Možná vám neunikla smutná událost, k níž došlo o posledním srpnovém víkendu. Po 131 let přestaly vycházet Lidové noviny. Smutná událost je to nejen tím, že se jedná o list, který založil můj praděda Adolf, smutné je i vysvětlení, které ke konci tištěných novin vydal šéfredaktor LN Petr Bušta. Ten zdůvodnil konec „technicko-společenskými proměnami.“
Bohužel má pravdu.
Je to technologie, která nás dělá línými, která se stala novou mantrou naší existence a která působí hlavně tak, že jí chceme více a více. Vše podstatné, co zlepšilo náš život, ale vzniklo před nástupem digitální technologie, o níž je tu řeč.
Nastal začátek nové doby a konec staré. Jenže ta nová doba bude krátká. Dojde k resetu, při kterém se sami zcela, anebo doufejme že jen trochu, zničíme.
Dovoluji si tím upozornit na esej Pavla Kohouta, který byl z důvodů jim zcela typických a vlastních, odmítnut k publikaci v těch našich „Lidovkách“. Ty se bohužel nikdy nevrátily do rodinných českých rukou, i když jsem je po revoluci doslova existenčně zachránil.
To, co mi z rodinného stříbra nikdo neodcizil, je ta naše Přítomnost, kterou spolu s Ferdinandem Peroutkou založil můj děda Jaroslav v roce 1924. Tu mně, i nám, nikdo nevezme. Ani ty technicko-společenské proměny. Přeji proto příjemné čtení a prosím – předplaťte si Přítomnost nejen pro sebe, ale i pro někoho blízkého. Vycházíme jen kvůli vám a z vašich příspěvků. Ať tu taky vydržíme alespoň těch 131 let.
Martin J. Stránský
58KŠAFT neboli Staré volání v novém znění
Pavel Kohout
„Synáčkové milí a všickni, kterýchž snad dojde hlas tento můj, poslechněte mne!“
Autora politické závěti z půle šestnáctého století, Amose Komenského, otloukly dějiny srovnatelně s našimi disidenty nedávné minulosti. Po staru zvaný kšaft je volání bezmocného vlastence k českému národu, který právě pilně propadá habsbursko-katolicko-německé normalizaci. Cítím, že k němu nemám daleko.
Když jsem v roce 1928 přišel na planetu Zemi, jedinou v našem vesmíru obývanou myslícími bytostmi, bylo mé vlasti, Republice Československé, a tedy i její demokracii prvních deset roků. Měl jsem v ní zažít ještě deset let, kdy jsem dospěl do onoho stupně vědomí, kde se formuje jedincův život.
Mému dominuje vzpomínka na obrovský sletový stadion, v němž československá armáda předváděla čtvrtmiliónu diváků bitvu u Zborova, aby je povzbudila k obraně proti chystanému přepadu země vojsky Adolfa Hitlera. A k ní se pojící obraz narvaných tramvají, z nichž viseli, kdo se nevešli, aby včas obsadili pohraniční pevnosti a předvedli skopčákům, jak bojují potomci husitů
Vojenská nepřipravenost Anglie a Francie znamenala Mnichov a ten přivodil konec mé republiky. Až téměř po sedmi letech světová válka zdechla tam, kde začala. Jen včasná německá kapitulace zachránila povstalou Prahu před zničením. Dodnes o tom svědčí torzo staroměstské radnice, zmrzačené tankovými granáty.
Píšu to v srpnu 2024 v bytě na Masarykově nábřeží, s vyhlídkou na „Račana“. Protože jsem se za život naučil psát tak, že děj neurčuje autor, ale logika příběhu i jednání postav, skončil jsem psaní dobře se vyvíjejícího románu Dejbúk ve chvili, kdy v orwellovském roce 2084 mladý hrdina z venkova poprvé poznává Prahu, kde je na pozemku, vyčištěném od trosek rozbombardovaných Hradčan, slavnostně otvírán Park kultury a oddechu Karla Gotta. I když jsem psal zjevnou satiru, přišlo mi, že na zázračnou siluetu, kterou vidím z okna, tu hrůzu přivolávám. Dejbúk vyšel v knize Přítoky románů jako torzo…
Krátce nato začal válku opravdu prožívat národ, oddělený od nás jen úzkou bariérou Slovenska. Uklidnilo mě, že tolik Čechů pocítilo, co já, jak o tom svědčila nebývalá solidarita. Ten úžasný jev, mírnící utrpení všeho druhu, bohužel patří k těm, které rychle odeznívají. Strach z války ustoupil mírnému mrazení, jako když v televizi běží válečný film. Jakmile skončí, naskočí reklamy.
A přitom v této „bitce za rohem“ nejde jen o území. Stejně jako v roce 1939 jde i o svobodu. A že dějiny potvrdily Churchillovu definici – „Ze všech špatných politických systému je zdaleka nejlepší demokracie“, jde také o ni.
Se mnou právě odcházejí poslední Češi, kteří zažili na vlastní kůži, co válka obnáší. Po nás začnou mizet ti, kdo prožili totalitu spojenou s okupací. A množí se úkazy, věštící, že i nová nesvoboda je na spadnutí.
Na Slovensku už klesla klec hodně nízko, když se podařilo získat méně myslivou většinu lidu pro ideu Nic-Než-Národa; stejně snadno, jako už v roce 1939, kdy nadšeně zaživa pohřbila demokratické Československo. Slovenští vojáci se pak prošli bok po boku wehrmachtu až ke Stalingradu a zpátky.
Přitom pády klecí začínají mnohdy nevinně. Třeba tím, že veřejnou televizi zbaví její ředitel jedním škrtem dvou ze tří nejzásadnějších pořadů. Nebo že z důvodů komerčních dojde papír pro deník s nejdelší demokratickou tradicí, který zakázali už komunisti.
Nikdy jsem nechápal, jak může třicet tisíc profesionálů ubránit deset milionů lidí, kteří nikdy neměli jinou zbraň než kapesní nožík. Potěšila mě proto zpráva, že Chorvatsko jako první zavádí znovu obecně prospěšnou službu dorostu. Má trvat sice zlomek bývalé vojenské, jen dva měsíce, ale platit má i pro dívky a nebude v ní scházet branná výchova.
Končím spolu s Lidovkami. Toto je předposlední tištěné číslo v jejich druhém životě. Doufaje v další zmrtvýchvstání listu, loučím se i já replikou starého kšaftu:
Synáčkové milí a všickni, kterýchž snad dojde hlas tento můj, poslechněte mne: chcete-li ochránit, co milujete, naučte se střílet!
Pro předposlední tištěné číslo Lidových novin 30.8.2023 napsal Pavel Kohout, spisovatel, 1928 (neboli 96), spoluautor Prohlášení Charty 77. z 1.1.1977.
Cenzurováno šéfredakcí Lidových novin 29.8.2024 jakožto „nihilistické, vyvolávající dojem konce světa“.
Publikováno 29.8.2024 na webu týdeníku Respekt.
Rozesláno na přání autora 3.9.2024 na 2650 adres. (jpk, šéf moravské redakce Lidových novin v Brně (1990–1992), v čase, kdy se ten list pyšnil nákladem 600 tisíc výtisků). Také proto, že se aspoň tvářil nezávisle… Vydavatelství téhož jména vypravovalo na svět kromě knížek cca deset titulů časopisů, mezi nimi i jediný brněnský: ROK – Revui Otevřené Kultury (1989 – 1993) navazující přímo na Hosta do domu (1954 – 1970)…
publikováno: 2. 9. 2024
