V rámci kánonu literatury o holokaustu se jedná o výjimečný počin, na který čtenář nemá šanci zapomenout. V jádru knižního vyprávění sledujeme čirou autorčinu osobní posedlost osudy obyvatel jednoho pařížského obydlí v průběhu časů. Je to, jako by se mnoho životů strádání a utrpení koncentrovalo do jednoho bodu vědomí autorky v žité přítomnosti: do nadčasového svědectví o holokaustu. Toto svědectví se člověku zadře pod kůži a už se ho nepustí. Velice podnětné dílo francouzské dokumentaristky a spisovatelky Ruth Zylbermanové (*1971) ale neobsahuje jen téma holokaustu. Pro českého diváka v něm nalézáme též zajímavé přesahy do středoevropských dějin. Jmenujme například dokumentární snímek „Dissidents, les artisans de la liberté“ (2009) (Disidenti, umělci svobody) věnovaný mimo jiné Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, nebo „Le proces – Prague 1952“ (2021) (Proces – Praha 1952) pak věnovaný trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. V roce 2018 Ruth Zylbermanová natočila dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha pro napsání zkoumané knihy vydané v roce 2020. Obě díla dočkala velkého zájmu odborné i laické veřejnosti. Ve svém hledání autentických svědectví o holokaustu totiž jde až na dřeň možné dokumentární sondy, někdy až za hranicí „historičnosti“.
Na počátku všeho je jeden dům o čtyřech blocích s vnitřním dvorkem, jež stojí v centru historických dějů a převratů pařížské komuny, válek Napoleona III., postupné industrializace, první a druhé světové války až do dnešních dní. V něm bydlí autorčini rodiče, Židé, spolu s mnoha dalšími nájemníky s podobnými osudy pocházejícími z různých koutů Evropy. Dům je velmi prostý, s malinkými bytečky, s temnými chodbami se společnými záchody, pro nejchudší nájemníky. Literární a dokumentární podněty připlouvají autorce při různých příležitostech v mnoha nelineárních podobách, objevy osudů lidí jsou zčásti dílem náhody, ale hlavně dílem velké píle a důslednosti autorčina pátrání. Literárním echem se setkáváme například s Georgesem Perecem, s Marcelem Proustem, Walterem Benjaminem či Primem Levim. Žánrově se nejedná ani o čistý román ani obsahově se nepojednává pouze o historii období let 1942–1944, to ale není důležité. Ruth Zylbermanová velmi poctivě a s nadšením sleduje historii domu č. 209 v ulici Saint-Maur od samých počátků, pro ni osobně se jedná o výjimečné a posvátné místo. A ono se jím doopravdy stává, zejména díky autorce, která se neutuchajícím hledáním historických pramenů v archivech a knihovnách dozvídá nepřeberné množství faktů, neuvěřitelných příběhů, náhod a shod okolností, které se bez výjimek dostávají do knihy. Každá drobnost má své místo v knize až natolik, že si nejsem jistý, jestli čtenář nestižený podobnou vášní jako autorka její nebývalý smysl pro detail ocení: autorčin „drive“, tah na bránu, při hledání osudů všech obyvatel domu č. 209 v ulici Saint-Maur je ukázkou nezdolnosti, píle a houževnatosti lidského ducha. Čtenáře může oslnit, ale může se v něm také ztratit, utavit. Může působit repetitivně, až obsesivně.
Na počátku vyprávění je seznam devíti židovských dětí, které byly odvlečeny do koncentračních táborů právě z tohoto domu. Autorka se za nimi vydává přes Skype do různých koutů světa, cestuje po Francii a do ciziny, posílá stovky dopisů s nejistým výsledkem, neúnavně se vrhá do nových a nových dobrodružství nejen v archivech a knihovnách. Zylbermanová se doslova vpíjí do všech historických artefaktů, do fotografií, útržků novinových zpráv, do všech možných drobností. Dílo obsahuje popis mnoha různých osudů nepřeberného množství hrdinů. Je jich tolik, že čtenáři hrozí reálné nebezpečí zabloudění, pokud si nebude psát poznámky. Kniha je na jednu stranu velmi nepřehledná a přehuštěná, na stranu druhou oplývá živým vyprávěním bez fabulace velmi působivých příběhů s tragickým koncem, které utkví hluboko v paměti. Autorka se nesnaží psát uměleckým stylem, píše bezprostředně, sdílíme s ní obavy, strachy, naděje, snaží se psát jako život sám, bez příkras. Její snahy připomínají investigativní žurnalistiku.
Dílo obsahuje několik významových vrcholů, které z knihy činí výjimečný čtenářský zážitek: samotný dům č. 209 nakonec spíš připomíná lidovou zbožnost, chrám, svatostánek, živoucího svědka proměny časů, který k autorce neustále hovoří. Dramatickou kulisou jsou jednak historické děje, které procházejí knihou, pak lidé a osazenstvo, které se mění. Stejně jako se mění původně dělnické obydlí pro nájemníky z okraje společnosti, přes první nesmělé úpravy v druhé polovině 20. století až po dům v novém miléniu s pěkným okolím a loftovými byty, ve kterém je temných a špinavých koutů jen minimálně. Dům má své generace domovníků, důvěrníků, spolehlivých a poctivých lidí, udavačů, zbabělců, politicky angažovaných, branců, uprchlíků, odbojářů, kolaborantů i hrdinů – jedná se o velmi pestrou směsici osudů a příběhů. Zůstává adresa, pomalu se měnící dům a někteří nájemníci v domě anebo roztroušení po celém světě, kteří si ještě vybavují dům a druhou světovou válku a vše to, co odnesla.
Jedním z vrcholů knihy je tedy vrchovatě naplněný autorčin záměr učinit z domu č. 209 pozoruhodné historicky významné místo, které konečně dostalo jméno. Čtenář je dokonale vtažen do popisovaných příběhů, dostává se do víru autorčiny vášně a jejího nadšení. Natolik, že se svět knihy nekompromisně vlomí do čtenářova vědomí: jeho pohled z poklidného a přepychového počátku 21. století směrem zpět přímo do centra špíny, bídy, utrpení a tragédií, které si dnes ani neumí představit. Tento další vrchol knihy začíná nenápadně na str. 164, která zmiňuje léta 2. světové války:
„Dávejte pozor! Nikomu neotvírejte! Schovejte se! Schovejte se? Dobře, ale kam? Kam byste jeli vy, kdyby vám někdo řekl, že by vás zítra mohli zatknout ve vašem bytě, v domě, kde bydlíte?“
Jsme na to dnes připravení, umíme se do této situace vžít? Vše postupně graduje, čtenářovo pohodlí a bezpečnost jsou konfrontovány s čím dál větší nejistotou, existenčními strachy, hrůzami, bídou, tragédiemi a nepředstavitelným strádáním: domovní prohlídky, zatýkání, dupání vojáků po temných, chodbách, zatemňování, transporty, popravy, zmizení, hlad, útěky, násilím rozdělené rodiny, samota, sirotci, nekonečný hon na lidi, permanentní úzkost…, vše v příkrých kontrastech k současnosti a v souvislostech, co je v jaké historické situaci „normální“, obecně žité, jako na str. 179:
„Dnes, kdy jsme přivykli zatím poklidnému běhu života ve světě, kde zatím vládne mír, se tyto tragické epopeje zdají nepředstavitelné, ale velmi dobře si vzpomínám, že tehdy (na sklonku sedmdesátých let) působily takřka „normálně“, stejně nevyhnutelně jako přírodní katastrofy, protože koneckonců byla válka.“
Ten, kdo tyto všechny hrůzy přežije, ještě nemá vyhráno. Život se může stát sám o sobě obrovským dilematem. Není divu, že život Waltera Benjamina a Prima Leviho ukončila sebevražda, jak uvádí autorka, viz str. 183:
„Na okamžik se nad nimi zamysleme: životy přeživších a jejich blízkých jsou často životy navzdory beznaději, životy, jimž chybí tento základní pohyb, pohyb naděje, tohoto vzduchu, z něhož žijeme, aniž o něm vůbec přemýšlíme, ve vší nevinnosti. I pokud odhlédneme od náboženské víry anebo naděje v zářnou budoucnost, je tu tato naděje omezená na svůj nejprostší výraz: možnost, že krev bude nadále zavlažovat tělo, že ten nejelementárnější růst, růst nás a našich dětí, nebude vystaven ničení. Žít po ztrátě této naděje je, domnívám se, takřka nemožné.“
Je namístě uvést zásadní citaci. Nad vším bdí autorčin záměr, nadšení, angažovanost, spoluprožívání, extrémní cit, tedy právě posedlost. Zylbermanová se stává čím dál více bezprostřední, nespoutaná. Nic z toho neskrývá a uvědomuje si i některá úskalí tohoto přístupu, jako na str. 171:
„Tento obraz neviditelného doprovodu je možná pouhým odrazem mé vlastní konstrukce, mého fantazmatu – tkvícího v srdci tohoto vyprávění – o ochranném, bratrském poutu mezi živými – o našem poutu s těmi, kdo tu byli před námi a kdo tu budou po nás –, odrazem toho, jak je pro mě nesnesitelná – v tom nejarchaičtějším, nejdětinštějším smyslu: „Nemohu to vydržet, nemohla bych dál žít, kdybych to plně vzala na vědomí,“ – představa samoty bez bez odvolání. A tentýž pohyb možná ovládá i směr mého vlastního pohledu, mou posedlost podrobnostmi, mou zoufalou touhu po úplnosti: doprovázet ty, kdo tu byli přede mnou, vřadit je (třeba i proti jejich posmrtné vůli) do jediné posloupnosti, bratrské genealogie (byť by její členy nepojilo nic víc než stejná adresa), a tak se pokusit, což je další dětinská snaha, dodatečně bojovat proti této samotě, pozměnit její realitu příběhem, který se mi podaří o ní odvyprávět, živoucími, větvícími se spojeními mezi reálným a imaginárním, jež se pokusím (znovu) vytvořit.“
Ruth Zylbermanová: Autobiografie jednoho pařížského domu (Příběhy, osudy a deportace 1942–1944), Maraton Praha, 2024, 360 stran
publikováno: 11. 11. 2024
