Jak si usnadnit konec

Pedro Almodóvar si letos odnesl z benátského filmového festivalu hlavní cenu – Zlatého lva za svůj nový film Vedlejší pokoj. Teď můžeme v českých kinech posoudit, zda právem. Ale i bez prestižního ocenění vzbuzuje každé nové dílo španělského tvůrce pozornost (a často i kontroverzi). Platí to taky pro Vedlejší pokoj, mimochodem první Almodóvarův anglicky mluvený snímek.

Zjednodušeně lze říct, že je to příběh o umírání, přesněji o právu na smrt, pokud veškeré léčení selhalo. Děj má ale víc rovin: najdeme v něm rozvahu, kam až může sahat hluboké přátelství, meditační „okénko“ o konci civilizace, které si ničí sami lidé, zmínku o ničivých důsledcích války na duši i další motivy. Nicméně téma eutanázie dominuje. Tvůrci je pojednali prostřednictvím příběhu vztahu dvou kamarádek a zasadili do prostředí svým způsobem exkluzivního.

Úspěšná spisovatelka Martha se víceméně náhodou dozví, že její někdejší redakční kolegyně, posléze válečná reportérka Ingrid má rakovinu a leží v nemocnici v těžkém stavu. Kdysi si byly blízké, pak se léta neviděly, ale po návštěvě v nemocnici se jejich přátelství obnoví. Martha prožívá s Ingrid okamžiky naděje, že zabere nová experimentální léčba, i zoufalství, když lék nefunguje. Nemocná žena se rozhodne nepokračovat v marném boji o život a složitými cestami sežene smrtící pilulku (eutanázie není v zemi povolena). Poprosí přítelkyni, aby byla v osudových chvílích s ní, provázela ji na cestě ke konci ve „vedlejším pokoji“ domu, v němž se chystá zemřít. Martha obtížnou službu přijme a odjede s ní do vily uprostřed přírody, kde spolu prožívají další dny.

Almodóvar kreslí příběh přesnými, s jistotou vedenými tahy svého režijního štětce. Protagonistky v oblečení výrazných barev se pohybují v luxusním prostředí domu plném artefaktů i běžných předmětů a vzpomínají na minulost. Režisér tu otvírá i další téma – retro záběry z válečných zážitků a také problém, že někdejší partner Ingrid se vrátil z války jako jiný člověk, krvavé zážitky ho trvale poznamenaly.

Snímek však většinou líčí současné dny obou žen, jejich rozhovory, výlety do knihkupectví či procházky v lese nebo Marthiny schůzky ve městě. Rovněž traumata a obavy z chvíle, až najde dveře do pokoje Ingrid zavřené. Což bude znamení konce.

K tomu závěru vše nezadržitelně spěje, chtělo by se říct neúprosně, ale emoce tu nevládnou; tvůrce vede své vyprávění s jistou odtažitostí a chladem. Jde prostě o tiché, klidné umírání s asistencí blízkého člověka ve „vedlejším pokoji“. Nakonec je ovšem Martha v rozhodující chvíli mimo dům…

V ději sevřeném mezi dvě hlavní hrdinky lze vysledovat několik vzkazů – či spíše výzev k úvahám, možná jich je o něco víc, než komorní příběh unese. Nicméně film nepostrádá naléhavost, s níž nastoluje téma mravní oprávněnosti eutanázie, tj. svobodné volby, jak naložit s vlastním životem, pokud není naděje na uzdravení. Almodóvar sice není zdaleka jediný, kdo toto téma ve filmu zvedl, ale Vedlejší pokoj to činí na vysoké umělecké úrovni. Režisér účinně uplatnil své osvědčené prostředky. Především vždy skvělou, přesnou volbu hlavních představitelek. Jeho tradičně dobrý výběr ženských hrdinek se osvědčil i zde: Tilda Swintonová i Julianne Mooreová podávají silné herecké výkony, navíc Swintonová je v roli nemocné ženy i typově mimořádně přesvědčivá. Sytá barevnost kostýmů, kulis a dekorací (opět u Almodóvara vládne červená) výmluvně dokresluje příběh. Obdobně funguje krása prostředí, nábytku, předmětů, květin i okolní přírody. Vše má přesné místo. Hudba Alberta Inglesiase, klasika filmové hudby (a autorova stálého spolupracovníka), má mimořádnou kvalitu a je neoddělitelnou součástí díla. Tak bychom mohli pokračovat i u dalších složek filmu.

Esteticky vzato – je tu všechno „na výbornou“.

Když však vyjdeme z „vedlejšího pokoje“, chtě nechtě se přesto vkrádá do mysli několik malých pochybností. Vedle již zmíněné jisté odtažitosti a chybějících emocí absentuje ve filmu i humor, jímž v jiných svých dílech Petro Almodóvar odlehčuje leckdy tíživé téma. Zde ho nenajdeme ani kořennou špetku. Nabízí se taky další námitka: I když je smrt vždycky smutná záležitost, v takto výlučném, luxusním prostředí a s dokonalým finančním zabezpečením, do nichž je příběh zasazen, se asi přece jen umírá trochu snadněji a ve větším pohodlí, než má většina těžce nemocných k dispozici. A také se jednodušeji řeší, jak získat potřebou pilulku.

Pro porotu benátského festivalu možná nebyly podobné detaily podstatné, ale i při obdivu k nesporným hodnotám Vedlejšího pokoje a vší úctě k dílu slavného režiséra snad stojí za to, si jich všimnout.