Je to, jak známo, obměna klasického „zloděj křičí chyťte zloděje!“. Na Národní třídě, uprostřed davu shromážděného k oslavě 17. listopadu volajícího „hanba, hanba!“ a „estébák, estébák!“ to lhář a anomál Babiš bez zábran předvedl. Není na škodu si to v kostce připomenout:
„Ta nenávist je neskutečná, pan premiér k tomu de facto každodenně přispívá…, je to jenom štvaní…“
„Lidi už dnes zase mají strach se vyjádřit…, mají strach samozřejmě z tý šikany…“
„Já jsem jednoznačně, prokazatelně očištěn…“
„Za této vlády to tato země nemá žádnou budoucnost…, takovou vládu jsme tu ještě neměli…, taková banda amatérů tu ještě nikdy nebyla…, jsou absolutně neschopní něco udělat pro lidi, podnikatele, pro živnostníky…“
„Novináři jednoznačně fandí pětikoalici…, na čele s Českou televizí a Českým rozhlasem…“
Podvodník křičí chyťte podvodníky, štváč křičí chyťte štváče. Bývalý komunista, konfident Stb a oligarcha vyrostlý v devadesátých letech se prohlašuje za čistého. Tvrdí, že taková vláda jako ta dnešní u nás ještě (nikdy!) nebyla. Bije do novinářů, včetně a zejména do těch poctivých. Říká, že premiér Fiala coby politolog „nic neví“. Bezostyšně říká, že chce vést stát jako firmu, tj. ne jako demokrat, ale jako autokrat, což je zřejmě ze všeho to nejhorší. Je to extrémní sobec, nikdo jiný než on a jeho Agrofert ho nezajímá, řadoví lidé jsou mu lhostejní, zájem o ně jen účelově předstírá. Mnohonásobě víc než premiér Fiala štěpí společnost a vyvolává v ní nenávist. Pokud tvrdí, že říká, co si lidé myslí, jde jen o tu část, která byla jím a jinými demagogy a lháři zmanipulována.
Jak již bylo mnohokrát řečeno, naše nynější vláda se neumí dostatečně účinně prezentovat. Jak bylo méněkrát řečeno, nemá to lehké. Jak bylo nejméněkrát řečeno, doplácí hlavně na zadlužení země zaviněné bývalou vládou ANO. Jejích problémů je však mnohem víc. Kromě jiného doplácí na minulost ODS, na přetrvávající vliv jejího zakladatele (a zakladatele českého postkomunismu) Václava Klause. Doplácí na svou pravicovost, kterou řadoví občané odmítají, na klientelismus, korupci a neúměrné majetkové rozdíly mezi lidmi. Premiér Fiala je pomýleným politologem, není objektivní, není nadstranický. Zdravá a neštěpící demokracie musí být středová nebo středolevicová, vyhýbající se pravicovým i levicovým krajnostem.
Všichni doplácíme na polistopadový politický a celospolečenský vývoj. Stále víc se dnes hovoří o tom, že sametová revoluce byla příliš sametová, neboť nedostatečně zatočila s komunisty. Podle nejen mého názoru jim měl být zakázán vstup politiky, zejména do té nejvyšší. Je ovšem ještě čas to do voleb udělat.
Přinejmenším stejně ovšem doplácíme na to, že z našeho veřejného povědomí vytratily ideje T. G. Masaryka. Bez větších problémů lze prokázat, že byl jedním z největších a nejinspirativnějších novověkých myslitelů. Jak to napsal meziválečný francouzský premiér Léon Blum: „Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.“
Pokud si někdo v roce 1989 myslel, že se Masarykovy ideje do našeho veřejného povědomí vrátí, velmi se mýlil. Máme sice po něm pojmenováno kde co, jeho ideje však byly Klausem, Zemanem, Babišem a dalšími postkomunisty popírány a zamlčovány. Mimo jiné proto u nás dodnes vládne „blbá nálada“. Nemáme konstruktivní vize a nevíme si s tím rady. Přitom, jak to napsal bývalý předseda České pedagogické společnosti Bohumír Blížkovský: „Masaryk dal národu a světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.“
Je třeba Masaryka a články a knihy o něm číst, kromě jiných zejména Čapkovy, Hromádkovy, Machovcovy a Neudorflové. Je ovšem třeba Masaryka nejen znát a chápat, ale také naplňovat jeho výzvu „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“!
Jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert napsal v roce Masarykova úmrtí nezapomenutelnou, avšak již téměř zapomenutou báseň To kalné ráno:
Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu
čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
publikováno: 18. 11. 2024
