu velkou: Make America Great Again), které žije v pohádkách. Trump dodnes neuznal jasnou porážku v naprosto regulérních volbách v roce 2020. Tvrdí, že volby mu byly ukradeny a že je ve skutečnosti stále právoplatným prezidentem.
A nejen to. Donutil lež v různých obměnách opakovat celou stranu. V létě 2024 mohli viceprezidentskou nominaci získat jen ti, kteří po něm tuto lež papouškovali. Uchazečů bylo několik, předháněli se v podlézavosti vůdci. Stovky odsouzených za vzpouru 6. ledna Trump nazývá politickými vězni, které omilostní, až se do Bílého domu vrátí. Sám sebe, muže odsouzeného za falšování obchodních listin a obžalovaného ve třech trestních kauzách, civilním soudem uznaného za sexuální napadení, jež soudce přirovnal ke znásilnění, a také za následnou pomluvu (oba prohřešky ho budou stát skoro 90 milionů dolarů), šéfa firmy, která za finanční podvody musí zaplatit skoro půl miliardy dolarů, tedy sám sebe nazývá disidentem politicky pronásledovaným vládou, jež údajně zneužívá justiční proces k politickým účelům. Nic z toho není pravda. Trump není americký Navalnyj. Vyšetřování sice mohou vést za Demokratickou stranu zvolení návladní (to se týká jen případů v New Yorku a Georgii, nikoliv federálních kauz, neboť nezávislý vyšetřovatel Jack Smith byl dosazen ministrem spravedlnosti, který ale do jeho práce nezasahuje, stejně jako do práce ministra nezasahuje Bidenův Bílý dům), ti však musí sestavit žalobu a shromáždit důkazy a svědky podle přísných pravidel a u nezávislého soudu porotě dokázat vinu mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Pro zkazky o politickém honu na čarodějnice neexistují důkazy.
Jakýmsi zázrakem však tento politický Houdini zatím dokázal uniknout skoro ze všech politických a justičních svěracích kazajek. Žádná ho dosud nedokázala sevřít a znehybnit tak, aby mohla nastat pozvolná a dlouhá rehabilitace Republikánské strany. Zatím není jasné, jestli mu strana Kamaly Harrisové bude schopná v listopadu 2024 zasadit finální úder. Jak říkají sportovní reportéři, šance na obou stranách jsou vyrovnané.
4.
Základní emocí, která hnutí MAGA žene kupředu, je zášť. Zášť k levici, k měnící se společnosti a jejím kulturně-civilizačním vzorcům, k arogantním elitám a pokryteckým „globalistům“, u nichž mají lidé z MAGA pocit, a mnohdy zcela oprávněný, že se na ně, na jejich životy, zvyky a hodnoty dívají svrchu. Jak napsal Salman Rushdie, svět je plný vzájemně nekompatibilních lidí. Politika je tu od toho, aby negativní emoce odvedla, utlumila a konflikty vyřešila smírně. Je v naší éře pod neskutečným tlakem, požadujeme od ní cosi, co od ní v podobném měřítku zatím požadováno nebylo, a sice řešit nebývalý objem iracionality. Pokud politika selže, přijde násilí a možná i válka. V sázce je hodně. Proto je vytrvalé oslabování institucí demokratické republiky Trumpem a trumpismem tak nebezpečné. Napadají média, Kongres, státní legislativy, opozici, soudy, FBI, CIA, ministerstvo spravedlnosti, a nakonec i svobodné volby. Ne proto, že by měl Trump dopředu promyšlený plán k jejich oslabení, ale vždy, když stojí v cestě jeho libovůli.
Z následujících stránek vyplyne, že Donald je svrchovaně sobecký člověk neschopný základní empatie. Někteří autoři jsou přesvědčeni, že je narcistním sociopatem, ale protože k takovému soudu nemám potřebnou kvalifikaci, nechci se stavět do pozice psychologa amatéra. Proto takové termíny nepoužívám, i když jsem jednou, už je to dávno, pro tento typ politika krátce pracoval, a mám s ním tedy osobní zkušenost. O tom možná jindy.
Přestože tato kniha není politickým životopisem, mapuji některé klíčové momenty Trumpovy rodiny a osobní historie pro dokreslení jeho vývoje. Není to příliš košatý vývoj. Zatímco Kamala prošla za kratší životní úsek několika utilitárními názorovými zvraty, Donald je víceméně konstantou a jakékoliv změny v jeho jednání a chování za posledních skoro padesát let jsou marginální. Trump mluví téměř všude stejně. Jeden malý příklad z poslední doby: v létě 2024 přišel na mítink Národní asociace černošských novinářů a nechal se zpovídat třemi známými reportérkami. Kdosi mu poradil, že toto interview by mohlo posílit jeho postavení mezi Afroameričany.
Trump si skutečně v posledních dvou letech v průzkumech veřejného mínění vedl zejména mezi mladými černochy o něco lépe než v minulosti. Ještě lépe si vedl mezi Hispánci, hlavně Kubánci a Venezuelci na Floridě a Mexičany v údolí řeky Rio Grande. Tyto dvě voličské skupiny, Latinos a černoši, jsou tradičními stoupenci demokratů, takže i malé posuny ve prospěch Trumpa mohou mít pro volby velký význam. Popularita Trumpa u Kubánců a Venezuelců, kteří utekli ze socialistických diktatur, není překvapivá. Překvapivější je nárůst podpory u mexických Američanů a Afroameričanů, uvědomíme-li si historii jeho rasistických a necitlivých výroků na jejich adresu.
Protože stejně jako u bělochů, také v těchto skupinách je Trump populárnější mezi lidmi dělnických zaměstnání než u vysokoškoláků, možná nakonec dochází k jisté normalizaci etnického elektorátu, předtím vychýleného doleva. To, že Trump zabírá u mladých černošských mužů o něco víc než dřív (většina pořád volí demokraty), může souviset s tím, že se o něm pochvalně vyjadřuje excentrický rapper Kanye West, známý antisemitismem a bizarními výroky o Hitlerovi, a také s Trumpovou aurou drsňáka obletovaného modelkami, jenž si nedělá hlavu s pravidly. Pověst drsňáka je mi stejnou záhadou jako to, že se Trump, obézní miliardář s tučnou vrstvou oranžového make-upu a bizarním účesem, jenž nevynechá jedinou příležitost k nářkům, jak mu pořád někdo ubližuje, stal vzorem alfamaskulinity a machismu u Američanů nižší společenské třídy. Pro jistou část evangelikálů je zase biblickým králem Kýrem Velikým, jenž dobyl Babylón a osvobodil Židy ze zajetí.
Trump se tedy zúčastnil rozhovoru s reportérkami z Národní asociace černošských novinářů ve snaze akcelerovat svoji podporu mezi mladými Afroameričany. Interview skončilo fiaskem. Opět prokázal, že není schopen svůj jazyk a svoje nastavení přizpůsobit obecenstvu, číst místnost a pružně reagovat. Mluvil víceméně stejně, jako by byl na svém předvolebním mítinku, při interview na Foxu nebo v prezidentské debatě. Hned první, ostrá otázka ho psychicky rozhodila. Novinářka ze stanice ABC Rachel Scottová se ho zeptala:
„Mnoho lidí si myslí, že není vhodné, abyste tu dnes byl. Šířil jste nepravdy o některých svých soupeřích, jako jsou Nikki Haley a bývalý prezident Barack Obama, že se nenarodili ve Spojených státech, což není pravda. Čtyřem barevným kongresmankám, které jsou americkými občankami, jste řekl, aby se vrátily tam, odkud přišly. Pro černošské právníky jste použil slova jako ,zvíře‘ a ,vzteklý‘. Napadl jste černošské novináře, nazval jste je ubožáky a řekl jste, že otázky, které kladou, jsou ,hloupé a rasistické‘. Ve svém letovisku Mar-a-Lago jste povečeřel s bělošským supremacistou. Takže moje otázka, pane, když teď žádáte černošské příznivce, aby vás volili — proč by vám měli černošští voliči věřit, když používáte takový jazyk?“
Byla to ostře formulovaná, legitimní otázka, která přesně a v kontextu citovala Trumpovy výroky a žádala vysvětlení. Trump zalapal po dechu a – jak jinak – začal naříkat:
„Tak zaprvé, myslím, že mi ještě nikdy nikdo nepoložil takovou otázku – takovým strašným způsobem, první otázku. Ani se nezeptáte: Dobrý den, jak se máte? Jste z ABC? Jste prostě fake news.“
Z tohoto místa šlo interview už jen z kopce. Mimochodem, oním bělošským supremacistou, kterého společně s Kanyem Westem pozval Trump na večeři, byl Nick Fuentes, jenž poprvé vešel ve známost po akci Unite the Right, neonacistické demonstraci v Charlottesville v roce 2017. Neonacisté tam pochodovali se zapálenými pochodněmi, skandovali „Židi nás nevytlačí“ a „Rusko je náš přítel“. Fuentes je zatvrzelý antisemita a šiřitel konspiračních teorií.
5.
I když se Trump osobně za padesát let na scéně moc nezměnil, jeho životní běh zaznamenal několik výkyvů. V 90. letech prošly jeho firmy několika bankroty a Donald byl odkázán na milost bank. Rozpadla se mu dvě manželství. Pokoušel se dostat do politiky, ale dlouho se nenaskytla vhodná příležitost. Od malička nechtěl být jen developerem, ale také celebritou. Tento pojem ho fascinoval, sláva je jeho životní hodnotou. Trump trpí, není-li středem pozornosti, když se o něm nemluví, třeba i negativně. Proto tak těžce nesl nástup Kamaly Harrisové v létě 2024. Už nebyl v médiích první. Když kandidoval proti Bidenovi, působil na svoje měřítka klidně, a dokonce i jaksi disciplinovaně. To skončilo, když se potvrdilo, že Bidena na špičce demokratické kandidátky nahradí Kamala. Její mediální nástup byl raketový a připomínal Obamánii v roce 2008. Trump se vrátil do své zpola hysterické a zpola ufňukané podoby.
Zásadní obrat směrem ke globální celebritě přišel v roce 2004, kdy se dostal jako hlavní protagonista a pak producent k reality show Učedník (The Apprentice). Hrál v ní úspěšného byznysmena a manažera a jeho závěrečná věta, „Máte padáka!“ mu postupně vytvořila image schopného, nekompromisního člověka. Z Učedníka se stal světový hit, který postupně vylepšil zoufalý stav Trumpových financí. Trump objevil svůj hlavní talent, být showmanem před kamerou. Učedník odstartoval i jeho politickou kariéru.
Když se nečekaně dostal do Bílého domu, svoje prezidentství pojal jako reality show. Na reálné práci se mu moc nechtělo podílet, zato když byla kolem kamera, dával si na výkonu záležet. Podle jednoho z jeho národně bezpečnostních poradců Johna Boltona Trump ani nečetl novou národně bezpečnostní strategii, kterou vydala jeho vláda, vcelku kvalitní a koherentní dokument, a když ji měl obhajovat na veřejnosti, ukázalo se, že jí nerozumí a říká věci, které jí protiřečí. Jeden americký diplomat, který sloužil na Filipínách, mi vyprávěl, jaké to bylo, když jejich ambasádu navštívil Trump. Přiletěl na desetidenní turné po Asii na zasedání ASEAN a APEC, a když v Manile předstoupil před diplomaty z regionu, bylo po první minutě jasné, že se neorientuje v základních otázkách. Prostě se nenamáhal si v letadle přečíst přípravu.
„Bylo to neskutečně trapné,“ řekl mi diplomat. „Úplná ztráta času. Několik kolegů na setkání s prezidentem ani nepřišlo, což jsem nikdy nezažil. My se vždycky snažíme chodit na jakékoliv jednání, kde je náš prezident. Ale když jsem ho tam viděl plácat obecnosti, které byly úplně mimo, litoval jsem, že jsem tam ze zdvořilosti šel.“
Mezi světovými státníky vzbuzovalo Trumpovo působení směs frustrace a pobavení. Za jeho zády si z něj utahovali a vyměňovali si zkušenosti, které s ním získali. Na valném shromáždění OSN mluvil opět stejně, jako by byl na předvolebním shromáždění v Iowě, a jeho tvrzení o bezprecedentních úspěších jeho vlády se setkalo se smíchem v sále. Dosud se posměchu v OSN americký prezident nedočkal, i zde byl Trump historicky první. Diktátoři jako Kim a Putin ho rychle přečetli a pochopili, že kvůli jeho sebestřednosti není těžké jím manipulovat.
Některé položky Trumpovy světové show měly bizarní ráz. Japonskému premiérovi Šinzóovi Abemu tiskl v Oválné pracovně ruku tak dlouho – 19 vteřin – a pevně, že se někteří na místě přítomní novináři domnívali, že jde o záměrný vzkaz: Alfa jsem tu já, chlapče. Šokovaný Abe se jen nevěřícně ušklíbl. Totéž udělal francouzskému prezidentovi, ale Emmanuel Macron byl připraven a asertivní stisk opětoval. Byla to prezidentská verze hospodské páky trvající půl minuty. Tato globální reality show je ještě vcelku nevinná, některé jeho způsoby však vzbuzují znepokojivější reakce. Například Bolton pojal podezření, že Trumpovy názory na země a jejich představitele nadměrně ovlivňují jeho obchodní zájmy. V této souvislosti jmenoval Saúdskou Arábii, Turecko a Egypt. Trump se po desítky let pokoušel postavit v Moskvě Trump Tower a před svou prezidentskou kandidaturou se bez výsledku snažil vlísat se do Putinovy přízně. Mohou jeho proruské postoje souviset s byznysem?
V létě 2024 přinesl list The Washington Post dlouhý investigativní článek s podezřením, že egyptský diktátor Abd al-Fattáh as-Sísí mu v roce 2016 těsně před volbami ilegálně poslal téměř deset milionů dolarů. Původní informaci přinesla CIA a FBI ji posléze vyšetřovala. Trump byl v tu dobu pod tlakem svého týmu, aby své vlastní kampani přispěl peníze na politické spoty, které bylo třeba ve finiši kampaně použít k oslabení Hillary. Dlouho se zdráhal to udělat a pak několik týdnů před volbami poslal na účet kampaně částku těsně pod deseti miliony, téměř identickou, kterou dva muži odnesli v hotovosti ve čtyřech velkých taškách a údajně odvezli do Spojených států. Trumpův ministr William Barr vyšetřování prostřednictvím zákulisních tahů ukončil a Post vznesl otázku, zda nemohlo jít o politické krytí trestného činu. Barr s novinami odmítl mluvit. Dnes je kauza promlčena. Jisté je, že v té době a po svém zvolení se o Sísím vyslovoval pochvalně. V roce 2017 mu vyjádřil podporu:
„Chci jen, aby všichni věděli, že jasně stojíme za prezidentem Sísím; odvedl skvělou práci ve velmi obtížné situaci. Ve Spojených státech – a ve mně – máte velkého přítele a spojence.“
Post cituje nejmenovaného vládního činitele: „Každý Američan by měl být znepokojen tím, jak tento případ skončil.“
6.
Jako na každou celebritu také na Trumpa platí jiná pravidla než na nás ostatní. Neoslabilo ho video, na němž se chvástá sexuálním predátorstvím. Evangelikálům, kteří nemohli v 90. letech přenést přes srdce, že Bill Clinton znesvětil Bílý dům románkem se stážistkou, dnes nevadí Trumpův nemanželský sex s pornoherečkou, porušování zákonů a evidentní neznalost Bible. Trump je náš had, patří do našeho kmene, a to je vše, na čem záleží. Politika tak opouští území civilizační shody a vrací se k tribalismu.
Procházejí mu i jiné, vpravdě bizarní úlety.
„Podle několika poradců se [Trump] rozpovídal o prsou [své dcery] Ivanky, o jejím pozadí a o tom, jaké by to asi bylo, mít s ní sex, což nakonec přimělo [ředitele prezidentské kanceláře] Johna Kellyho k tomu, aby prezidentovi připomněl, že Ivanka je jeho dcera,“ napsal ve svých knižních vzpomínkách Miles Taylor, jenž za Trumpovy vlády působil jako personální šéf ministerstva vnitřní bezpečnosti. V roce 2004 řekl Trump rozhlasovému moderátoru Howardu Sternovi, že je naprosto v pořádku, když chce o Ivance mluvit jako o ‚pěkném kusu zadku‘. Něco podobného řekl dámám v pořadu The View na ABC, kam přišel s Ivankou, což jednu z nich tak vykolejilo, že ho okřikla:
„Nech toho. To je tak divné.“
Z tradičního pohledu je Trumpova doba vskutku divná. Emoce, které dnes světu vládnou, nám zabraňují v solidních odhadech budoucnosti. Kdo předvídal frontální ruský útok na Ukrajinu? A kdo v prvních dnech mohl předvídat, že Rusko nebude schopné Ukrajinu porazit a že dojde k totální revoluci v evropské obranné a energetické politice? Nevíme, co se stane za týden, natož za dva měsíce. Dnes je nemyslitelné to, co bude za čtvrt roku normou. Některé neznámé jsou vrcholně znepokojivé. Použije Rusko jadernou zbraň? Bude na Blízkém východě velká válka? Vrátí se Trump do Bílého domu? Abychom si dnes, v létě před volbami, hodili korunou.
Pokud Trump opravdu vyhraje, bude pokračovat svět podle něj. Co přesně to bude znamenat pro nás v Evropě, těžko říci, a to kvůli Trumpově nestálosti, nebude to však to nic pozitivního. Dojde k dalšímu rozvolňování transatlantické vazby, která je pro nás ve střední Evropě zásadní. Neexistuje interní evropská náhrada za Spojené státy. Také americká pomoc Ukrajině by za Trumpa zdaleka nebyla tak velkorysá a robustní. Každý večer před spaním se Putin modlí za jeho vítězství. Zruší Trump demokracii a nastolí diktaturu? Tady jsem o něco optimističtější než dřív, americké instituce jsou značně rezistentní. Je jasné, že druhá Trumpova vláda se poučí z té první. Trump by si do ní vzal výhradně loajalisty bez ohledu na schopnosti. V místnosti, kde se rozhoduje i o nás, by bylo mnohem méně dospělých. V každém případě by druhá Trumpova vláda pokračovala v nahlodávání integrity demokratických institucí, které nás jediné chrání před sebou samými a našimi vrozenými stinnými stránkami. A ani otevřenou diktaturu a občanské nepokoje nelze vyloučit. Pravděpodobnost takového vývoje vzroste z dnešní nuly za demokrata Bidena třeba na pět procent za Trumpa. To se zdá jako zanedbatelný risk. Ale nastoupili byste do letadla, které má pětiprocentní šanci spadnout?
Esej je ukázkou z autorovy knihy Svět podle Trumpa, která vyjde v říjnu v Nakladatelství Bourdon.
publikováno: 26. 8. 2024
