Strach ze smrti překáží životu

S režisérem Viliamem Poltikovičem o filmu na ožehavé téma

„Když se bojíme smrti, bojíme se i života a nemůžeme žít svobodně, protože skrze náš strach ze smrti jsme manipulovatelní a vydíratelní,“ soudí dokumentarista a spisovatel Viliam Poltikovič, jehož nový celovečerní dokument Tajemství smrti měl nedávno premiéru v kinech. Ve své tvorbě se často zabývá duchovními rozměry lidí, zemí i dějinných událostí. Jeho svébytné (nejen) cestopisné snímky si všímají především myšlenkových hloubek v tradicích, kulturách a osudech obyvatel vzdálených států, a také inspirativních myšlenek, jimž mohou oslovit i nás. Věnuje se také filosofickým otázkám, záhadám života a smrti.

I pro nejnovější snímek si vybral závažné téma života a smrti. A už před časem vytvořil na podobné téma úspěšný televizní seriál Brána smrti. Ve filmu je zasvěceným průvodcem Jaroslav Dušek, kromě něj hovoří např. slavný psychiatr a spisovatel Raymond Moody, dalajláma, psychiatr Stanislav Grof a další naši odborníci. Spolu s nimi několik lidí s osobní zkušeností ze setkání se smrtí.

Co vás vede k zájmu o toto téma?

Smrt se týká každého, a přitom tady v našich končinách děláme jakoby nic. Nebavíme se o smrti, nepřipravujeme se na ni, je to skoro tabu, převládá spíš neúnosný strach z konce života. Tím filmem jsem ho chtěl rozpustit a vnést trochu optimismu.

Myslím, že to není jen strach, ale i smutek, že o něco přijdeme. O lásku, o to, jak rostou naši potomci, o požitek z půvabů krajiny, z dokončené práce, ze skvělé hudby, z báječné knížky nebo filmu. Nebo z toho, že jsme po sobě nezanechali dost výraznou stopu.

Celý život nás učí, že vše, co potkáváme a zažíváme, je jen do času: vztahy, práce, zážitky. A my se musíme naučit přijmout, že tu není nic trvalého, věčného, musíme se s tím nějak popasovat a smířit.

Myslím, že hlavně o tom je váš film, nejdůležitějším tématem tu je přijetí smrti. Je to tak?

Určitě. Normální člověk, který neubližuje druhým, se nemusí ničeho bát. Staré kultury a přírodní národy braly smrt jako změnu stavu, a my z toho máme panický strach! Je to samozřejmě esenciální strach, a z toho se pak odvíjejí i ty ostatní fobie. Když to z nás spadne, život se stane příjemnější.

Neříkají to jen staré kultury, také ve filmu opakovaně zazní, že smrt není konec, ale změna stavu. Věříte tomu i vy?

Já tomu věřím, mám i nějaké své osobní zkušenosti.

Jaké?

Prošel jsem jako dítě tím, čemu se říká zkušenost blízké smrti. Na svých cestách jsem se ocitl několikrát v ohrožení života. Něco mám za sebou a vím, že není se čeho bát. Prošel jsem různými zasvěcovacími rituály v Amazonii, kdy se navazuje velice sugestivně prožitek smrti. Používá se to při iniciaci, když mladí lidé vstupují do života, aby neměli strach ze smrti. To mi taky pomohlo.

Snímek navozuje další téma – co je, nebo co není po smrti. O tom se vedou spory snad odnepaměti.

Chtěl jsem naznačit, že tu je určitá kontinuita jak z pohledu zkušeností, tak z pohledu vědy. Realita, kterou máme možnost nahlédnout díky fenoménu sdílené smrti, se zdá být mnohem zajímavější.

To zní nadějně. Ale dá se tomu věřit?

Já jsem přesvědčený, a nejen já, ale především řada vědců a odborníků, že život nekončí smrtí lidského těla. Dokonce řada mainstreamových vědců se přiklání k teorii multiversa, to znamená, že žijeme v multidimenzionálním vesmíru, který má spoustu dimenzí a prostorů, a v tom můžeme žít další životy. A prý není vyloučeno, že se tam opět setkáme i s těmi bytostmi, které jsme znali a které už odešly z našeho světa. Uvidíme se s nimi v jiných souvislostech a podnikneme další dobrodružství, jež nás posouvají dál.

Z výpovědí osobností, které v dokumentu hovoří, vyplývá, že pokud člověk stál na prahu smrti nebo se s ní setkal, přiměje ho to změnit vztah k životu.

Bohužel je to tak, že když život plyne normálně, nic se neděje, všechno bereme tak nějak samozřejmě. Zpravidla nic moc na sobě neměníme ani názorově, ani ve vztazích. Ale takový silný prožitek právě vede lidi k docenění významu života i vztahů. Najednou si uvědomíme, jak je důležité být k sobě vzájemně laskavý, vstřícný, pomáhat si.

Smrt byla, a mnohdy stále je tabu, depresivní téma. Nicméně v posledních desetiletích se zvláště ve veřejném prostoru o ní mluví hodně. Svědčí o tom ostatně i váš dokument. Čím to je?

Smrt se stává více zpřítomněnou i díky kauzám, jako jsou války, přírodní katastrofy nebo covid. Podobně jako se ve středověku hodně umíralo na mor, tak teď smrt opět víc visí ve vzduchu. Myslím, že je dobře, že se to téma otevírá. Lidi si její různé dimenze začínají víc uvědomovat. Je to určitě důležitý proces, protože může třeba i zkvalitnit život. V řadě vyspělých kultur, třeba v Japonsku, které je technologicky vyspělejší zemí než my, a zároveň velice ctí tradice, lidé považují smrt za vyvrcholení života. Ne nějaký podivný konec, ale vyvrcholení. A jsou na to připravováni odmalička. Jsou vedeni k tomu, aby svůj život tříbili, aby to, co po nich zůstane dál, pomáhalo celému společenství. To jsou pozitivní věci, které můžou i nás nějakým způsobem obohatit.

Naše euroamerická civilizace se v průběhu staletí stavěla ke konci života různě. Myslím tím teď přirozenou smrt, nikoliv tragédii válek, epidemií nebo třeba vražd. Jak vnímat proměňující se vztah běžné populace k smrti?

Já myslím, že její pojímání bylo dřív přirozenější, lidé umírali doma, zemřelý tam ještě nějakou dobu zůstal, loučili se s ním. Sám jsem to jako dítě zažil, když mi umřel dědeček. Moderní společnost, která nás příliš racionalizuje a vede k materiálním hodnotám, z nás vytlačila přirozenou spiritualitu, prožívání přirozených procesů. Přispělo to k deformaci vnímání a přirozenému přijímání smrti.

Váš film s tím ovšem polemizuje, vyznívá v podstatě pozitivně, Tak jste to chtěl?

Ano, měl jsem na mysli to, aby se lidé otevřeli životu beze strachu.