Pravicoví extremisté vítězně táhnou Evropou. Ve volbách bodují a jeden neví, z čeho je mu víc špatně. Zda z toho, co hlásají, a přitom jim to prochází, anebo zda z toho, že roste počet těch, kteří je svými hlasy ve volebních urnách opakovaně povzbuzují. I když spolu s vítězstvím rakouských svobodomyslných (FPÖ) v nedávných parlamentních volbách napsal komentátor německého listu Frankfurter Rundschau, že volby znovu ukázaly, jak populistům nijak neškodí jejich skandály, neúspěchy a vadné chování, a že vždy najdou ve veřejnosti dostatek hlasů, které se přes takové zjevy dokážou bez problému přenést, přesto to hlava nebere.
Komentátor chtěl dát najevo, jak chybná a naivní je politika řady liberálů a demokratických stran, jestliže se pokoušejí populisty (ať nalevo, nebo napravo) vyřadit z politického boje poukazem na jejich nemravnost. U jejich sympatizantů naopak tento způsob vedení politického boje nachází pochopení, dokonce i určitou příchylnost. Politické síly, které uprostřed scény zdvihají mravokárně varovný prst, když se nikdo nekouká, případně údajně nekouká, si přece také čas od času dovolí luxus nějakého toho přešlapu. Zjevná nemravnost populistů může být proto inspirující i pro ty voliče, kteří s nimi pást krávy nehodlají, přesto jim „to“ hodí na protest nebo na truc pokrytectví liberálů.
Postřeh Ivana Kytky, že současný populismus nepotřebuje politické či ideové vedení, že bychom obtížně hledali takové vůdce či vůdkyni, že vzlíná jaksi samovolně a že jeho struktury nemusí mít nutně pevnou, už vůbec ne uniformní podobu, je přesný. Přesto jsou hnutí ANO bez Andreje Babiše, Právo a spravedlnost bez Jaroslawa Kaczynského, Fidesz bez Viktora Orbána, Sdružení pro národ bez Marine Le Penové, Liga Severu bez Mattea Salviniho či Spolek Sáry Wagenknechtové bez Sáry Wagenknechtové zcela nemyslitelnými. Ačkoli jsou spodní proudy evropského populismu i tak silné a samonosné, musí se vždy nalézt někdo, kdo jako první razí politické teze o příchylnosti k putinovskému Rusku jako výrazu neutuchajícího úsilí o mír anebo o migraci přetékající terorismem a usilující o vytěsnění evropské kultury.
Evropská reakce tradičně volí Rusko za spojence
Člověku je až trapně, jak se politika evropské reakce po dobu nejméně dvou století nemění a opakovaně se přichyluje k ruskému imperialismu jako svému dobrodinci. Čestnou výjimku tu tvoří Poláci. I ten nejvíce reakční Polák bude Rusa považovat za veřejného nepřítele číslo jedna. O to s větším podivem lze pozorovat příchylnost Maďarů k Rusku, ačkoli mají podobné, ne-li co do krveprolévání shodné zkušenosti jako Poláci. Pozorovatel si zmíněný paradox vysvětlí Trianonskou smlouvou. Díky ní z vůle západních spojenců Maďarsko přišlo po první světové válce o své dominantní postavení ve střední Evropě. Smlouva způsobila, že se Západ pro maďarské nacionalisty stal větším zlem než celá ruská říše.
Příchylnost k Rusku ne vždy měla snadno vymezitelné kontury. V plné míře se projevila až ve vztahu k bolševické revoluci v roce 1917 a ke komunistické 3. internacionále, následně bolševiky založené. Měla za úkol sjednotit „světový proletariát“ a cestou „světové revoluce“ pak prosadit zájmy ruského impéria, vydávané právě za zájmy světového proletariátu.
Nelze tu nezmínit opět Maďary. Chaos v Uhrách po rozpadu habsburské monarchie umožnil, aby se v Budapešti ujali moci bolševici vedení Belou Kúnem. Vpád maďarských rudých gard na jaře roku 1919 na Slovensko názorně ukázal, jak si bolševici v Budapešti, ale i v Moskvě představují světovou revoluci. Cílem vpádu mělo být zpětné připojení Horních Uher k Maďarsku. Gardy sice byly nakonec bity, nicméně Maďarům zůstala nepochybně zachována vzpomínka, že s Rusy se lze rozhodně lépe dohodnout než se západními mocnostmi a že ambice obnovit Velké Uhry, alespoň částečně, u Rusů nachází porozumění.
Komunisté jako bojové jednotky komunistické internacionály
Nositeli příchylnosti k Rusku po vítězné bolševické revoluci byly „národní“ komunistické strany, sekce (bojové jednotky) 3. internacionály. V zemích, kterých se v důsledku 2. světové války Sovětský svaz zmocnil a staly se jeho vazaly, pak tytéž místní komunistické strany sehrávaly roli místodržících bez nároku na samostatnou politiku. Země, kam vliv Sovětského svazu přímo nesahal, komunistické strany za peníze Moskvy se pokoušely alespoň zevnitř rozvracet. Stále platila slova komunisty Karla Kreibicha, zakladatele německé sekce komunistické strany Československa z března roku 1921. Tehdy v Liberci prohlásil, že základním úkolem komunistů je zničit parlamentní demokracii. Nejlépe tak, že stávající komunističtí poslanci ji budou v parlamentu rozkládat zevnitř. Rozkladné akce v západních demokraciích po 2. světové válce nemusely být nutně akce záškodnické. Zhusta šlo o události mající rádoby ušlechtilý nátěr. Rovnoprávnost žen, sounáležitost s rozvojovými zeměmi, úsilí o odzbrojení (alespoň toho jaderného) či hnutí za celosvětový mír.
Dnešní „chcimíři“ prosazující klid zbraní na Ukrajině a odmítající vojensky Ukrajinu podporovat silně připomínají „chcimíry“ v osmdesátých letech minulého století. Tehdy se západní Evropou valila jedna vlna masových mírových protestů proti rozmisťování amerických raket středního doletu za druhou. To, že šlo o odpověď na předchozí ruskou jadernou provokaci, tehdejší chcimíry nezajímalo. Masovost protestů zajišťovaly finance z Moskvy podobně, jako Moskva penězi podporuje chcimíry dnešní. „Užiteční idioti“ z řad západních levicových intelektuálů a studentů vyráželi na mírové demonstrace s heslem: „Raději rudý než mrtvý!“
Rozpad Sovětského svazu překvapivě na věci nic nezměnil. Příchylnost komunistických stran či jejich někdy levicově tvářících se náhražek k ruskému imperialismu jako životadárného zdroje nijak neutuchá. Příchylnost je to univerzální. Dokladem toho budiž nejen bojovnost poslední mohykánky komunismu, Kateřiny Konečné, ale i proruská vzdorovitost Viktora Orbána, původně pocházejícího z protikomunistického disentu.
Skutečnost, že evropská pravicově extremistické politická seskupení (AfD, FPÖ, Sdružení Marine Le Penové, Salviniho Liga severu apod.) jsou finančně podporována Kremlem, dokládá, že se Moskva pružně přizpůsobila zániku evropských komunistických stran po roce 1989 a buduje si novou internacionálu. Nijak se neliší od internacionály komunistické. Sdílí s ní společný cíl: zničení evropské parlamentní demokracie.
Vize Velkých Uher dostala přednost a ukončila letité přátelství polsko-maďarské
Zvláštním případem jsou dvě seskupení ve střední Evropě, Orbánovo hnutí Fidesz a Kaczynského strana Právo a spravedlnost. Ani u jednoho nelze historicky vysledovat sebemenší příchylnost k Rusku, snad kromě epizody s bolševikem Belou Kunem v roce 1919.
Maďaři si ale musí připomínat nejméně dvě povstání, která Rusové utopili v krvi. V roce 1848 na zoufalou žádost Habsburků. Tehdy Rusové potlačili povstání za maďarskou národní nezávislost. Reprízu krvavé lázně Rusové pak připravili v roce 1956, když Koněvovy tanky v Budapešti zadusily maďarskou demokratickou revoluci. Stovky až tisíce revolucionářů „vítězové“ oběsili. Desítky tisíc maďarských studentů a mladých dělníků putovaly do sovětských koncentračních táborů. Stovky tisíc těch „šťastnějších“ našly útočiště na Západě.
Pro Poláky byli Rusové odvěkým a zarytým nepřítelem. Několik jejich osvobozeneckých povstání v 19. století Rusové rozdrtili. Jednoho z nich spolu se svým přítelem, básníkem Adamem Mickiewiczem se v roce 1830 účastnil náš básník Karel Hynek Mácha. Těm více zapomětlivým stačí alespoň připomenout Varšavské povstání z roku 1944. Rusové je nechali utopit v krvi a Varšavu srovnat se zemí. Na věci nic nemění to, že špinavou práci za ně udělali Němci. Té nejšpinavější práce, systematické vyvražďování obyvatel Varšavy, se podle svědectví přímých aktérů chopili příslušníci zbraní SS, rekrutovaní na Ukrajině.
Příčinou dnešní překvapivé příchylnosti Maďarů k Rusku, a naopak pro mnohého jejich nepochopitelné odtažitosti vůči Evropské unii (ač jsou jejími členy) je maďarský nacionalismus, který dodnes neskousl údajnou křivdu, již zemi po první světové válce přinesla Trianonská smlouva. Ve skutečnosti šlo o diktát západních mocností. Připravil zemi o část Zakarpatské Rusi, o Slovensko, Sedmihradsko a část Bosny. Od dnešního Ruska naivně očekávají pomoc alespoň na Ukrajině, jakmile Rusko Ukrajinu dostane plně pod kontrolu.
Poláci, ač byl jejich stát z vůle vítězných mocností obnoven po první světové válce, naleznou ve svém povědomí celou řadu případů, kdy ve chvílích největší nouze byli naopak Západem opuštěni, naposledy v roce 1945. Tehdy Západ nečinně přihlížel, jak Rusové spolu s místními komunistickými kolaboranty ničí stávající odbojové struktury Zemské vlády, které odolaly nacistické hrůzovládě, a stíhají, zavírají a popravují příslušníky polského pronacistického odboje. Jejich konzervatismus, mající v mnoha projevech až nádech reakčnosti, je původní, polský. Vychází z vlastní politické a náboženské tradice.
Jedinou změnu, již lze v poslední době zaznamenat, je odchýlení se od letitého přátelství s Maďary. Nejméně dvě století vázalo oba národy jako absolutní priorita. Nehynoucí zásluhou maďarského regenta Horthyho je, že umožnil značnému počtu před Němci a Rusy ustupujících polských jednotek v roce 1939 uniknout (i se zbraněmi) přes Maďarsko na Západ. Horthy byl přitom Hitlerovým spojencem. Nešťastné lpění Orbánovo na příchylnosti k Rusku v naivní víře, že Rusové nakonec pomohou odstranit některé křivdy Trianonské smlouvy, a z toho plynoucí ambivalentní postoj Orbánův k válce na Ukrajině, jež pro Poláky bez ohledu na politické směřování má jednoznačný výklad, Poláky natolik znechutil, že Maďarům kdysi tak pevné přátelství vypověděli.
Od nepaměti živnou půdu reakci spoluvytvářeli ustrašení demokraté
Ve skutečnosti živnou půdou pro rostoucí populismus, ať zleva, nebo zprava, není tolik ona vrstva obyvatel, kterým nemrav projevovaný každodenní politikou populistů, lžemi, polopravdami počínaje, manipulací konče, nevadí a považuje je za součást politického života (politika přece je přece špinavá). Ta je jeho přirozeným podložím. Způsobuje to rádoby vychytralé a panikou prorostlé chování subjektů, které při vší té bídě stále ještě považujeme za demokratické.
Křesťansko-demokratický evropský poslanec Dennis Radtke na okraj voleb v Rakousku, v nichž vyhrála strana před lety zakládaná bývalými nacisty, tvrdí, že evropský politický střed se v obavě, aby nad ním nepřevážily hlasy populistů, nevyjadřuje jednoznačně proevropsky a prozápadně. Vždy tu u něho lze vystopovat projevy částečně protiimigrační, protievropské a určitou náchylnost porozumět politickým krokům ruského diktátora Putina v naivní představě, že takto populistům vezme vítr z plachet a odpovídajícím způsobem je upozadí. Děje se přesný opak. Jde o nahrávku, díky níž se počet hlasů pro populisty značně rozšiřuje o hlasy protestní.
Copak nestačí, že si demokracie sama chystá pasti?
Demokracie se vyznačuje mnohými úskalími, jež jsou jí vlastní. Mnohé z nich mají tu nepříjemnou vlastnost, pokud je jim dopřán volný průběh, že dokážou samu demokracii, když ne zničit, tak přinejmenším oslabit, vyprázdnit a ponechat ji v politické hře jen jako prázdnou skořápku, s níž je pak hračka pro kohokoli demokracii předstírat.
Krátké volební období
Jednou ze slabin demokracie je její volební období. Z hlediska evolučního vývoje společnosti je velice krátké, neschopné za ten skromný čas přinést hmatatelné výsledky dlouhodobého dosahu. Jejich pozvolný, někdy až nevýrazný náběh (viz evropský zelený deal) umožňuje demagogické překrucování čehokoli z jejich obsahu a následně znehodnotit celé původní úsilí. Přitom relativně krátké volební období je nutnou podmínkou pro zachování demokracie, pokud má být z vůle voličů jedním z jejích znaků pravidelné střídání politických sil u moci.
Právo být volen musí být „vyfutrováno“ penězi
Demokracie je drahá záležitost. Všichni se sice můžeme ucházet ve volbách o zvolení do vybrané funkce. Ne všichni však tuto možnost mohou využít. Ne proto, že by jim bránil zákon, ten jim velkoryse vychází vstříc, ale jednoduše proto, že nemají potřebné ekonomické zázemí.
Kampaň na českého senátora například přijde ve svých nákladech zhruba na jeden milion korun. Milion si sotva běžný občan našetří, a pokud přece našetří, nachází pro něj mnohdy zcela jiná, pro něho potřebnější uplatnění. Politické strany sice za získané hlasy ve volbách dostávají ze státního rozpočtu odpovídající pravidelnou prémii, nicméně, aby se k takové prémii propracovaly, potřebují nejprve peníze, jimiž uhradí náklady na volební kampaň. Samy peníze negenerují (pomineme-li praktiky spojené s politickou korupcí), tudíž mají nutkavou potřebu získat finančně velkorysé sponzory. Žádný sponzorský dar však není vynakládán (až na některé drobné výjimky) nezištně, jen ve snaze posílit demokracii, ale s určitým očekáváním, které se nakonec zpravidla promítá do nějaké podoby vlivu sponzora na konkrétní oblast veřejné politiky.
Zadlužování veřejných rozpočtů
Žádný veřejný rozpočet se čas od času neobejde bez potřeby se zadlužit. Dynamika zadlužení se odvíjí od dynamiky tržního hospodářství. Nebývá jen úspěšné, občas se nalezne i v útlumu. Přesto zadlužení nesmí překročit určitou hranici. Za ní se veřejný rozpočet může stát „hříčkou“ v rukou věřitelů. Varováním bylo předlužené Řecko začátkem nového století. Věřitelé mu tehdy určovali hospodářskou, školskou a zdravotní politiku. Řecká vláda jen bezmocně přihlížela. Nastolenou „nucenou správou“ svých pohledávek věřitelé omezovali vládní výdaje potřebné jinde. Rozčarování a frustrace Řeků z náhlého zbídačení, rapidního růstu nezaměstnanosti a ztráty reálných perspektiv byly tak rozsáhlé, že negativně ovlivňují politiku dodnes.
Tyranie většiny
Snad nic v demokracii není záludnějšího než většinové rozhodování. Je sice nutnou podmínkou pro jakoukoli demokracii, přesto se může stát její záhubou. Většinové rozhodování nemusí vždy obsahovat rozhodnutí správné. Naopak se v něm mohou objevit i prvky doslova zničující. Stačí pro to jen těmi, kdo mají ve volbách rozhodovat, dovedně manipulovat (viz „volební kampaň“ před brexitem) a vytvořit vedle patologické sedliny, podloží pro politickou reakci i dostatečný počet hlasů protestních.
Není náhoda, že reakce, ať zleva ,nebo zprava, bijíc se v prsa, že přináší tu pravou demokracii, prosazuje tak zvanou demokracii přímou. Plebiscity. Ferdinand Peroutka kdysi do Přítomnosti napsal, že lid, maje na mysli voličstvo, občas bývá hloupý, ba pošetilý, protože i on sám občas bývá hloupý, ba pošetilý. Proto liberální demokracie většinové rozhodování vyvažuje ukotvenými hodnotami a pravidly, o nichž se nehlasuje. Považuje je za nedotknutelné axiomy politického života svobodného člověka (např. soupis lidských a občanských práv).
Závěr po výtce skeptický
Žádné z těchto čtyř vyjmenovaných úskalí nestojí samo o sobě mimo demokracii, ale je její nedílnou organickou součástí. Je proto prvořadou povinností stran, považujících se za demokratické, aby si byly těchto úskalí a rizik z nich vzcházejících vědomé a aby neustále hledaly způsoby, jak těmto trvale přítomným rizikům čelit, aniž se jejich úsilí záporně dotkne nejen právního státu, ale i státu sociálního. To ale vyžaduje značnou dávku odvahy. V opačném případě, vedeny politickou ustrašeností, již nazývají „promýšleným marketingem“, jen usilovně pracují na obohacování živné půdy, z níž tyje jak levicový, tak i pravicový populismus.
Výsledkem je pak vlna reakce ženoucí se jednotlivými zeměmi Evropy a projevující se „fenomenálními“ volebními úspěchy stran jako FPÖ, AfD, ANO, Fidesz, PiS, Liga Severu, Sdružení Marine Le Penové.
Bohužel.
Poznámka mimo text:
Rakouská strana FPÖ, založená bývalými nacisty z Korutan, se německy nazývá Freiheitliche Partei Österreich. Už před lety, když se tento název objevil na české mediální scéně, kníže Karel Schwarzenberg, nezpochybnitelný znalec rakouských poměrů, upozorňoval, že česká media chybně překládají slovo „freiheitlich“ jako „svobodný“. Ve skutečnosti v němčině freiheitlich má význam svobodomyslný. Je vcelku běžné, když extrémní pravice nebo levice přijme přízvisko „svobodný“. Míní tím zpravidla „svobodu“ národu, rase, třídě. V zásadě tak zrak veřejnosti vytírat nemusí. Přízviskem „svobodomyslný“ se korutanští nacisté pokusili zcela nově ohlupovat rakouskou veřejnost. Poslední volby do parlamentu dokazují, že se jim daří. To, že se v českých mediích přes varování Karla Schwarzenberga ujalo pojmenování „svobodní“ dokládá, jak málo čeští novináři rozumí svým rakouským sousedům a jak snadno je lze ohloupit.
publikováno: 14. 10. 2024