Vysoce návykové imperiální dějiny Ruska

Mýtus velikosti nám cpali do hrdel, stříkali do žil a my jsme z toho byli v rauši. Utíkali jsme před realitou, neviděli, co se děje kolem nás, ztratili jsme soucit a lidskost. Je čas na odvykací kůru. Protože jsme nebezpeční ostatním i sami sobě. Naší nemocí jsou imperiální dějiny, které jsou vysoce návykové. A abstinenční příznaky budou bolet. Je to však nevyhnutelné. Musíme se vrátit do reality a uvědomit si, co jsme provedli.

Michail Zygar

Citovanou palčivou sebereflexi napsal ruský publicista a spisovatel Michail Zygar, ačkoliv zrovna on sebezpytování dělat nemusí. Odešel z rodné země bezprostředně poté, když Putin napadl Ukrajinu, od té doby žije v zahraničí. V Rusku působil jako opoziční novinář, mj. šéfredaktor nezávislé internetové televize Dožď, posléze zakázané. Vedle bohaté publicistiky je autorem řady knih, mj. bestselleru Všichni muži Kremlu: Stručná historie současného Ruska. Loni vyšla v angličtině jeho historicko-politologická publikace VÁLKA A TREST vydaná letos i česky (nakl. Pistorius a Olšanská). Pojednává o rusko-ukrajinských vztazích v průběhu dějin.

Autor to vzal od středověku až k současnosti a objevuje nejen (u nás) obecně méně známá fakta, dějinné události, osudové bitvy či smlouvy, ale i souvislosti, příčiny a důsledky. A současně s tím také mýty, legendy a nepravdy o historii, přetrvávající v Rusku do dneška. Odhaluje zdroje, z nichž pramení řada dnešních pseudohistorických teorií, které ovládly ruskou historiografii i politickou či ideologickou argumentaci. Připomíná třeba názor respektovaného přírodního vědce 18. století Lomonosova (jenž byl bůhvíproč pověřen sepsáním své verze ruských dějin) i dalších ruských akademiků, že „úkolem historiografie je podtrhnout velikost národa a skrýt stinné stránky jeho minulosti“.

Zkreslování historie kontinuálně pokračovalo i v dalších staletích. Zygar konfrontuje reálie s tvrzeními ruských, posléze sovětských historiků, přitom zejména klade důraz na rusko-ukrajinské vztahy, na stýkání a potýkání dvou národů, z nichž jeden po staletí ovládal ten menší či o jeho ovládnutí usiloval.

Argumentem byla velikost a síla ruského impéria, prostředkem moc a násilí. Přitom Ukrajina, v historii zvaná též „Malorusko“, nikdy v dějinách nepřestala usilovat o svébytnost. Měla svou kulturu a rozvíjela ji, své obrozence, své lídry; to vše byl popíráno a pronásledováno. Zakazovalo se i používání ukrajinského jazyka s odůvodněním, že vlastně nikdy neexistoval a že se tím jen przní ruština.

Třeba v šedesátých letech 19. století ruský vojenský velitel Kyjeva Annenkov rozhořčeně informoval Petrohrad, že velkou hrozbou je vydání Nového zákona v ukrajinštině, protože to může „znamenat důkaz existence maloruštiny (tj. ukrajinštiny) jako samostatného jazyka, u čehož se samozřejmě nezastaví, a když budou mít samostatný jazyk, budou požadovat autonomii…“

Bouřlivě nastolovaná a poté pevně zakotvená sovětská moc nic dobrého Ukrajině nepřinesla. Vedle neblaze „proslulého“ hladomoru, jenž zlikvidoval miliony Ukrajinců, znamenala mimo jiné rozsáhlou perzekuci ukrajinské inteligence.

Zygar se dále podrobně věnuje chaosu prvních let po rozporuplném roce 1990 v Rusku i na Ukrajině i dalším etapám vývoje. Zvláště porodním bolestem zrodu samostatné Ukrajiny, mezinárodním smlouvám se zárukami pro nový stát, které, jak se záhy ukázalo, neměly být dodrženy. Ostatně stejný osud potkal obdobné smlouvy a dohody také v minulosti. Navíc chaotická první léta samostatnosti byla v zemi živnou půdou pro rozbujelou korupci, o čemž autor konkrétně informuje.

Pak přišla Putinova éra, vláda muže, který považuje rozpad sovětského soustátí za tragédii a vrací na scénu aktuální politiky sny o velkém impériu. Autor analyzuje vztahy čelných ukrajinských politiků s Ruskem, míru hněvu i paniky Putina z „oranžové revoluce“ a poté z Euromajdanu. Sleduje rozsáhlou ideologickou a pseudohistorickou přípravu na válku. „Ukrajina není, existuje jen ukrajinství, což je specifická mentální porucha. Patologická posedlost etnografií a krvavým folklorem,“ píše např. kremelský ideolog Vladislav Surkov. A to už jsme na prahu ruské agrese…

Zygarův text primárně pojednává Rusko, Ukrajinu i jejich vzájemné vztahy v historických souvislostech, zdaleka se však neomezuje pouze na „východní“ teritorium. Pro srovnání zmiňuje významné paralelní děje ve světě, zásadní události, jež se děly jinde. Nepředkládá pouhá tvrzení, ale podložená fakta, proto jsou jeho střety s ruskými mýty a lživými tvrzeními přesvědčivé. Boří i jiné, nejen „putinovské“ mýty a předkládá nepříjemná, ba nepohodlná fakta a odhalení: doklady o vypjatém (i protiukrajinském) nacionalismu Alexandra Solženicyna či Josifa Brodského, údaje o vládě oligarchů na Ukrajině i nekalých praktikách (některých) tamních politiků v nedávných letech. I když autor zjevně stojí na straně odpůrců Putina a proti současné vládě Ruska, nepřekračuje práh objektivity a drží se faktů, nikoliv osobních stanovisek.

Kniha Válka a trest je hutné, poučné a místy možná i dost překvapivé čtení. Některé skutečnosti jsme asi věděli či jaksi podprahově tušili, ale nevšímali si jich. Jiné jsme prostě neznali. Rozhodně bylo pohodlnější – snad až do sovětské okupace ČSR osmašedesátém roce – vnímat sovětského souseda jako realitu, na niž jsme si už prostě zvykli. A potom jako danost, s níž se nedá nic moc dělat. I pozdní probuzení však má cenu; na rozdíl od jiných jsme už vzhůru. A Rusové? „Budoucí generace Rusů budou s hrůzou a studem vzpomínat na válku, kterou Putin rozpoutal,“ říká Michail Zygar.