Přesně rok dnes uplynul od bezprecedentního masakru, který spáchalo palestinské hnutí Hamás na izraelském území, kde útočníci pozabíjeli na dvanáct set lidí a odkud odvlekli do Gazy více než dvě stovky rukojmích a zajatců. Navzdory paralelnímu působení izraelských válečných operací i mezinárodní diplomacie se přitom ani po dvanácti měsících nijak nepřiblížilo vyřešení krize ani splnění izraelských cílů – tedy zničení hnutí Hamás a osvobození unesených lidí. Naopak, region se podobá sudu s prachem, k němuž vedou zápalné šnůry hned od několika klíčových hráčů.

Spravedlivé a pochopitelné rozhořčení nad masakrem, které např. v Česku nejeden politik využil jako dobrou příležitost k vlastními zviditelnění, už dávno překrývá spravedlivé a pochopitelné rozhořčení nad zabíjením tisíců civilistů a všudypřítomnou zkázou palestinské Gazy, což zase využívá ke sbírání bodů nejeden politik leckde v zahraničí.

Vybičované emoce během onoho dramatického roku zhusta odsunuly racionální argumenty, které by přitom mohly přispět k pochopení, proč židovský stát se svým bezpečnostním aparátem, excelentními obrannými i úročnými zbraněmi a šiky informátorů v nepřátelské společnosti nebyl schopen zlomit odpor ozbrojenců v Gaze. A proč se mu naopak otevřely nové fronty a střety, přesně jak předpovídali už loni mnozí skeptikové. Tvítové slogany zamlžily složitou realitu.

 

Pašerácké tunely nejsou, rekruti prý ano

Hodně se například od léta mluví o tom, že Izrael nemůže uzavřít s Hamásem příměří, pokud by kvůli tomu měl dočasně stáhnout vojáky z tzv. Filadelfského koridoru, tedy hranice mezi pásmem Gazy a Egyptem – ačkoli i izraelská armáda a ministr obrany tvrdí, že to lze zajistit i jinak, premiér Benjamin Netanjahu a jeho tábor trvá na tom, že jedině ponecháním vojáků tam lze bránit pašování zbraní teroristům.

Před pár týdny se však pozorný čtenář izraelského (!) tisku mohl dozvědět, že navzdory velkým očekáváním se vojákům nepodařilo pod hranicí odhalit prakticky žádný pašerácký tunel. A včera se zase objevila (v listu The Jerusalem Post) zmínka, že armáda v Gaze zatím našla jen velmi málo íránských zbraní a že si je palestinské militantní frakce zásadní měrou vyrábějí samy, v cílevědomě budovaných podzemních továrnách.

Co se týká lidských zdrojů nepřítele, Izrael podle mediálních zpráv i oficiálních prohlášení zlikvidoval desítky velitelů Hamásu a celkem asi patnáct až dvacet tisíc příslušníků různých povstaleckých a teroristických frakcí i jiných ozbrojených sil působících v Gaze. Ani to ale nestačilo a možná stačit nebude. Washington Post v sobotu přišel s obsáhlým materiálem o tom, že Hamás se už chystá na poválečnou éru, kdy chce v Gaze obnovit svou vládu i ozbrojenou moc.

„Mladých dobrovolníků určitě není nedostatek,“ cituje americký list anonymně zpravodajského důstojníka z nejmenované arabské země. „Asi nejsou tak dobře vycvičení, ale pomohou Hamásu doplnit chybějící stavy. Jsou to lidé, kteří přišli o své rodiny a mají jeden hlavní motiv – pomstu.“

S ročním odstupem se tedy potvrzuje další argument, který bývá někdy vydáván div ne za podporu terorismu – že pokud bude Izrael spolu s teroristy takovou měrou zabíjet i jejich rodiče, manželky a děti, de facto tím zajišťuje Hamásu nejlepší možnou náborovou kampaň.

Co ale Hamás loňským krveprolitím sledoval? Průběžně se objevují analýzy, podle nichž sice neměl úplně jasnou představy o rozsahu a dopadech masakru, který spáchal, jaké území Izraele chce obsadit a jak dlouho ho bude držet a podobně (ozbrojenci například podle všeho netušili, že poblíž Gazy probíhá v poušti hudební megaparty, kde po jejím objevení nakonec Palestinci pozabíjeli a unesli největší část civilistů). Vůdci hnutí však podle všeho doufali v rozpoutání širšího konfliktu, a tedy i zvýšení tlaku na Izrael. Pokud je tomu tak, jejich plány se plní – do konfliktu se v průběhu roku zapojil nejprve libanonský Hizballáh, pak šíitské milice z Jemenu a z Iráku, a nakonec přímo i Írán. Aktuálně Izrael zahájil pozemní invazi už i v Libanonu.

 

Mrtví, uprchlíci – a také ropa

Celý svět teď trne, jestli tato spirála vůbec skončí – koho nezajímá politika a osud bombardovaných chudáků kdesi na Blízkém východě, toho by jistě zajímaly očekávatelné dopady velké války na světové ceny ropy…

Íránský režim se navzdory často plamenné rétorice v uplynulých čtyřech dekádách své existence nakonec vždy projevil jako racionální (ale samozřejmě nikoli poddajný) hráč. I v jeho řadách však zaznívají razantní návrhy a snaha zúčtovat s nepřítelem jednou pro vždy. Teherán se netají tezí, že v regionu stojí tváří v tvář neblahému vlivu a zásahům USA a jejich spojenců. A tam, kde má tento tábor své jaderné zbraně, desítky základen a letadlové lodě, tam může Írán nasadit své spojenecké síly jako Hamás či Hizballáh. V této souvislosti je možná na místě otázka, nakolik je dnes ještě přesné říkat Íránu „náboženský režim“, když jde v mnoha ohledech daleko více o režim vojenský.

Lidé doufající v udržování konfliktů či dokonce v rozpoutání něčeho většího zjevně existují i na izraelské straně. Část izraelské vládní koalice už od jara varuje premiéra, že ani v zájmu záchrany rukojmích nesmí v Gaze ani dočasně zastavit boje – v opačném případě hrozí svržením vlády. V červenci také parlament schválil deklaraci, podle níž židovský stát nikdy nedopustí vznik palestinského státu, a to ani v případě, že by to bylo výsledkem mírových rozhovorů. Sílí naopak volání po anexi Západního břehu, po návratu kolonistů do pásma Gazy, objevují se hlasy, že součástí Země izraelské je i egyptský Sinajský poloostrov a jih Libanonu. Myšlenka Velkého Izraele „od řeky k moři“ a odmítání palestinských nároků ožívá už léta, samotný premiér odmítá palestinský stát celou svoji kariéru. Masakr Hamásu samozřejmě tomuto táboru výrazně nahrál.

 

Palestinské ambice znovu na stole

Uplynulý rok ale zároveň k nelibosti Izraele přitáhl celosvětovou pozornost k palestinské otázce. Netanjahu léta sázel na to, že tato věc nějak „vyhnije“ – osadníci s podporou vlády nerušeně rozšiřovali osady na okupovaných územích, Palestince oslabovalo fyzické i politické rozdělení na Gazu a Západní břeh a prakticky mohli jen sledovat svůj ústup do zapomnění. Uplynulý rok však nejenže postupně rozředil počáteční sympatie se židovským státem, ale vynesl do popředí otázku palestinského sebeurčení. Několik západních zemí jednostranně uznalo Stát Palestina, Mezinárodní soudní dvůr jednoznačně deklaroval, že izraelská okupace je ilegální, přibývá demokracií, které odmítají Izraeli dodávat zbraně používané k zabíjení civilistů.

Izrael se spolu s hrstkou zemí, k nimž patří i Česká republika, snaží na světových fórech aspirace Palestinců potlačovat. I kvůli tomu, jak krvavě a extenzivně pojal odvetu – a leckdy i explicitně deklarovanou odplatu zasazovanou do biblické argumentace – má ale obhajobu 57 let trvající okupace mnohem těžší než před rokem a jedním dnem.

publikováno: 7. 10. 2024