Literatura nemůže spasit svět, ale poskytuje vhled do chování, které je hnací silou kulturních trendů. A vzhledem ke sklonu lidstva k sebedestrukci potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme dostat při pěstování solidarity, boji proti nespravedlnosti a odporu proti cenzuře.
„Stejně jako já se absurdně držel představy, že se společenská soudržnost nerozpadá.“ Když jsem četla texty Martina Vrby o ekologické třídě, vybavila se mi povídka Julia Cortázara „Jižní dálnice“. Některé povídky jsou stejně jako staří přátelé – spolehlivé, výkladové, upřímné. Cortázarovo rozsáhlé vyprávění z roku 1966 o útrapách přežití v časech nejvyšší nouze, zprostředkované na necelých třiceti stranách, je trvalé. Žít, milovat, bojovat a umírat v dálniční zácpě u Paříže po několik měsíců, až se nakonec patová situace prolomí, to i dnes provokuje k úvahám o účelnosti solidarity.
Solidarita v nouzi
Vrba odkazuje na Latourovu a Schultzovu teorii globální ekologické třídy sjednocené prostřednictvím environmentálního boje a sociálního konfliktu. „Solidarita …,“ píše, „je základní sociální pouto, které je v každodenním životě neviditelné, ale může se dočasně projevit … během mimořádných událostí.“ Cortázarovy postavy, libovolně spojené polohou pomalu přijíždějících aut, brzy spojí své zdroje a společně čelí nepřízni osudu. Příběh dovádí každodenní narušení průmyslového světa – dopravní zácpu – do mimořádných, dramatických extrémů: hlad, žízeň a drsné počasí lidi kolektivizují, ale zásobovací mise, vedená do okolního venkova, vyvolává zpětnou vlnu násilí a vzniká černý trh. I v povídce, stejně jako v životě, se při konfrontaci s mimořádnou situací objevují ti, kteří mají, i ti, kteří nemají, a ti, kteří z neštěstí profitují.
Otřesený nezáklad
Ze „solidarity otřesených“ Jana Patočky vychází Vrbovo chápání toho, co by mohlo spojovat vznikající ekologickou třídu: Zatímco obvyklá solidarita je založena na společném základu, … solidarita otřesených vychází ze zkušenosti úplné ztráty základu, z existenciální ztráty půdy pod nohama, způsobené zkušeností z první linie. … Patočka je přesvědčen, že pouze zničení všech falešných, společensky daných významů může vést k novému, autentickému smyslu. Je to zajímavý postřeh, který se staví proti tendencím zavírat oči před klimatickou krizí – proti inherentnímu popírání, zatímco se v lepším případě soustředí na péči o sebe sama, pokračuje v „normálním životě“, v horším případě zjevně zhoršuje množství emisí.
Cortázarova verze „otřesenosti“ poskytuje varovný příběh: „myšlenka přírodní katastrofy se rozšířila až k inženýrovi, který bez komentáře pokrčil rameny“; po mnoha odvážných hypotézách se „Peugeot 404“, hlavní postava příběhu, odpojí od dalších zpráv o vzniku mimořádné události. Není však bezcitný; strategicky přispívá, jeho auto se stává místní sanitkou a zamiluje se do „Dauphine“, mladé řidičky ze sousedního pruhu. Peugeot 404 je spíše cynický, „jistý si tím, že téměř všechno byla lež“.
Postava přijímá Patočkovu ztrátu půdy pod nohama a krátce zahlédne „autentický smysl“ ve sdílené zkušenosti a symbolech svobody: „velký bílý motýl“ přistál „na předním skle Dauphine a dívka s inženýrem obdivovali jeho křídla, roztažená v krátkém a dokonalém zavěšení, zatímco odpočíval; pak s ostrou nostalgií sledovali, jak odlétá“.
Nezaměnitelné znamení
Adekvátní reakce na klimatickou krizi však vyžaduje víc než jen zádumčivé úvahy. „V naší době taková environmentální metanoia – radikální změna života založená na zkušenosti, že prakticky ztrácíme půdu pod nohama – vychází z vědomí života a smrti ve velkém měřítku,“ píše Vrba. „Stává se sdílenou zkušeností ztráty, po níž zjišťujeme, že nejsme schopni žít svůj život stejným způsobem jako předtím.“
Nedávno jsme zažili ztrátu v důsledku globální mimořádné události, která změnila náš život. Mnozí však od té doby uznávají, že pouze dočasně změnila naše chování. Snížená lidská aktivita během pandemie COVID – která se stala takovým vyvrhelem příkladu, až jsem vážně váhala, zda ji sem zařadit, měla zjevně pozitivní vliv na životní prostředí. Současný psychologicky negativní efekt omezení svobody však vedl k následnému odmítnutí jakéhokoli trvalého zpomalení. Vrba, který se argumentu pandemie vyhýbá, naznačuje, že je přesto třeba dbát takových varování: „Pokud v našich životech nedošlo k žádné změně poté, co jsme se postavili klimatické a environmentální svízelné situaci, před kterou stojíme, stále ještě nechápeme rozsah a závažnost toho, co se skutečně děje.“
Peugeot 404 lituje ztráty rutinní péče, odpovědnosti a prostých radostí, kdy „se v půl desáté rozdávalo jídlo, pak bylo třeba navštívit nemocné, následoval průzkum situace s Taunusem a zemědělcem v Ariane; pak by byla noc. Dauphine se plíží do svého vozu, hvězdy nebo mraky, život.“ Ale sní také o osobním uspokojení, o civilizovaných požitcích: „Paříž byla záchod a dvě prostěradla a horká voda stékající po hrudi a nohou a nůžky na nehty a bílé víno, před polibkem by pili bílé víno a čichali by k levandulové vodě a kolínské, než by se opravdu milovali při rozsvíceném světle…“
Stane se inženýrova fantazie skutečností? Pozor, spoiler: Když se dopravní zácpa začne uvolňovat, Peugeot 404 ztratí Dauphine z dohledu. Jediné, co mu zbývá, je pohyb „směrem ke světlům, která stále přibývala, aniž by věděl, proč všechen ten spěch, proč ten šílený závod v noci mezi neznámými auty, kde nikdo nevěděl nic o ostatních, kde se všichni dívali přímo před sebe, jen před sebe. Jakmile se auta opět volně pohybují, vše, co drželo improvizované společenství pohromadě, se rozplyne – jako by také nikdy neexistovalo. Jen vozidla pokračují dál ve své izolaci.“
Vrba hledá způsob, jak tento samopohyb zabrzdit: „Solidarita otřesených je nevyhnutelně roztržkou se společenským řádem. Veškerá normalita je náhle vnímána jako šílenství; to, co bylo považováno za zdravé, je zvrácené. Zakořeněná v kolektivně sdíleném otřesu nabízí příležitost sjednotit se společným cílem, který přesahuje pouhý individuální zájem. Otázka, jak vzájemně sundat nohu z plynu, však zůstává.“
Bezbřehá nespravedlnost
Zkušenost „z první linie“ aplikovaná na ekologickou katastrofu je ovšem v současnosti pro mnohé také válečnou realitou. Země se otřásá v Gaze, v Sýrii, v Súdánu, na Ukrajině. Jevhen Šibalov, kdysi pacifista, který se chopil zbraně, když Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, nabízí osobní svědectví o důvodech, proč humanista zabíjí.
Šibalov od roku 2014 řadu let „poskytoval humanitární pomoc civilním obětem války na východě Ukrajiny“. Když v roce 2022 vstoupil do armády, mnozí cizinci, které díky své práci poznal, „byli upřímně překvapeni, když se tento mírotvorce náhle stal vojákem“. Sám Šibalov je však kolektivním rozhodnutím naopak ohromen: „Proč nejsem sám? Proč je nás tolik?“ Stejně jako Šibalov se přihlásili „občanští aktivisté, obhájci lidských práv, altruisté, umělci, spisovatelé, vědci“. A s přímočarostí člověka, který nenávratně překročil osobní hranici, Šibalov odpovídá: „Tajemství je jednoduché. Jsme stejný druh lidí jako všichni ostatní. Ale bezostyšná a bezbřehá nespravedlnost nás přivádí k zuřivosti.“
Nejlepší doporučení
Že Ukrajina má frontovou linii, spočívá na Rusku, kde se také rozmáhá vnitřní útlak. Ale téměř žádné podrobnosti o negativním dopadu na každodenní život Rusů nevyplouvají na povrch. Přehled Mirona Samokova, Světlany Sinicové, Natálie Baranovové a Violetty Griškovové o plánech ruské Státní dumy zakázat v knihovnách knihy „zahraničních agentů“ je zajímavým čtením.
Zatímco vedení knihoven má tendenci „hrát na jistotu“ a vyjímat uvedené knihy ještě před vydáním rozhodnutí, někteří knihovníci dělají, co mohou, aby se postavili na odpor. Všudypřítomné knihy z bývalých knihoven v mnoha soukromých domácích sbírkách budou v Rusku brzy více než jen lehkou indiskrecí: „Někteří zaměstnanci si je berou domů a někdy čtenáři kradou knihy zahraničních agentů. Půjčují si je na průkazky a pak už je nevracejí,“ prozrazuje jeden z knihovníků.
Literární cenzura není v Rusku ničím novým, ale zatímco dříve se knihy pálily, nyní se recyklují – alespoň malý pokrok, byť zvrácený, proklouzl zpátečnickým akcím Kremlu. A cenzura může mít vždy opačný účinek, jak se svěřuje další knihovník: „Lidé žertují, že být označen za zahraničního agenta je nejlepší doporučení.“
Sarah Waringová je vedoucí redaktorkou časopisu Eurozine a spisovatelkou. Mezi její publikované práce patří Farming for the Landless (Traverzbooks, 2019 / Platin Press, 2015), která je k dispozici v italštině jako Agricoltura per senza terra (Pentàgora Edizioni, 2018), a Stray Pieces (Traverzbooks, 2020).
Eurozine Editorial jsou nepodepsané články (novinky, úvodníky, úvodníky atd.), jež píší redaktoři Eurozinu.
Na serveru Eurozine vyšlo dne 28. listopadu 2024. Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.
publikováno: 9. 12. 2024
