Světýlka: film o nejistotách dětství

Filmů o vztazích, zvláště o krizových momentech partnerského soužití, jsou plná kina i televizní kanály. Jistě, toto téma nejvíc oslovuje, protože je sami často prožíváme. Věnuje se mu i režisérka a scenáristka Beata Parkanová, která je vnímá a ztvárňuje především pod zorným úhlem fenoménu rodiny. Platí to pro všechny tři její dosavadní autorské snímky, pro debut Chvilky, následující Slovo (cena za režii v hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu 2022) i pro nejnovější Světýlka.

Beata Parkanová vystudovala FAMU, uměleckou dráhu však začala jako autorka autobiograficky laděných próz. Zaměřuje se v nich na rodinné vztahy a podobně to má i ve filmové tvorbě. Její scénáře vesměs čerpají z příběhů vlastní rodiny. V Chvilkách sleduje obětavé snažení mladé hrdinky o rodinnou harmonii, v dramatu Slovo váží cenu rodinné sounáležitosti v těžkých dobách, kdy na všechny dopadá tíha normalizace. Ve Světýlkách zkoumá rozpad mladé rodiny očima šestileté dívenky, která přichází o bezpečí a jistotu domova.

Světýlka jsou posmutnělou filmovou elegií, jejíž malá hlavní hrdinka, osamělá mezi rozcházejícími se rodiči, ještě plně nerozumí, co se kolem ní děje, co ji ohrožuje. Chtěla by skotačit jako jiné děti, ráda by prožila den v pohodě, radovala se z letního slunce, z hřejivé přítulnosti kocourka. Ale rušivé hádky a disharmonie jsou příliš hlasité. Vnímá podrážděnost dospělých i jejich drobné schválnosti. Ještě že jsou nablízku děda s babičkou, kteří se ji snaží chránit, byť nevstupují do hry „mladých“ vždy moc obratně. Ale jinak snad ani nemůžou, a myslí to dobře.

Křehký film se na sympaticky úsporné ploše (74 minut) odehrává během jediného, zato rozhodujícího dne. Právě kulminuje rozkol mezi dospělými a prarodiče – obránci řádu a práv dítěte – se usilovně snaží malé Amálce nahradit chybějící rodinné teplo. Neznějí tu velká slova, neodehrávají se dramatické scény, nicméně ve vzduchu visí napětí rodičů i rozladěnosti starší generace.

Krizovou situaci vnímáme především zrakem a sluchem dítěte. Proto také v řadě scén vidíme dospělé jen do výšky Amálky – horní část těl je jakoby uříznuta, sahá jen kousek nad pasem. Což je filmařsky působivý nápad. Podobně torzovitě jsou nastavena i místa děje, většinou v dosahu dětských očí.

Konflikt rodičů probíhá doslova i obrazně za zavřenými dveřmi – k děvčátku pronikají jen jednotlivé vzrušené hlasy, které slyší za dveřmi. Ohlasy ovšem přicházejí i jinými kanály: v rozhovorech prarodičů, ve výčitkách mladým, že neberou ohled na dítě, v nečekaném setkání s matkou a cizím mužem. Režisérce se celkem zdařilo v dialozích, v argumentačních neobratnostech i okamžicích tichého trapna navodit atmosféru neklidu. Podstata zůstává mimo Amálčiny rozlišovací schopnosti, to nejdůležitější patrně ani neslyší, ale stále i pro ni trvá ovzduší jakéhosi provizoria a neklidu. Pocit, že se cosi hroutí a takhle to nemůže zůstat. Jako nevtíravý kontrast je na druhé straně líčen poklidný domov babičky a dědy žijících zjevně ve vzájemném souladu, jenž aspoň na chvíli poskytuje jakousi jistotu.

Rodinná situace nemá, a snad ani nemůže mít uspokojivé řešení, o to je jeho vyznění naléhavější. Jde ovšem „pouze“ o tichý alarm, nikoliv drásavé vykřičníky. Lze ovšem namítnout, že děj je vlastně téměř bez příběhu, možná mu chybí dramatický oblouk, místy působí až poněkud monotónně a chvílemi se přes nevelký rozsah trochu vleče; některé situace se nadbytečně opakují. Nicméně je třeba ocenit, že autorka vystihla atmosféru rozpadu – přesněji dopad rozpadu na dětskou duši s empatií a emocionální silou.

Měla spolehlivou oporu v citlivé kameře (Tomáš Juríček), v kvalitní hudební složce (Michal Novinski) a zejména v představitelích hlavních rolí. Především se jí podařilo najít nadanou Miu Bankó, která malou hlavní hrdinku Amálku ztvárnila s obdivuhodnou věrohodností. Měla sice zkušenosti z několika televizních seriálů, ale ve Světýlkách dostala velmi náročný úkol, kterého se zhostila skvěle. Je přesvědčivá v každé scéně. Dospělí kolem ní předvádějí rovněž kvalitní výkony a dodejme, že rodina společně dobře ladí a sluší jí to. Velký kus práce odvádějí hlavně Veronika Žilková a Martin Finger v důležitých postavách prarodičů Amálky, jako manželská dvojka jsou okouzlující. Drží spolu, i když se vždy neshodnou. Vždyť leccos spolu prožili a vědí, že patří k sobě. (Mimochodem, tahle babička a děda jsou tytéž postavy, a Martin Finger navíc stejný herecký představitel, kteří tvoří protagonisty předchozího snímku autorky. Ve filmu Slovo jsou v mladším středním věku a pevná vzájemnost jim pomáhá překonat komunistické ústrky. V reálu to byli děda a babička režisérky…)

Beata Parkanová nedávno prohlásila, že Světýlky uzavírá filmovou trilogii, pro niž čerpala z příběhů vlastní rodiny. Nevím, zda to není škoda.

Ale jedno vím: I v této bouřivé době plné globálních konfliktů a katastrof – kdosi ji nazval dobou krizovou – stojí za to, (nejen) v uměleckých dílech věnovat velkou pozornost i zdánlivě malým věcem, takovým těm běžným, skoro by se dalo říct každodenním problémům, o něž klopýtáme na cestě životem.