Sto šest let od vzniku republiky se zdá být české politické společenství v mohutném odklonu od idejí svých zakladatelů. A to jak ve smyslu národní existence, tak státu jako nástroje k jejímu rozumnému uskutečňování.
Malý národ měl být v Masarykově představě veden univerzálními ideály humanity. „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český,“ volal tehdy první prezident, což dnes zní nejen přehnaně pateticky, ale dokonce i směšně. Ve veřejném prostoru, v politickém provozu i na sociálních sítích se masivně dehumanizuje kdeco a kdekdo. Dehumanizace druhých se dokonce často, ba většinově ukazuje jako podmínka budoucí existence státu, přičemž si mnoho lidí ani nevšimne, že by tak porušovali vlastní humanistické principy, které byly základem demokratického společenství. Natožpak aby si toho všímaly celé státy. Na prvním místě má být naše české (americké, ruské, německé, maďarské…) MY, a co ho spojuje? Nic. Snad starost o každé jedno JÁ, které je logicky také první mezi všemi ostatními. Moje JÁ! Logika upřednostňování sebe vede k všeobecnému egoismu, jenž je pravým opakem humanitních ideálů zakladatelů států, kteří ho nechtějí držet na tekutých píscích valícího se času běžného obstarávání, nýbrž na silnějších dějinných hodnotách, na vidění z pohledu „věčnosti“, třeba právě ideálů humanitních. Z dnešního pohledu je to Masarykova utopie, jak samo slovo říká, něco, co není nikde, co nemá své vlastní místo, jenže právě jedině na takovém základě lze udržet něco, co se nerozkýve pod prvním otřesem světových a domácích nálad a co má namířeno za tím, co přichází, co se na nás valí z budoucnosti. Hledáme-li v sobě to lepší, existuje naděje, že toto nikde, mimo místo je a bude nějak tu. „Když se ale člověk redukuje na sebe sama,“ tvrdil filosof Jean Hyppolite, „ztrácí se.“ Není vyloučeno, že to platí i pro národní seskupení a že právě dnes sledujeme toto ztrácení v každodenním přímém přenosu.
Dehumanizace veřejného prostoru a egoizace politiky se zaštiťují minulostí, která nabízí utopii jiného typu. Utopii, která tu už byla, která tu má být, protože je obsažena v tradičním způsobu života. Našeho, mého života. Chceme se mít dobře i v budoucnu, ale tak, jak jsme se poměli již v minulosti, takovým způsobem, jakým jsme to dělali, i kdyby se kolem dělo cokoliv. Nemůžeme být už lepší, když jsme od jakživa báječní a skvělí. A za tímto cílem lze vylučovat a jinak dehumanizovat všechny, kdo to nechápou, tedy nepřijímají jako přírodní zákon. Masarykovské cílení od sebe k druhým se mění v opačném směru: nehledáme možné společné hodnoty pro všechny, nýbrž své vlastní pro sebe. Jak kdysi parodoval Masarykovu jistě dobře míněnou maximu národního cíle tehdejší šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka – posláním existence českého národa je nakonec mít se dobře. Jak na to, je už vedlejší…
Masaryk by se Peroutkově formulaci jistě zasmál, protože dobrý sarkasmus v sobě nese i kus reálné pravdy a odkazuje na širší souvislosti. Žádná ego překračující humanita nemůže v rámci demokratického systému uzrát, pokud systém nepracuje na sociální spravedlnosti. Mít se nejprve dobře, a pak myslet na jiné? U TGM musí jít obojí zároveň, protože „mít se dobře“, musíme myslet, a hlavně vykonávat v konceptu univerzálně humanitním. Jedno bez druhého ztrácí smysl, rozkládá se pojivo demokratického společenství.
Po 106 letech existence samostatného státu nemáme nic, co by dávalo srozumitelnější rámec tomu, čemu ještě pořád říkáme demokracie. Různé jiné zkratky k blahobytu nevedly, zkoušet ještě další nové je riskantní luxus. Stejně se po těch všech siláckých egoistických gestech znovu ukáže, že nic z toho, co se dnes nabízí jako spása, řešením není. Revoluce, i ty konzervativní, probíhají v emocích slovy, pak ale přijde uklidnění a potřeba něco dělat. „A práce,“ jak věděl Masaryk, „je to, co nechce nikdo dělat.“ Ze všech nejméně lidé, kteří tolik mluví o práci a nasazení pro lidi, kterým se chtějí rozdat…
publikováno: 28. 10. 2024
