Amerikánka na cestě

Příběh dívky, která prožila krušné dětství, prostoupil životní osudy režiséra Viktora Tauše až tak moc, že mu věnoval téměř čtvrt století. Podle jeho slov ho setkání s reálnou „Amerikánkou“ (říkala si tak, protože věřila, že její otec žije v Americe) svým způsobem zvedlo ze dna a vrátilo k tvorbě. Od počátku o ní chtěl natočit film, ale nedařilo se; nebyl spokojen s mnoha verzemi scénáře, nenašly se peníze. Nejprve tedy vzniklo několik podob divadelního představení, z nichž byl natočen i filmový záznam. Skutečná filmová verze se ale představuje až nyní a přináší do českého filmu leccos nového, nezvyklého, snad i odvážného. Ani ne tak sdělením jako spíše formou.

Snímek Amerikánka scenáristy Davida Jařaba a režiséra Viktora Tauše vypráví o těžké životní cestě dítěte opuštěného matkou. Malá Ema putuje do dětského domova s kasárensky necitlivým režimem, běžným v komunistickém Československu. Poté do pěstounské péče a pak do pasťáku. Nato ovšem přijde svoboda s otevřenými možnostmi, ale také s deziluzí a bezradností, kudy jít dál, a rovněž s poznáním, jak to vlastně je s „americkým“ otcem. Dívka je však silná a nepoddajná osobnost, nezlomil ji děcák ani mříže. Poradí si i dnes…

Snímek představuje originálně pojatý životopis Amerikánky v pestrém pásmu epizod, které na sebe volně navazují. Jejich vazbu stvrzuje osobnost hlavní hrdinky, ale ne vždy zcela důsledně, protože vzhledem k rozsahu doby, v níž je život Emy líčen, ji představují tři protagonistky (výtečné výkony všech tří: Pavly Beretové, Julie Šoucové i Kláry Kitto). Jejich postavy neprocházejí dějem chronologicky, ale prostupují jím. Vzájemně se prolínají, stejně jako jednotlivé části dějového kaleidoskopu. Občas se prolnou i postavy Emy v různých časových obdobích.

Tauš komponuje scény promyšleně, se snahou o maximální emotivní účinek, s pečlivostí až divadelní a s vytříbeným výtvarným citem. Některé sekvence jsou mimořádně působivé, emočně intenzivní a naléhavé. Např. skvělé scény s dětmi (řada z nich pochází z dětských domovů), rovněž opakované záběry pracoviště v pasťáku, v nichž chovanci bezúčelně přesypávají písek z jednoho místa na druhé, nebo scény s vlakem v pusté krajině. Nezapomenutelná je budova dětského domova v popředí s vraty evokujícími koncentrační tábor, jak ho máme v paměti z dokumentů i hraných filmů (zde ovšem s jiným heslem nad vchodem).

Režisér byl velmi invenční při štědrém využívání výtvarně i zvukově působivých prvků, většinou se symbolickým významem. Symbolice slouží také volba výrazných barev oblečení, krajiny i dekorací, hlučná popmusic (téměř výhradně italské provenience – možná proto, že komunistický režim toleroval italskou hudbu, americkou podstatně méně) atd. Místy se ovšem v opulentní směsi (a někdy zmatení) až závratně bohaté filmařiny poněkud ztrácí podstata sdělení a význam symbolů. Ve zvucích, barvách i prolínačkách je musíme pracně hledat. Autoři si toho možná byli vědomi, protože místy je obraz doprovázen komentářem, který připomene, oč tu jde, a o Amerikánce sdělí: „Stokrát jsi padla. Ale stokrát zase vstala. Nedostali tě. Nebyla jsi na to totiž sama. Měla jsi sebe. A taky naději…“ Emotivní výpověď o síle osobnosti a naději by patrně vyzněla ještě přesvědčivěji, kdyby se chvílemi neztrácela v efektních filmařských kouzlech.