Popularita levicového konzervatismu Sahry Wagenknechtové zajistila stejnojmennému spolku místo ve vládě v Braniborsku. V dalších dvou spolkových zemích východního Německa drží v ruce politické trumfy. Na Západě je však její proruský postoj vnímán jako toxický.
Na zeď nedaleko mého domu v Berlíně někdo nastříkal zajímavý postřeh: Něco dělat je jako chtít, jen to víc bije do očí. To by mohlo být nové politické heslo Sahry Wagenknechtové, nejpolarizovanější německé levicové političky. Wagenknechtová vstoupila do politiky v roce 1990 a nyní je ve svých pětapadesáti letech nejdéle sloužící čestnou matkou německé demokracie.
Více než tři desetiletí – dávno předtím, než se začala používat telemedicína – diagnostikuje doktorka Wagenknechtová z bezpečné vzdálenosti opozičních lavic Bundestagu a studií diskusních pořadů neduhy moderního Německa. Nyní se však zdá, že chce víc: aktivně prosazuje politickou odpovědnost za uskutečnění změn.
Alespoň to tak znělo loni v říjnu, kdy spolu s devíti spojenci opustila postkomunistickou stranu Die Linke (Levice) a založila prozatímně nazvanou stejnojmennou politickou „alianci“ Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW). Z počátečního stavu – pouhých 800 členů, žádné zázemí a minimální finanční prostředky – získala BSW v září ve dvou volbách ve východních spolkových zemích působivou dvoucifernou podporu. V nejmenší německé spolkové zemi Durynsko, kde Wagenknechtová strávila první roky svého působení, získala BSW v Erfurtu 15,8 procenta, tedy patnáct křesel v zemském sněmu; v sousedním Sasku přineslo 11,8 procenta patnáct křesel v Drážďanech. V následných zemských volbách na východě v Braniborsku získala aliance 13,5 procenta a obsadila čtrnáct křesel v Postupimi. V Durynsku a Sasku se místní lídři BSW již zapojili do průzkumných rozhovorů s dalšími stranami, které chtějí izolovat krajně pravicovou Alternative für Deutschland (AfD).
Sahra Wagenknechtová doufá, že než Němci zvolí nový Bundestag, což se má stát v předčasných volbách v únoru, získá její populární politika v oblasti války a míru, migrace a bezpečnosti a sociálního státu širší podporu. V současné době dosahuje v celostátních průzkumech 8 až 10 % a svůj postup na východě země považuje za odrazový můstek k dalšímu úspěchu. „Založili jsme stranu, která zcela převrátila politickou krajinu,“ řekla politička po volbách na východě. Je však Sahra Wagenknechtová v Německu připravena na velký úspěch – a je Německo připraveno na Sahru Wagenknechtovou?
Poprvé jsem se s ní blíže setkal v roce 2011, kdy vrcholila krize eura. Kancléřka Angela Merkelová byla v plné síle úsporného režimu a bulvární deník Bild denně pranýřoval „zkrachovalé Řeky“ a další eurokacíře. Irsko se v debatě o záchraně objevovalo jen zřídka – až do 6. prosince, kdy Wagenknechtová zajímavě vystoupila v rozpravě v Bundestagu. Spojenci kancléřky Merkelové podpořili tvrdé podmínky záchranného programu, zatímco opoziční politici se obecně kriticky vyjadřovali k úsporným opatřením. Pouze Wagenknechtový kritizovala celkovou krizovou politiku Berlína. Podle ní byla irská krize krizí likvidity, kterou nevyvolal nedostatek konkurenceschopnosti, ale splasknutí realitní bubliny. „Tato nucená záchranná politika je špatná,“ řekla. „Nezachraňuje země, ale spíše banky a soukromé věřitele.“
Obrátila se na kancléřku Merkelovou a požádala šéfku německé vlády, aby se svým voličům přiznala ke svým motivům. V opačném případě by tento pokračující „podvod“ způsobil „nenapravitelné škody“ evropské demokracii. Zaujalo mě to, a tak jsem ji pozval na oběd. Přišla pozdě, pamatuji si silně nalíčený, netečný pokerový obličej, v němž se pohybovaly pouze její tmavé zaujaté oči. Zády se nedotýkala židle a ani jídla se skoro nedotkla, ale i tak měla co říct. „Německo má špinavé ruce, a to pořádně. Německá vláda je poslední, kdo má morální ospravedlnění k tomu, aby diktovala, jak by se teď mělo postupovat,“ řekla. „Je tu ta strašná propaganda, že … Irové mají všichni tři domovy a mají se dobře.“
Zájem Wagenknechtové o Irsko byl v té době osobní. Pravidelně tam jezdila, protože její tehdejší manžel Ralf Niemeyer žil čtrnáct let v Killaloe v hrabství Clare. Manželé se v roce 2013 rozvedli a on měl od té doby napilno: po ruské invazi na Ukrajinu vytvořil samozvanou německou exilovou vládu, zřejmě jednal s představiteli Moskvy a byl v úzkém kontaktu s organizátory plánovaného puče, odhaleného v roce 2022.
Po rozvodu našla Wagenknechtová štěstí s Oskarem Lafontainem, s bývalým levicovým lídrem Sociálnědemokratické strany (SPD), který byl také prvním ministrem financí kancléře Gerharda Schrödera a po pěti měsících neslavně odešel z funkce. Lafontaine, rozzuřený Schröderovými reformami sociálního zabezpečení, rozdělil svou vlastní stranu, aby pomohl založit Die Linke, a působil jako její spolupředseda. Nyní je v jednaosmdesáti letech v důchodu, ale stále je aktivní a byl klíčovým poradcem Wagenknechtové. Jejich nedávný odchod z Die Linke je posledním rozchodem v politickém životopise plném rozkolů, mezer a skoků. „Zaplnili jsme velkou mezeru v zastoupení strany, která má změnit politiku,“ řekla Der Spiegelu. „Nejen na roky, ale na desetiletí.“
Wagenknechtová se narodila ve východoněmecké Jeně německé matce a íránskému otci, kterého nikdy nepoznala. Její matka vzpomíná na svou dceru jako na „intelektuálně nenasytnou“ ženu s individualistickými sklony, které ji v kolektivistickém socialistickém státě dostávaly do problémů s úřady. Její plně zformované protichůdné instinkty se projevily 9. listopadu 1989. Zatímco zbytek Berlína se bavil, dvacetiletá Wagenknechtová seděla doma na východoberlínském předměstí a četla si Kritiku čistého rozumu od Immanuela Kanta. O několik měsíců později, když byla vládnoucí komunistická strana SED na pokraji sil, se Wagenknechtová už do dění zapojila. „NDR žila ze silného vedení a nátlaku na lidi, aby podporovali cestu, kterou se vydala. To jsem nedělala a měla jsem kvůli tomu problémy,“ řekla mi v roce 2011. „Jen kvůli tomu si nenechám vzít své socialistické přesvědčení.“
Zůstat věrná tomuto přesvědčení bylo snazší bez kompromisů s mocí. Nástupnická strana po SED, PDS (Partei des Demokratischen Sozialismus) a později Die Linke, působila v zemských parlamentech, ale nikdy neměla moc ve Spolkovém sněmu. Jako představitelka komunistického – podle kritiků stalinistického – křídla strany Wagenknechtová důsledně kritizovala to, co považovala za propodnikatelskou politiku a reformy prováděné na úkor dělnické třídy a sociálního státu.
Kromě mnoha ostrých a zábavných příspěvků v Bundestagu a stálé účasti v talk show si získala věrné příznivce řadou knižních bestsellerů: Bohatství bez chamtivosti, Koma kapitalismus, Svoboda, ne kapitalismus. V posledním desetiletí, kdy se nová generace levicových vůdců chopila postkoloniálních narativů a kulturních válek, se však Wagenknechtová ocitla ve válce s vlastní stranou. Její nejnovější kniha Die Selbstgerechten (volně přeložitelné jako „Svatější než ti druzí“) si bere na mušku nejnovější iteraci módního socialismu. Městští levičáci se podle ní méně zajímají o problémy dělnické třídy a chudých regionů a více se věnují avokádovým toastům, latté z ovesného mléka a nákladním kolům pro přepravu dětí.
Bývalý levicový politický spojenec Wageknechtové přiznává, že v něčem má pravdu. Stranu to ale stálo pozornost a hlasy. Nakonec je podle něj hlavní jiný problém: „Sahra je především o Sahře“. „Není stranickým politickým zvířetem ani týmovým hráčem, je to intelektuální podnikatelka v politickém převleku,“ postěžoval si mi nedávno.
Její bývalí straničtí kolegové žertují, že Wagenknechtová je příliš zaneprázdněna zachraňováním světa – ze svého nového domova v Saarbrückenu, na hranicích s Lucemburskem, vzdáleného od hlavního města 700 km –, než aby se objevila v Berlíně na zasedání Bundestagu. Na otázku ohledně jejích častých parlamentních absencí – v roce 2023 zmeškala asi třicet hlasování – Wagenknechtová obvinila vedení sněmovny ze špatné organizace hlasování, které kolidovaly s jejími důležitějšími schůzkami. Pohled do jejího kalendáře odhaluje mnoho lukrativních schůzek mimo zasedání, například projev za honorář 10 000 eur na akci švýcarského fondu pro správu aktiv v říjnu 2022 s názvem: „Levicový liberalismus a rozloučení s liberální společností“. Vedle základního poslaneckého platu ve výši 132 000 eur za rok – bez příplatků – si Wagenknechtová v roce 2023 vydělala vedle toho přibližně 800 000 eur na honorářích za knihy a přednášky.
Loni v listopadu, několik dní poté, co Wagenknechtová oznámila vznik BSW, jsem se vydal do saského města Riesa. To, co bylo v Riese avizováno jako čtení z její nejnovější knihy, se změnilo v první sraz BSW. Po těžkých letech ekonomických vzestupů a pádů, pandemické nejistoty a raketově rostoucích účtů za energie Wagenknechtová uvedla svou novou předmluvu k nejnovější knize. Při poslechu z balkonu sálu, kde se akce konala, bylo jasné, že v německé politice začíná něco zcela nového: levicový konzervatismus. Tónem vřelého, spikleneckého zájmu představila svou teorii všeho. Během několika minut zklidnila chaos posledních let pro své vystresované východní publikum. Mnozí se zde potýkali s vyššími účty za energie, jiné stále strašila pandemická opatření, která jim připomínala staré moralizování politbyra a hrozby shora. Všechen tento chaos je součástí většího, uspořádaného příběhu, vysvětluje Wagenknechtová, v němž je malý člověk obětí, postrachem moderního života.
Její argumenty a dobře vybroušené vtipy se dělí do tří hlavních kategorií: resentiment (dobře situovaní městští liberálové pijící ovesné mléko), „whataboutismus“ (ruské válečné štvaní není o nic horší než americké) a pacifistický populismus (donutit Ukrajinu k jednání s Putinem, a to i za jeho podmínek). Východnímu regionálnímu publiku – mnohým s nižšími příjmy, vychovaným ve východním Německu s proruskými a protiamerickými názory – tento koktejl rychle přešel do krve. Publikum v Riese spokojeně přikyvuje, když její měkký hlas vypráví, jak „PR agentury“ – jména nejsou zmíněna – pracují na manipulaci s německým veřejným míněním a staví zemi proti Rusku, vyzbrojují Ukrajinu a obnovují německý vojensko-průmyslový komplex. Scholzova vláda podle ní svou proukrajinskou linií přijala „pohádkové moralizování politiky …, která se definuje prostřednictvím morálky a pózy; otázky prospěchu a škody jsou odsunuty na druhé místo“.
Největší opovržení si však schovává pro Scholzovy koaliční spojence z řad Zelených, kteří podle ní v rusko-ukrajinské válce vyměnili svůj tradiční levicový pacifismus za „pruský militarismus“ a cítí se oprávněni „exkomunikovat“ kritiky války jako „pacifistickou chátru“ – lidi, jako je ona – a dobří lidé z Riesy –, kteří si kladou otázku „komu to prospěje?“ a jako poděkování jsou odmítáni jako zastánci konspiračních teorií. „Je to děsivé, žijeme ve světě dalších a dalších konfliktů,“ řekla svému permanentně přikyvujícímu publiku. „Musíme konečně pochopit, že proti terorismu a dalším konfliktům nelze bojovat vojenskými prostředky.“
O pár měsíců později ji vidím mluvit na volební kampani v Durynsku, Wagenknechtová tu své poselství ještě zdokonalila. O Rusku se téměř nezmiňuje a její projev obsahuje ještě více emocionálních náznaků v kritice „šílené“ a „nehorázné“ politiky soupeřů. V pěkném východním městě Rudolstadt se početný dav odvážil odolat ostrému letnímu slunci, aby Wagenknechtovou zahlédl.
I na dálku je zřejmá její hvězdná síla, akce nebyla ani tak tradičním mítinkem jako spíše vzdáním pocty. Kromě útoků na velkoměstské liberály popisuje nejnovější migrační vlnu – jen v roce 2023 bylo v Německu 300 000 žádostí o azyl – jako bezpečnostní riziko a nespravedlivou zátěž pro trh práce a bydlení. To jsou argumenty, které ji nejvíce odlišují od Die Linke – a které nejvíce oslovují zdejší voliče. Poté ji nadšení posluchači chválí za „komplexní argumenty“ a „jasná řešení“ problémů. Když se však na tyto argumenty zeptáte, žádné jim neuvízly v paměti. U Wagenknechtové nejde o obsah, ale o emoce, hlupáku. „Mám prostě pocit, že mě vidí,“ říká jedna starší žena z publika.
Po skončení svého čtyřicetiminutového proslovu v Rudolstadtu Wagenknechtová opouští pódium a s okázale královským chováním sestupuje dolů, aby se setkala s lidmi. Když pózuje pro dnes již povinné selfie, pozoruhodně málo mluví. Zdá se, že to Wagenknechtové vyhovuje. Po svém energickém projevu působí plaše a strnule, bez obvyklého dojetí svého manžela Oskara Lafontaina, který se pohybuje dva kroky za ní.
Ne všichni v rudolstadtském publiku byli přesvědčeni tím, co slyšeli. Když Wagenknechtová řekla, že „si nepamatuje jediný konflikt, který by byl ukončen vojenskými prostředky“, žena opodál do ucha svého partnera pronesla něco, co znělo jako „1945“. „Wagenknechtová chce, aby se lidé dojímali, aby byli rozhořčeni,“ řekla mi žena po projevu, „a funguje to.“
Výsledky z 1. září mluví samy za sebe. Představitelé východní Křesťanskodemokratické unie (CDU) stojí ve frontě na jednání s BSW a touží si zajistit její podporu – a moc. Přesahy vidí v postojích k právu a pořádku a v klimatické politice, která „nezatěžuje naši zemi a její infrastrukturu“. Představitelé západní CDU jsou touto vyhlídkou zděšeni, protože BSW považují za protiklad svých proevropských a proatlantistických zásad.
Její bývalí kolegové z Die Linke – kterým příští rok hrozí totální vyřazení z Bundestagu – obviňují Wagenknechtovou, že se nechává unášet krajně pravicovým populismem. AfD, která cítí nebezpečí, zjevně lituje, že Wagenknechtová na začátku roku odmítla jejich pozvání do svých řad.
Zatímco Wagenknechtová spojenectví s AfD vylučuje, někteří němečtí politici tvrdí, že v této nové politické éře je možné všechno. Téměř každý druhý volič se ve volbách ve východních spolkových zemích vyhnul tradičním stranám a volil AfD nebo BSW. Na celostátní úrovni se podle nedávných průzkumů tato podpora proti establishmentu blíží 30 procentům. Prudký nárůst podpory AfD a BSW znamená, že otázka spolkových voleb v roce 2025 bud znít: Udrží se střed?
Někteří analytici vyzývají ke klidu: i přes obrovskou frustraci z odcházející Scholzovy koalice má tradiční střed v průzkumech stále více než 60 %. Jiní však tvrdí, že nás čekají nebývalé změny. Ptají se, zda německá politika nezažívá fenomén tzv. podkovy, kdy se dvě populistické extrémní strany na opačných koncích spektra spojí v horkých otázkách, v tomto případě v otázkách migrace, energetiky a války.
Každý pátý volič BSW uvedl, že to byla právě rusko-ukrajinská politika strany – tlak na jednání a zákaz dalšího vývozu německých zbraní –, která získala jejich podporu. Povolební analýzy ukazují, že strana si vedla dobře i ve dvou ze tří hlavních témat, která voliče zajímají: obavy z nárůstu kriminality a obavy ze zatažení do větší války s Ruskem.
Identifikace s Ruskem však nemusí být pro vyhlídky BSW mimo východní Německo velkým požehnáním. Nedávný průzkum časopisu Stern poukázal na to, že zatímco dvě třetiny východních voličů si myslí, že Wagenknechtová „ví, co lidi trápí“, v západních spolkových zemích s tím souhlasí jen 46 %. Pouze 25 procent ji považuje za důvěryhodnou, v západních spolkových zemích, kde budou její protiamerické výpady pravděpodobně méně populární, je to jen 21 procent. Zároveň její strana sbírá nejvíce hlasů mezi nevoliči, bývalými příznivci AfD a tradičními voliči SPD – mnozí z nich mají ambivalentní až kritický postoj k USA.
Podle posledních průzkumů jsou navíc Němci s rolí své země coby druhého největšího dodavatele vojenské a humanitární pomoci Ukrajině po USA převážně spokojeni. Průzkum agentury Forsa pro RTL/ntv ukázal, že 41 procent Němců si myslí, že úroveň a povaha pomoci je tak akorát. Přibližně 24 procent soudí, že Berlín dělá příliš málo, zatímco 31 procent, že dělá až moc.
Stejně tak některá ostřejší tvrzení BSW ohledně Ukrajiny a Ruska se v posledních týdnech setkala s energickým odporem. V nedávném příspěvku na sociálních sítích BSW tvrdila, že konflikt je nepopulární i mezi Ukrajinci, přičemž 72 procent z nich se vyslovilo pro diplomatické řešení. Příspěvek čerpal – a zkresloval – z výsledků reprezentativního průzkumu na Ukrajině, který si nechal vypracovat německý sociologický institut. V průzkumu 72 procent respondentů uvedlo, že upřednostňuje diplomatické úsilí jako doplněk – nikoliv náhradu – probíhajících vojenských akcí.
Poté, co Wagenknechtová sklidila potlesk na východní volební stezce, může čelit chladnější reakci na to, co nazývá novými „závody ve zbrojení“ vyvolanými rozhodnutím Německa hostit od roku 2026 americké rakety středního doletu. Vojenští experti její kádrování odmítají jako alarmistické. Dohodu považují za protireakci na to, jak Rusko porušilo předchozí jaderné smlouvy, umístilo bojové letouny ve své exklávě Kaliningrad a plánuje rozmístit jaderné zbraně v Bělorusku. „NATO musí reagovat a já jako občan očekávám, že budu chráněna,“ tvrdila Claudia Majorová v nedávné talk show po boku Wagenknechtové. Vojenská analytička Majorová se stala senzací sociálních médií, když se ostře pustila do lídryně BSW: „Mám jiný vztah k faktům než vy.“
Po letech, kdy Wagenknechtová pravidelně vystupovala v talk show, se její televizní vystoupení v poslední době stávají rozpačitějšími. Její nová vedoucí úloha ji staví do palebné linie a nárůst počtu předvolebních projevů dodává kritikům další munici. S končícím obdobím líbánek BSW již Wagenknechtová a její spojenci čelí mnoha otázkám ohledně financování své strany.
S malým počtem členů a zanedbatelnou předplatitelskou základnou strana přesto našla dostatek peněz na plakátovou kampaň v Durynsku a Sasku v hodnotě 300 000 eur. „Spolek přátelství“ BSW shromáždil přibližně 5 milionů eur – včetně daru ve výši 4 milionů eur od jednoho manželského páru. Zisk šesti procent v červnových evropských volbách přinesl BSW 2,75 milionu eur z veřejných zdrojů, zatímco mnozí poslanci BSW ve Spolkovém sněmu – včetně Wagenknechtové – budou nadále pobírat své platy.
V souladu s německými pravidly financování politických stran však BSW bude muset zveřejnit své účty až na konci příštího roku – a to bude už dávno po volbách.
Zatímco BSW buduje stranické struktury, zavedené strany v Berlíně jsou hluboce znepokojeny. Jak se vypořádat s neprůhledným populistickým soupeřem se štědrými – ale nejasnými – zdroji financování? I proto vládnoucí berlínská SPD vyzvala k urychlené změně německých pravidel financování volebních kampaní. „Pokud despotové tohoto světa pochopí, že v největší členské zemi EU lze s několika miliony vybudovat papírovou stranu,“ varoval Kevin Kühnert, odstupující generální tajemník SPD, „pak čelíme vývoji, který by mohl naši liberální demokracii dostat pod velký tlak.“
Poté, co před volbami vyvíjela aliance BSW tlak na ostatní strany, nyní vyvíjejí ostatní strany tlak na BSW. A v Durynsku a Sasku se ke všemu místní lídři BSW, kteří by byli ochotni k politickým kompromisům, otevřeně stěžují, že Wagenknechtová z dalekého Berlína si při koaličních jednáních v Drážďanech a Erfurtu neustále klade podmínky, které nelze splnit. Bojí se totiž, že by mocenské kompromisy ve východních regionech Německa mohly rozmělnit ideologickou čistotu jejího projektu BSW před únorovými spolkovými volbami.
Dělat je jako chtít, jen je to křiklavější. A to, jak křiklavá bude tradičně klidná německá politika v příštích dvanácti měsících, závisí do značné míry i na Sahře Wagenknechtové.
Derek Scally je německým zpravodajem deníku The Irish Times.
Vyšlo 23. října 2024 na serveru Eurozine. Poprvé publikováno v Dublin Review of Books 23. 10. 2024 (aktualizovaná verze). Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.
publikováno: 2. 12. 2024
