Kdo se bojí genderu?

Ferenc Laczó

Časopis Eurozine

Judith Butlerová

Americká filozofka a odbornice na genderová studia

Filozofka Judith Butlerová je jedna z nejvlivnějších feministických myslitelek současnosti. Přinášíme rozhovor o její nové knize pro širší veřejnost nazvané Kdo se bojí genderu?. Butlerová v něm mimo jiné tvrdí, že „gender je dnes prizmatem, skrze něž můžeme vidět obrovskou krizi demokracie“ a také všemožné způsoby, jimiž se řítíme k autoritářskému režimu.

Ferenc Laczó, redaktor časopisu Review of Democracy (CEU Democracy Institute, Budapešť), v rozhovoru s Judith Butlerovou.

Ferenc Laczó: Vaše nová kniha Kdo se bojí genderu? kritizuje „hnutí proti genderové ideologii“. Tvrdíte, že toto hnutí učinilo z genderu místo, kde se shromažďují a společensky organizují intimní obavy a úzkosti. Zdůrazňujete, že v samém srdci tohoto hnutí je fantasma. Cílem knihy je ukázat, že jej lze chápat jako psychosociální fenomén, který využívá vylučování či projekce. Je to také „bezděčně konfesijní“ hnutí, dodáváte.

Judith Butlerová: Dovolte mi začít tím, že to nejsem já, kdo vymyslel termín „hnutí proti genderové ideologii“. Takto se nazývá zavedená skupina s různými centry, sítěmi, finanční podporou a mediální přítomností po celém světě. Studuji skupinu, která se již sama ustavila.

Existují různé verze a varianty tohoto hnutí s některými odlišnými cíli. Jako celek však mají tendenci popisovat gender – pojem gender, slovo, soubor sociálních hnutí podřízených této kategorii v jejich pojetí – jako destruktivní jev. Lze se tedy ptát, co vlastně gender ničí? Pokud je destruktivní, jak moc destruktivní vlastně je?

Některé věci, které se o genderu říkají, jsou upřímně řečeno absurdní. Nejsou podloženy ničím, co si můžete přečíst v genderových studiích. Nemají oporu v tom, co bychom mohli chápat jako genderovou politiku v širším slova smyslu. Přesto slýcháme, že gender má moc zničit člověka a civilizaci, že funguje jako virus eboly nebo jako jaderná bomba. Některá z těchto dosti rozšířených fantasmat o tom, co je gender, působí velmi děsivě: děsí lidi, kteří možná neznají tento termín nebo genderová studia nebo to, jak gender v současné době funguje ve veřejné politice.

Jak vysvětlíte fantasma, které je vytvářeno a šířeno z politických důvodů a které je sdílené? Na jedné straně zůstává fantasmatem, takže patří k psychickému životu. Na druhé straně plní společenskou a politickou funkci, takže patří do našeho společenského světa. Potřebujeme psychologickou nebo psychoanalytickou perspektivu, která vymezí mechanismy fantasmatu – a vy jste zmínil jako některé z nich substituci, vytěsnění, externalizaci, reverzi –, ale nechceme jen formální analýzu fantasmatu. Chceme pochopit, čemu toto fantasma slouží – jaké úzkosti shromažďuje, jaké strachy rozšiřuje a jaké touhy podporuje, i když je samo touhou po destrukci.

Ptal jste se mě také na konfesijní strukturu fantasmatu. Domnívám se, že když vidíme, že řada vlád tvrdí, že každému by mělo být navráceno pohlaví, které mu bylo přiděleno při narození – jsou proti změně pohlaví, proti uznání transidentity v zákoně, ve zdravotnických službách nebo dokonce ve vzdělávacím prostředí –, aktivně se podílejí na zbavování práv translidí, kterých dosáhli v rámci nějakého progresivnějšího právního režimu nebo prostřednictvím mezinárodní doktríny či práva v oblasti lidských práv. Chtějí tato práva odebrat a říci, že to není právo nebo že to nikdy nemělo být právo.

Když se to snaží ospravedlnit, říkají, že pokud se k moci dostanou lidé, kteří věří v gender, vezmou vám vaše práva, vezmou vám práva na vaši pohlavní identitu, na pohlaví, které vám bylo přiděleno při narození, a vezmou vám rodinu – už nikdy nebudete moci říct matka nebo otec. To ovšem nikdo neudělá, to je přelud. Nikdo neříká, že už nemůžete být matkou a nemůžete být otcem. Nikdo neříká: „Aha, narodili jste se s takovým pohlavím, ale my vám toto přiřazení pohlaví vezmeme.“ Naopak jediní, kdo něco takového dělají, jsou lidé, kteří se snaží upírat translidem právo určit si své genderové zařazení. Chtějí jim toto právo vzít.

Ferenc Laczó: Tvrdíte, že hnutí proti genderové ideologii přejmenovává objekt destrukce na svůj cíl a usiluje o posílení státní moci. Uvádíte, že fašismus nazývá „vášně“ a „autoritářství“ vznikající, ne-li uskutečněnou politickou realitou. Jakým způsobem čerpá hnutí proti genderové ideologii ze specificky fašistických vášní? Jak souvisí s novými formami autoritářství obecněji nebo je v nich zakotveno?

Judith Butlerová: Mám za to, že fašistické vášně mohou mít mnoho podob, ale určitě jednou z nich je touha zbavit lidi jejich práv – občanských práv, práv na příslušnost k určité zemi, práv na sebeurčení. Jestliže tu máme vyhošťování migrantů s tvrzením, že nepatří k určitému národnímu státu, jestliže vidíme zbavování práv translidí na určení vlastního pohlaví, jestliže sledujeme odebírání práv žen na sebeurčení, včetně tělesné autonomie, pak jsme svědky řady aktivit zbavování práv, z nichž ne všechny jsou eliminační, ale některé z nich podle mého názoru takové být mohou. Na Floridě jsme slyšeli odborníky říkat, že translidé „by měli být vymazáni z povrchu zemského“. Mezi pravicovými evangelikály a katolíky v Brazílii slyšíme, že gender je ďábel, který „musí být vyhnán ze země“.

Jakmile začnou být lidé ztotožňováni s genderem a – v této fantasmagorické logice, o níž jsme hovořili – považováni za hrozbu pro národ, ať už jako terorista, ďábel, nebo virus, pak jsou ve jménu národní bezpečnosti ospravedlnitelná jakákoli opatření, která musí stát přijmout k eliminaci této hrozby. Je zvláštní, že Vladimir Putin v roce 2015 považoval gender za hrozbu pro národní bezpečnost. Proč? Protože duchovní jádro národa v jeho diskurzu bylo křesťanské a obsahovalo křesťanské učení o heterosexuálním manželství, reprodukční sexualitě a všem ostatním.

Gender zpochybňuje, kdo může být rodičem, zda je rodičovství gayů a lesbiček v pořádku, zda je manželství gayů a lesbiček v pořádku, zda jsou přípustná práva transsexuálů. Gender evokuje představy progresivních sociálních hnutí, včetně feministických a těch, která volají po odluce církve od státu. Pro Putina jsou všechna tato témata hrozbou a jako taková mohou být eliminována – ti, kdo „překračují hranice“, mohou být buď uvězněni, kriminalizováni, nebo vyhnáni ze země. Domnívám se však, že jakmile lidé začnou věřit, že existují hrozby pro národ nebo dokonce pro jejich pohlavní identitu a možnost mít rodinu, jsou ochotni bojovat a jsou ochotni vyhnat nebo dokonce zlikvidovat skupiny, které jsou za tyto hrozby považovány. To považuji za rozdmýchávání fašistických vášní. Je to jeden ze způsobů, jak mohou být menšiny nebo zranitelné komunity zaměřeny, kriminalizovány nebo vyhnány, a někdy i cílené násilí, které je předem omlouváno policejní nebo vojenskou mocí. Myslím, že zde můžeme spojit komunity migrantů s komunitami gayů, leseb, queer a feministek, protože se děje něco, kde jsou tito lidé chápáni jako hrozba pro to, co je pro hlavní proud nejcennější a nejhodnotnější. Vím, že jste to viděli i v Maďarsku.

Je tu ještě jedna věc, která spočívá v tom, že každá rodina má svého queer strýčka, transgender dítě, genderově nekonformní sestru nebo někoho, kdo čte špatné knihy, zajímá se o špatné filmy, má otevřenou mysl nebo je ovlivněn materiály na internetu, které ho nutí usilovat o větší svobodu nebo větší práva na vyjádření. Mnohé z problémů, o nichž se hovoří, že se objevují v souvislosti s genderem nebo s těmi, které jsou spojeny s myšlenkou genderu, existují již uvnitř rodiny, ať už myslíte na sňatky mezi manžely, nebo na míru rozvodovosti, nebo na to, že lidé mají sex s lidmi, kteří nepocházejí ze stejného rasového nebo náboženského prostředí – jakákoli řada těchto věcí je již uvnitř rodiny a uvnitř komunity.

Existují samozřejmě důvody, proč lidé pociťují zásadní strach z budoucnosti a z toho, jak se budou živit. Takové obavy má dnes každý. Všichni se bojíme ekologické katastrofy a máme spoustu dalších věcí, kterých se můžeme bát. Přestane někdy válka? Zničí neoliberalismus všechny naše veřejné a sociální služby? Zbaví se někdo z nás dluhů nebo potenciální kriminalizace? Je příliš rychlé a snadné říci, že to jsou ti učenci, kteří mluví o rase nebo pohlaví, nebo že to jsou ty antidiskriminační politiky, které zakazují diskriminaci na základě rasy, náboženství, pohlaví nebo sexuality, které ničí naše společenství. Máme všechny důvody se ničení obávat. Je to příčina strachu z destrukce, která je nesprávně pojmenována.

Myslím, že pro radikální demokratickou levici bude o to důležitější, aby se těmito obavami zabývala a nabídla jiný druh slovníku a jiný druh představ, které jsou inkluzivnější a zahrnují základní demokratické hodnoty.

Ferenc Laczó: Mluvme o otázkách genderu i v abstraktnější rovině. Vysvětlujete, že jasné dichotomie mezi přírodou a kulturou jsou neudržitelné a že hmotné a společenské se ve skutečnosti prolínají při vytváření genderového těla. Navrhujete také, abychom o genderu přemýšleli nad rámec logiky vlastnictví. Co máte na mysli tím, že se materiální a sociální prolíná, a proč tento bod ve své knize tak silně zdůrazňujete? Jak můžeme přemýšlet o genderu mimo logiku vlastnictví a proč to považujete za důležité?

Judith Butlerová: Ve feministickém psaní sedmdesátých a osmdesátých let v angloamerickém kontextu převládal předpoklad, že pohlaví patří k přírodě, zatímco gender se vztahuje ke kulturnímu nebo sociálnímu způsobu, jakým je pohlavní tělo organizováno, a k významům, které má. Vycházelo se z toho, že významy tohoto pohlavního těla nemůžeme odvodit z jeho biologie, ale můžeme uznat jeho biologii za přirozenou a pak se můžeme ptát na jeho sociální organizaci a na to, co znamená. To je jedna z tezí, které jsem se chopila ve své knize Gender Trouble, která vyšla v roce 1990.

Ale byla tu i druhá teze, a to, že i na úrovni biologie – a biologové na to rychle upozorňují – se mění rámce pro chápání toho, jak určovat pohlaví. Měly by to být chromozomy? Měly by to být hormony? Měla by to být kombinace obojího? A co sociálně-psychické faktory? Co primární a sekundární znaky? Co ti, kteří jsou intersexuální a nespadají do binární kategorie, nebo ti, kteří mají směs vlastností, jejichž chromozomy nespadají do jasné binární kategorie, protože mají navíc Y nebo poškozené X? Takových příkladů je mnoho.

Jednou z otázek je, jaká je tedy interakce mezi přírodou a sociokulturním světem? A proč si představujeme, že jsou tyto dva světy od sebe tak vzdálené? Dnes se opět najdou lidé, kteří by se vrátili k jisté formě biologického esencialismu nebo by trvali na tom, že biologie je příčina a naše společenské formy jsou pouze projevem naší biologie. Jistě to vše velmi usnadňuje, ale bohužel, myslím, že je to falešné. Existují i jiní lidé, kteří říkají, že možná je to naše kultura a naše společnost, co vytváří biologii, a možná je vše formováno prostředím. To byste mohli říci, ale pak jste stále ve stejné logice, kdy jeden aspekt je příčina a druhý je následek.

Feministické bioložky – zejména ty, které se zabývají vývojovou biologií, ačkoli tuto myšlenku najdeme i v řadě prací z oblasti imunologie – navrhly myšlenku interakce. To, co jíme, vstupuje do našich kostí; to, co se připravuje v sociálním a ekonomickém světě, do jisté míry určuje naše vnitřní zdraví. Přijímáme vzduch a ten nám buď dodává kyslík, nebo toxiny. Environmentální pohled na tyto otázky by ukázal, že mnoho aspektů lidského těla je hluboce ovlivněno životním prostředím. Životní prostředí není jen venku: vždy ho přijímáme dovnitř prostřednictvím jídla, dýchání, otisků naší kůže, vstřebávání. Jako biologičtí tvorové jsme závislí na vzájemném působení; pokud nebude potrava, nepřežijeme. To, co je vnější, se musí stát vnitřním, abychom byli aktivováni.

Ukazuje se, že i testosteron – na který se velmi často odvoláváme při snaze rozlišit pohlaví – se aktivuje interakcí. Nemůžeme prostě říct, že testosteron je vnitřní a biologický a prostředí je jinde, kde se pak testosteronem ovlivňuje.

Jak tedy tento rámec mění způsob, jakým přemýšlíme o pohlaví a genderu? Když mi řeknete, že někdo, kdo prochází mužskou pubertou, si na tenisovém kurtu určitě povede lépe než ten, kdo neprochází, zeptám se především, zda je to pravda? Ne vždy je to pravda, protože najdeme sportovce-muže s velmi nízkou hladinou testosteronu, kteří si na kurtech vedou opravdu dobře. Ale co když spolu soutěží dva muži s relativně stejnou hladinou testosteronu, ale jeden z nich měl celý život přístup k tenisovému kurtu zdarma, zatímco ten druhý musel platit a pracovat po nocích? Tvorba svalů probíhá v prostředí, a to jako interaktivní proces.

Mnoho našich diskusí o pohlaví a genderu, které o nich uvažují striktně jako o přírodě a kultuře či společnosti, je podle mě mylných. Tyto představy patří ke starším kauzálním modelům, které, upřímně řečeno, většina vědců už nepřijímá.

Ferenc Laczó: Další zásadní ambicí této nové knihy je zamyslet se nad problémem návratu otázky rasy a možnostmi dekolonizace. Snažíte se zasadit anglofonní vědu a kritické myšlení o genderu do širšího, globálního kontextu. Jaké nové poznatky vám taková široká kontextualizace umožnila rozvinout? Jak by se tyto poznatky mohly odrazit na způsobech, jakými byla genderová studia v anglofonním jazyce praktikována?

Judith Butlerová: (…) s genderem se obvykle zachází jako s genderovou identitou, ale gender je ve skutečnosti mnohem širší kategorie. Mluvíme o genderové dělbě práce, o genderových dimenzích veřejného života, o genderových dimenzích války atd. Nemluvíme tedy o genderové identitě, ale spíše o formách moci, které určitým způsobem organizují společnost a rozvíjejí určité ideály mužství, podle nichž se formují vládní politiky a kulturní reprezentace.

Skupiny, které tu mezi sebou bojují, nemají vždy globální perspektivu. Nechápou, jak křesťanská pravice – evangelická a katolická – vyvinula diskurz proti genderu nebo jak funguje antigenderová ideologie v různých částech světa. Feministky v Brazílii, Chile, Argentině a Mexiku, které bojují proti násilí na ženách, bojují také proti násilí na transsexuálech a migrantech, protože jsou obecně proti násilí, které je pácháno na zranitelných komunitách. Mají širší princip, který jim umožňuje navázat spojení mezi velmi odlišnými skupinami. Ve skutečnosti by bylo velmi zvláštní, kdyby někdo řekl: „Chci chránit před násilím na ulici ženy, kterým bylo při narození přiřazeno označení žena, ale ostatní lidé, kteří také na ulici trpí násilím, mě nezajímají.“ To by bylo divné. Jako feministka bych řekla, že je třeba chránit každého, kdo je napadán na základě svého pohlaví, své sexuality, ať už vrozené, nebo získané, nebo jakkoli zjištěné, nebo jakkoli vnímané – protože i vás může někdo na ulici vnímat jako něco, co nejste, a není to tak, že by útočníci předem definovali, kdo jsme. Jejich definice jsou ve skutečnosti obvykle velmi, velmi špatné.

Domnívám se, že kdyby se angloamerické davy zapojily do celosvětového hnutí proti genderu, pochopily by, že musí uzavřít spojenectví nejen proti těm, kdo páchají násilí na ulici, ale také proti státům a náboženským institucím, které se snaží zastavit výuku genderu ve školách, zastavit sexuální výchovu, omezit obrazy, které můžeme vidět v uměleckých institucích, vyřadit z knihoven knihy, které dětem umožňují poznat rozmanitost způsobů života a lásky ve světě. Jedná se o mnohem širší hnutí, které je součástí nové formy autoritářství. Všichni podléháme fašistickým vášním nenávisti a vyloučení a měli bychom se spojovat do velkých komplexních aliancí, abychom proti tomu bojovali. Snažím se provinční městská centra globálního Severu postrčit od jejich vzájemných bojů ke globálnější perspektivě.

Vatikán řekl, že gender je kolonizující ideologie. Někdy lidé z náboženské pravice, a zejména z křesťanské pravice, řeknou, že gender je totalitní nebo že gender je forma indoktrinace či forma svádění. Tato obvinění jsou dalším z konfesijních momentů – církev říká, že svádíme děti, a my je samozřejmě nesvádíme. Dáváme jim věci ke čtení a žádáme je, aby přišly s vlastními interpretacemi toho, co si přečetly. To, co děláme, souvisí se svobodou bádání – snažíme se je naučit mít otevřenou mysl. Právě pedofilie a zneužívání dětí církví se ukázalo jako systematické a naprosto otřesné, takže tato obvinění vnímám jako moment vytěsňování, který bychom mohli označit za skrytou zpověď.

Ale mým hlavním bodem je, že genderová binárnost byla nastolena koloniálními mocnostmi, a tak když Vatikán říká, že je třeba tuto kolonizaci, za kterou je zodpovědný gender, zrušit, ve skutečnosti tím říká, že bychom se měli vrátit k původnímu misionářskému koloniálnímu postoji: že existují pouze dvě pohlaví a že muži a ženy patří k sobě výhradně v manželství. Říkají, že manželství by mělo být heterosexuální a že sexualita by měla mít reprodukční funkci, což bylo ve skutečnosti koloniální vnucení. To, proti čemu se Vatikán ohrazuje, je pojetí pohlaví, které zpochybňuje, zda je binární systém a vše, co s ním souvisí, tak nezbytný, jak tvrdí.

Abychom mohli bojovat s hnutím proti genderové ideologii, musíme tedy zaujmout dekolonializační perspektivu. Musíme se podívat na to, jak byl Africe vnucen křesťanský misionářský pohled na pohlaví, gender a rodinu. Potřebujeme se dozvědět mnohem více o afrických způsobech pojmenování a poznání sexu a sexuality, které neodpovídají samotné představě genderu. A všichni musíme být připraveni, a zejména ti z nás, kteří fungují v angličtině, na jiné způsoby přístupu k tomuto tématu, které nemusí nutně používat slovo gender. Musíme vidět, že existují jazyky, které skloňují gender jinak nebo toto slovo vůbec nepoužívají a mají způsoby, jak označovat lidi v jejich vzájemných vztazích nebo to, co dělají, které se nepromítají do přiřazení pohlaví nebo genderové identity – což si mnozí lidé, kteří se hádají v městských centrech globálního Severu, zřejmě vůbec neuvědomují.

Ferenc Laczó: Vaše kniha ukazuje, jak hnutí proti genderové ideologii staví gender do neslučitelných opozic, marxismus nebo kapitalismus, tyranie nebo libertariánství, fašismus nebo totalitarismus, kolonizující síla nebo nechtěný migrant. Kritici genderu ve skutečnosti používají jakousi asociativní logiku a kloužou mezi premisou a závěrem, platí tu všechno. Zdůrazňujete, že takové diskurzy vylučují myšlení. Vaším cílem je naopak umožnit jasné myšlení, otevřít kategorie, a tím podpořit radikální imaginaci. Uvádíte také, že podporujete spojenectví, která odrážejí vzájemnou závislost lidského i nelidského života, stavíte se proti ničení klimatu a zasazujete se o radikální demokracii poučenou socialistickými ideály. Řekla byste, že radikální demokracie se rovná permanentnímu cvičení v myšlení a představivosti, zatímco autoritářství a fašismus jsou v konečném důsledku nebezpečnými formami odmítání myšlení a představivosti? A pokud ano, jaké vidíte způsoby, jak toto široké spojenectví podpořit a rozvíjet takové permanentní cvičení?

Judith Butlerová: Demokracie vzkvétá pouze tehdy, když je podporováno vzdělávání založené na myšlence otevřeného zkoumání a když jsou zejména univerzity chápány tak, že jádrem jejich poslání je otevřené kritické zkoumání. Musíme být schopni zpochybňovat předpoklady, které jsme v životě přijali nebo které k nám přišly od různých autorit. Musíme být schopni rozhodovat mezi hodnotami, které považujeme za nejdůležitější, a těmi, o nichž si myslíme, že ve skutečnosti škodí našemu světu, ať už světu lidí, životnímu prostředí, nebo světu zvířat. A své závěry musíme opírat o důkazy a dobrou argumentaci.

Takové svobodné a otevřené zkoumání není radikální skepticismus. Je to zpochybňování ve službě objasňování hodnot. Jde o snahu zjistit, jaký svět chceme vytvořit a v jakém chceme žít, co tomuto světu škodí a co by ho mohlo napravit? Myslím, že různé obory přistupují k těmto otázkám zcela odlišně. Řekla bych, že všechny jsou potřebné, zejména nyní, kdy se zdá být ohroženo tolik věcí, kterých si v životě nejvíce ceníme.

Hnutí proti genderové ideologii je jedním z mnoha antiintelektuálních hnutí. Tito lidé se vysmívají univerzitám a mají za to, že jsme zcela obskurní – což je vlastně jeden z důvodů, proč jsem napsala knihu pro širší publikum (trade book). Přála jsem si mluvit s lidmi, kteří nemusí mít stejné vzdělání jako já a kteří mohou být zmateni tím, co o genderu slyší.

Ale možná nejdůležitější je, že útok na intelektuální život je útokem na kritické myšlení, útokem na to, abychom se ptali, zda je správné to, co říká církev, a co říká stát. V sázce je svoboda myšlení: jak si vytvořit nezávislý názor a jak si vytvořit úsudek? Bohužel jsme často obviňováni z indoktrinace, ale právě doktrína není samozřejmostí. Jsou to právě ty doktríny, o kterých nám bylo řečeno, že je musíme přijmout, včetně přirozenoprávní teze, že existuje pouze muž a žena a že v sexualitě, lásce a manželství patří výhradně k sobě. Když se začneme ptát, zda je to nutné a pravdivé, neříkáme „aha, zničme heterosexuální rodinu“. Říkáme jen, že existují i jiné způsoby a že můžeme žít společně – na této zemi mohou spolu existovat různé způsoby vytváření rodiny nebo příbuzenstva či společenství. Měly by být stejně hodnotné a nikomu neublíží, když bude žít ve stavu rovnosti s ostatními.

Měla bych dodat, že rozporuplnost hnutí proti genderové ideologii je pro některé lidi velmi vzrušující. Pokud nepotřebujete mít jasný argument, abyste přijali to, co antigenderoví lidé říkají, pak můžete reagovat na jednu část a na druhou ne, nebo můžete reagovat na všechno a nestarat se o to, zda to jde dohromady. Může se stát, že se váš strach z kapitalismu a strach z totality spojí dohromady a vám se bude zdát, že za obojí může gender. To může dobře uspokojit emocionální potřebu. Může to dokonce vytvořit emocionální potřebu bez odpovědnosti k rozumu, logice, důkazům nebo dokumentaci. Tímto způsobem se staví proti myšlení – proti takovému myšlení, které je pro demokracii nezbytné.

Ačkoli by někteří lidé řekli „gender, to je nějaká identitární politika“ nebo „to je druhotný nebo terciární problém, nikoli skutečný problém“, gender je právě teď prizmatem, skrze které můžeme vidět obrovskou krizi demokracie. Jakmile se vydáte na cestu cenzury, vylučování, zbavování práv, antiintelektualismu podkopávajícího svobodné myšlení na univerzitách, jste na cestě k autoritářskému režimu. Gender by měl být přímo v centru všech našich debat o krizi demokracie v současnosti.


Judith Butlerová je americká filozofka a odbornice na genderová studia.

Ferenc Laczó je odborný asistent v oboru evropských dějin na Maastrichtské univerzitě, spoluvydavatel časopisu Review of Democracy (CEU Democracy Institute). Mezi jeho nejnovější publikace patří dvousvazkové Magyarország globális története (Globální dějiny Maďarska) (2022–23), na nichž se spolu s Bálintem Vargou a Andrásem Vadasem podílel jako editor.


Tento rozhovor se uskutečnil 3. dubna 2024 a byl původně publikován v časopise The Review of Democracy 13. května 2024. Na serveru Eurozine vyšlo 23. září 2024. Překlad a krácení textu Redakce Přítomnosti.

publikováno: 21. 10. 2024

Datum publikace:
21. 10. 2024
Autor článku:
Ferenc Laczó

NEJNOVĚJŠÍ články


Amerika náš vzor

Ještě nikdy Češi neslavili vítězství cizího politika ve volbách jako výhru Donalda Trumpa v americkém prezidentském …

Trump 2.0 pro diplomaty: odstup a obezřetnost

Británie přijala vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách navenek s porozuměním staršího bratrance, se kterým si prošla …

Strach ze smrti překáží životu

S režisérem Viliamem Poltikovičem o filmu na ožehavé téma „Když se bojíme smrti, bojíme se i života a nemůžeme …

Americké volby: nové paradigma

Poprvé v dějinách demokratických států vyhrál volby soudem odsouzený lhář, s nenávistným a odporným chováním vůči ženám a menšinám. …

Americký karneval libovůle

Amerika stojí na rozumu a cti svých voličů, kteří by nikdy nevolili lidi nerozumné a bezectné, věřili …

O válečném zpravodaji a o válce

Poslední metry dokumentu Válečný zpravodaj jsou jako výstřel. I když ve skutečnosti z plátna znějí jen slova; …

Ztracená Masarykova utopie

Sto šest let od vzniku republiky se zdá být české politické společenství v mohutném odklonu od …

Mohla by snad Británie kdy co bývalým koloniím zaplatit?

Právě skončený summit Společenství národů, který se konal na pacifickém ostrově Samoa, vrátil přes velkou …