Právě skončený summit Společenství národů, který se konal na pacifickém ostrově Samoa, vrátil přes velkou geografickou vzdálenost do britské veřejné debaty ošidné téma koloniální minulosti. Část bývalých kolonií totiž žádá po Londýnu finanční odškodnění za obchod s otroky.
Mají za to, že právě Commonwealth, který sdružuje šestapadesát zemí historicky spojených s Británií a který jen obtížně hledá svou misi pro 21. století, by pro to mohl být ideální platformou. Vztahy mezi bývalými koloniemi a jejich mocnářstvím jsou sice stále volnější, ale šestnáct z nich ještě stále uznává britského panovníka za svou hlavu státu. A téměř dvacítce z nich slouží právní výbor královské rady ještě stále jako nejvyšší odvolací soud.
Koloniální Má dáti – dal
Debatovaná finanční náhrada by měla odčinit jak nelidské zacházení, tak trvalé ekonomické škody, které obchod s otroky bývalým koloniím a jejich obyvatelům způsobil. Britské lodě převezly od poloviny 16. do začátku 19. století přes Atlantik do Karibiku a k břehům Severní Ameriky do otroctví až tři miliony Afričanů. Jejich majitelé je se ziskem prodali a Britové sami pak v nově vznikajících koloniích využívali generace afrických obyvatel k otrocké práci například na třtinových či bavlněných plantážích. Pohádkové zisky doma v Británii urychlily průmyslovou revoluci a přispěly k rozvoji velkých měst a přístavů. Jednotlivcům umožnily vlastnictví výstavních panských sídel, rozsáhlých pozemků nebo globální investice do spekulativních obchodů a třeba do těžby výnosných přírodních surovin. Nejen na akademické půdě a v rámci akademické debaty se výše reparací dočkaly z různých stran i přesného vyčíslení. Jednou z částek, kterou v době summitu operovala ostrovní média, bylo 205 miliard liber. Pro představu se tahle suma rovná asi pětině všech současných britských veřejných výdajů. Nebo zhruba dluhu 7000 liber na každou britskou domácnost. Existují však také expertní výpočty, podle kterých dluží Spojené království svým bývalým koloniím desítky bilionů liber.
Měsíc „černé historie“
Jakkoliv to jsou čísla a historický odkaz, který nemůže znít ostrovním uším příjemně, Británie sama se debatě o téhle kapitole svých dějin nevyhýbá. Je předmětem soustavného akademického výzkumu, publikační činnosti i výuky ve školách. Každý rok si Británie připomíná v říjnu měsíc „černé historie”, na školách bývá součástí osnov. Kdysi jsem pro dokumentární pořad České televize natáčel školní divadelní představení, ve kterém třeťáci a čtvrťáci docela věrohodně rekonstruovali obchod s otroky. Mezinárodní muzeum obchodu s otroky v Liverpoolu navštíví každoročně 400 000 turistů, včetně školních výprav.
Dědictví viditelné na každém kroku
Odkaz koloniálního dědictví je konec konců všudypřítomný i v britské politice, která prošla za posledních padesát šedesát let nepřehlédnutelnou personální proměnou. V osobě Rishiho Sunaka měla Británie prvního premiéra s rodinnými kořeny a minulostí z indického subkontinentu. Šéfem diplomacie v současném kabinetu Keira Starmera je David Lammy, jehož rodiče přišli do Británie z Guayany. Potíž je v tom, že osobní příběhy či úspěchy politiků jsou stejně jako veřejné kampaně volající po odčinění koloniální minulosti časově pomíjející. Zatímco fyzické či materiální dědictví historické a rasové nespravedlnosti provází Brity ještě stále na každém kroku; v historii jejich institucí, v půdorysech budov, historických památkách, v interiérech a depozitářích muzeí.
Královská rodina není bez viny
A tak například britskou historií často oslavovaná královna Alžběta I., která vládla Británii v druhé polovině 16. století, prodala svou loď jednomu z největších obchodníků s otroky Johnu Hawkinsovi. Král Jakub I. a Karel I. zase udělili monopol na obchod s otroky z Afriky obchodníkům, kteří byli přímo napojeni na královský dvůr. Jak připomněl ve své eseji pro londýnské Timesy novinář a autor Satham Sangera, Královská africká společnost, spravovaná z tehdejších královských paláců poslala do Ameriky více zotročených afrických žen, mužů a dětí než jakákoliv jednotlivá instituce v době obchodu s otroky. Východoindická společnost půjčovala velké sumy peněz králi Karlu II. Půjčky se později proměnily ve finanční dary, které nemusel panovník splácet. „Královská rodina se nedokázala povznést nad rasismus imperiálního odkazu ani během 20. století: nejméně do konce šedesátých let měli „barevní imigranti či cizinci” v řadách královnina služebnictva zakázáno pracovat na královském dvoře na místech úředníků,“ napsal v obsáhlé esejí Satham Sangera.
Debata jako tišící prostředek
Jakkoliv bylo odškodnění jedním ze stěžejních témat summitu, naděje na to, že by snad mohla Británie kdy co bývalým zaplatit, je prakticky nulová. Současná britská politická generace necítí za činy svých předchůdců odpovědnost, byť je nad nimi ochotná vyslovit politování a učinit upřímnou lítost. Konec konců i kdyby snad nějakou hmotnou či materiální odpovědnost vláda připustila, britské státní finance jsou v takovém stavu, že si žádná velkorysá gesta nemohou dovolit. A v příštích desetiletích se na tom nejspíše nic nezmění. Jak napsal na okraj summitu Společenství v Samoi politický komentátor BBC Chris Mason, diplomacie je nejméně z poloviny uměním vést debatu o věcech, o kterých chtějí zúčastněné strany debatovat, aniž by to samo přinesla nějaký okamžitý či hmatatelný výsledek.
publikováno: 28. 10. 2024
